Správa a provoz pražských veřejných špitálů (chorobnic či chorobinců) na konci 19. století se zvláštním zřetelem k fungování chorobince na Karlově v bývalém klášteře augustiniánů včetně finančních nákladů na chod ústavu., Pražské zdravotnictví., and Veřejné zdravotnictví a lékařství v Praze.
At first glance, the Israeli right might be regarded as a sort of monolith. Characterized by intransigence vis-à-vis the great powers (initially the British) and the Arabsalike and with iconic strongmen at the helm, both the post-independence Herut party and its interwar predecessor(s) clearly demonstrated to the outside world what Zionist maximalism stood for, particularly in terms of its political and terriotiral demands. on a closer look, however, many of the sought after parallels between the interwar Zionist right and the post-independence Israeli right are more imagined than real. in fact, not only were the particular groupings made up of different sets of players (often in opposition to each other), but their very worldviews differed, sometimes fundamentally. After all, the paramilitary groups from which the Israeli right developed had self-distanced themselves from any sort of reliance on political means or international guarantees, rejecting the very notions which had stood at the core of interwar Revisionism, the alleged forefather of the Israeli right., Jan Zouplna., and Obsahuje bibliografii
a1_Studie chronologicky navazuje na předešlou a usiluje o zachycení hlavních vývojových linií sociální politiky v Československu mezi roky 1956 a 1989. Žánrově v sobě spojuje naraci historicko-analytickou a pamětnickou, neboť autor se již od konce padesátých let minulého století kontinuálně podílel na teoretickém i praktickém utváření sociální politiky v mezinárodních institucích a Československu (třebaže v období takzvané normalizace se nemohl exponovat veřejně). Díky tomu, že především ve druhé polovině šedesátých let působil v akademické sféře a aktivně participoval na řadě akcí směřujících k zásadním reformám československého sociálního modelu, poskytuje zde cenný vhled „insidera“ do tehdejšího intelektuálního kvasu. Autor přehledně registruje důležitá sociálněpolitická opatření v napětí mezi dvojí tendencí, kdy na jedné straně se sociální stát stal nástrojem populistické politiky komunistické strany a vlády, současně byl však vystaven tlaku ekonomické reality. Zatímco po období přebírání sovětského modelu sociálního státu se s počátkem destalinizace začaly projevovat snahy o jeho rozvolnění a liberalizaci, které akcelerovaly v čase pražského jara 1968, v následujících dvou dekádách takzvané normalizace byly opět likvidovány a vystřídány návratem k napodobování sovětského vzoru. Za dominantní rys „normalizační“ sociální politiky (zvláště v sedmdesátých letech) přitom autor označuje takzvanou korporativizaci – tedy přenášení řady sociálních úkolů z beder státu na podniky, což ovšem ve svých důsledcích osudově podvazovalo efektivitu a rentabilitu výroby., a2_V závěru statě pak upozorňuje na projekty vznikající ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí ve druhé polovině osmdesátých let, které se v mnohém uplatnily při transformaci sociální politiky po pádu komunistického režimu., b1_This article follows on chronologically from the preceding article published in the current issue of Soudobé dějiny, and seeks to identify and explain the main lines in the development of social policy in Czechoslovakia from 1956 to the end of the Communist régime in late 1989. It combines historical analytical narration and eye-witness recollections – for the author was continuously involved, at international institutes and in Czechoslovakia from the late 1950s onwards, in the theory and practical implementation of social policy (although in the period of re-established hard-line Communism, called ‘normalization’, beginning in 1969, he was unable to be publicly involved). Since he worked in academia, mostly in the second half of the 1960s, and actively participated in efforts to achieve a fundamental reform of the Czechoslovak social model, he can provide valuable insight into the intellectual ferment of the times. In this article he provides a clear overview of the important social-policy measures that were developed and implemented between two tendencies, in which the welfare state became an instrument of the populist politics of the Communist Party and the Government, while faced with the pressures of economic reality. Throughout the period of adopting the Soviet model of the welfare state, efforts began, with the beginning of de-Stalinization, to develop and liberalize it, and these picked up pace in the months of the Prague Spring of 1968. In the next two decades, however, these efforts were again eliminated with normalization and the return to the Soviet model., b2_The author calls the main feature of normalization social policy (particularly in the 1970s) ‘corporatization’ – that is, the transfer of a whole range of social tasks from the State to the state-owned enterprises, which, however, had the effect of fatally hampering the efficiency and the profitability of production. In conclusion, the author points to projects created in the Labour and Social Affairs Research Institute in the second half of the 1980s, which were subsequently useful in many aspects of the transformation of social policy following the collapse of the Communist régime in late 1989., Igor Tomeš., and Obsahuje bibliografii
a1_Původní podoba této studie byla zveřejněna italsky pod názvem „Listy: Tra emigrazione, contestazione interna e opinione pubblica internazionale“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 281-301); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu. Autor přibližuje exilový časopis Listy, který vycházel jako dvouměsíčník československé socialistické opozice v Římě v letech 1971 až 1989. Soustředí se přitom na politické projekty koncipované skupinou exulantů, kteří opustili Československo po okupaci v srpnu 1968 a sdružili se kolem tohoto časopisu, a na jejich vztahy s domácí opozicí. Představuje Jiřího Pelikána (1923-1999), bývalého ředitele Československé televize a stoupence reformního kurzu pražského jara, který se stal zakladatelem a duší Listů po celou dobu jejich trvání a v roce 1979 byl za Italskou socialistickou stranu zvolen do Evropského parlamentu. Seznamuje s okolnostmi založení časopisu, nastiňuje jeho ideový profil, informuje o organizačních záležitostech a dotýká se i financování časopisu nebo jeho vztahu k demokratickému exilu vzniklému po únoru 1948. Tvůrci časopisu měli především v úmyslu informovat mezinárodní veřejnost o poměrech v Československu, rozvíjet kontakty s ideově spřízněnými proudy a osobnostmi západní levice a pěstovat teoretickou a publicistickou reflexi vycházející z myšlenek reformního komunismu či demokratického socialismu v duchu pražského jara. V tomto směru si Listy podle autora zachovávaly pozoruhodnou názorovou pluralitu., a2_Dále autor sleduje impulzy, které pro okruh Listů znamenalo ustavení Charty 77, vystoupení Solidarity v Polsku a později „perestrojka“ Michaila Gorbačova. Listy se ujaly úkolu publikovat dokumenty Charty a prezentovat debaty v disentu, v polských událostech hledaly podobnosti s pražským jarem a se sovětskými reformami spojovaly naděje na obrodu socialismu. V souladu s tím spatřovaly perspektivu změn v Československu v postupných pokojných reformách, zatímco z masových protestů měly spíš obavy. Příval událostí ve druhé polovině roku 1989 pohřbil sice jejich představy o obnově socialismu, Jiří Pelikán nicméně odmítl ukončit vydávání časopisu a přenesl jej do Prahy, aby zde v nových poměrech působil jako tribuna kritických názorů a obhajoval zásluhy československé socialistické opozice v boji proti komunistickému režimu., and Francesco Caccamo. Z italštiny přeložila Alice Flemrová