Recenzentka představuje knihu francouzského historika, profesora pařížské Sorbonny a odborníka na dějiny reprezentací, symbolů a obrazů, která se zabývá fenoménem "lidské spodiny", jak se vynořil a proměňuje v euroamerické kultuře od počátku 19. století do současnosti. Zdánlivě neuchopitelné téma, unikající nástrojům sociálních věd, se autor nesnaží analyzovat metodami historické sociologie, ale prostřednictvím jeho administrativních, žurnalistických, turistických a uměleckých reprezentací. Důležité podle recenzentky je, jak autor převrací perspektivu a ukazuje, že dějiny lidské spodiny jsou především dějinami většinové společnosti a její potřeby popsat a pojmenovat své odvrácené stránky a strach z měnícího se světa, potřeby vylučovat, moralizovat a disciplinovat. Geografického omezení na frankofonní, anglofonní a hispanofonní svět lze sice litovat, může být ale také inspirující výzvou., The book under review, by the French historian Dominique Kalifa (is Director of the Centre for Nineeteenth-century History at the University of Paris, where he specializes in the history of crime, transgression, social control, and mass culture in nineteenth and early twentieth-century Europe, particularly France), is concerned with the phenomenon of the "lower depths" (or "dregs of society"), as they emerged and changed into Euro-American culture, from the beginning of the nineteenth century to the present. The author does not seek to analyse this seemingly ungraspable topic using the methods of historical sociology, for it has long evaded study by the means available to the social sciences. Instead, he turns to the ways the subject has been represented by bureaucracies, journalists, tourism, and art. According to the reviewer, it is important how the author inverts the perspective, and demonstrates that the history of the dregs of society is mainly the history of majority society. That is to say, majority society has felt a need to describe and name its dark side and its fear of a changing world, to exclude, moralize, and discipline. One may regret that the work is limited to the francophone, anglophone and hispanophone worlds, but that means also that the topic remains an inspiring challenge to other scholars., [autor recenze] Lucie Dušková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Italský historik a právník věnoval svou knihu atraktivnímu tématu role katolické církve, respektive Vatikánu při poválečném útěku nacistických zločinců před spravedlností do zemí západní Evropy, na Blízký východ a do Latinské Ameriky. Hutná práce, která obratně zasazuje Vatikán do mezinárodního dění po druhé světové válce, vychází z autorova dlouholetého studia ve vatikánských, evropských a amerických archivech, díky čemuž představuje fundovanou polemiku s přežívajícími ideologickými klišé některých historiků a černobílým viděním novinářů. Autor zcela odmítá vědomý podíl vatikánské hierarchie na pomoci nacistickým činitelům, takže se jeho postoj může zdát až příliš apologetický, konečný soud však podle recenzenta lze vynést až po zveřejnění relevantních dokumentů Tajného vatikánského archivu., The book under review, by an Italian historian and lawyer, is about the attractive topic of the role of the Roman Catholic Church, particularly the Vatican, in helping Nazi war criminals to avoid justice after the Second World War and to escape to countries of Western Europe, the Middle East and Latin America. This dense work, which skilfully places the Vatican into international events after the Second World War, is based on the author´s many years of research in the archives not only of the Vatican, but also of other countries in Europe and America. The result is a well-supported argument against the surviving ideological clichés used by some historians and against the black-and-white way of looking at things used by journalists. The author absolutely rejects the idea that senior members of the Vatican counsciously helped Nazi officials. This might make his approach seem too much like apologetics, but the final judgement, according the the reviewer, can only be made after the relevant records of the Vatican Secret Archives have been made public., [autor recenze] Marek Šmíd., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzent důkladně rozebírá monografii věnovanou vývoji etnických vztahů v Makedonii od počátku devadesátých let. Autor sice podle něj pracoval s rozsáhlou pramennou základnou a podnikl seriózní badatelskou přípravu, výsledek tomu ale příliš neodpovídá. Recenzent poukazuje na řadu výkladových i faktografických chyb a nepřesností, které vycházejí většinou z nedostatečného porozumění širšímu historickému kontextu složitých problémů etnického vývoje ve studovaném regionu., The reviewer thoroughly analyses this publication, which is devoted to the development of ethnic relations in Macedonia since the beginning of the 1990s. Though the author, according to the reviewer, has worked with a large base of sources and has done serious research, the result does not really reflect that effort. The reviewer points out a number of mistakes in interpretations and facts, as well as imprecision stemming from a general lack of truly understanding the wider historical context of the complicated problems of ethnic development in this region., [autor recenze] Jan Pelikán., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Studie otevírá téma fungování expertního prostředí psychodisciplín (psychiatrie, psychologie, psychoterapie apod.) v socialistickém Československu, a to nikoli ve smyslu jejich vnitrooborového vývoje, nýbrž proměny jejich společenské a kulturní funkce a vztahu k politické moci. Autorka sleduje oborové společenství psychoterapeutů od šedesátých let, jeho polooficiální institucionální a vzdělávací platformy, prosazování psychoterapie v systému socialistického zdravotnictví, její vztah k ostatním psychodisciplínám a komunikaci s odbornými trendy na Západě. V centru její pozornosti je zejména první vzdělávací psychoterapeutický systém v Československu označovaný jako SUR (jde o akronym utvořený z iniciál příjmení tří zakladatelů - Jaroslava Skály, Edmunda Urbana a Jaromíra Rubeše), který fungoval od roku 1967 a jímž do konce osmdesátých let prošlo na dva tisíce účastníků. Vyznačoval se především sebezkušenostním principem výcviku, kdy na sebe terapeuti aplikovali stejné metody a režim jako na pacienty. Po roce 1989 zažil obor obrovský rozkvět a psychoterapeutické přístupy k mezilidským vztahům i vlastnímu „já“ se staly nejen módní záležitostí a dobrým obchodním artiklem, ale též hlubší součástí každodenního života. Tuto proměnu autorka konfrontuje s literaturou věnovanou takzvané psychoterapeutizaci společnosti v západní Evropě. Uzavírá, že Michelem Foucaultem inspirované analýzy psychodisciplín jako opory expertního vládnutí (Nikolas Rose) jsou sice lákavé i pro výklad období neoliberální dominance v českých zemích, avšak pomíjejí specifický historický kontext subverzivnosti psychoterapie v pozdním socialismu, využívání zdrojů socialistického zdravotnictví i jejich výpadku po roce 1989., a1_The study opens the topic of the functioning of the expert environment of psychic disciplines (psychiatry, psychology, psychotherapy, etc.) in socialist Czechoslovakia; not in the sense of their intradisciplinary evolution, but rather with a view to transformations of their social and cultural function and relationship to political powers-that-be. The authoress monitors the professional community of psychotherapists since the 1960s, its semi-official institutional and educational platforms, promotion of psychotherapy in the socialist system of medical care, relation of psychotherapy to other psychic disciplines, and communication with professional trends in the West. She focuses maily on the first educational psycho- therapeutic system in Czechoslovakia known as SUR (it is an acronym consisting of the initials of its three founders - Jaroslav Skála, Edmund Urban and Jaromír Rubeš), which was in use since 1967 and which some 2,000 participants passed through by the end of the 1980s. It was characterized by a self-experience training principle, with therapists applying the same metods and regimes to themselves as to patients. Since 1989 the discipline has experienced a tremendous boom and psychotherapeutic approaches to interpersonal relations and to the "ego" have become not just an "in" thing and a good business, but also a deeper part of everyday life. The authoress confronts the transformation with literature dedicated to the so-called psychotherapization of society in Western Europe., a2_She concludes that analyses of psychic disciplines as tools of expert rule (Nikola Rose), which were inspired by Michel Foucault, while potentially tempting as an interpretation tool of the period of neo-liberal dominance in the Czech Lands, ignore the specific historical context of the subversive nature of psychotherapy during the period of late socialism, utilization of resources of the socialist medical care system, and their failure after 1989., Adéla Gjuričová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
The article presents different attitudes of Buddhist ethics and onthology towards plants in the course of the long history of the Doctrine from its beginings to contemporary teachers. To demonstrate the broader context and trace possible sources of Buddhist thought on this matter, pre-Buddhist Indian traditions and Jainism are also discussed. The main aim is to tackle the question whether plants have been regarded as sentient beings or not. Thus, the article mainly deals with for this purpose the most relevant Buddhist texts, scholars and time periods, namely the ancient layers of the Pali Canon, Japanese esoteric schools (Tendai, Shingon) and contemporary \buddhist preachers. The answer is much more complex than might be expected and varies across texts and scholars. Its extreme poles of 1. a sharp rejection of plants as sentient beings, and 2. plants attaining the nirvana merely by completing the vegetation process are shown., Jakub Kocurek., and Obsahuje bibliografii