Srovnávací studie konfrontuje situaci německy mluvících Židů v Československu a v Polsku v prvních letech po druhé světové válce. Zabývá se jejich právním postavením a problémy s občanstvím, překážkami jejich začlenění do československé a polské společnosti, obtížemi při restitucích jejich majetku a tlaky na jejich odchod za hranice, což dokládá na vybraných konkrétních příkladech. Konstatuje, že v obou zemích německy hovořící Židé nezapadali do uměle vytvořených černobílých kategorií národních nepřátel na jedné straně a vlastenců („národně spolehlivých“) na straně druhé. Tento neurčitý status se projevil i v jejich nevyjasněném právním postavení. Zvláště v Československu se museli (často marně) domáhat (znovu)získání československého občanství, které po válce ztratily automaticky všechny osoby německé a maďarské národnosti. V Polsku měli na polské občanství nárok německy mluvící Židé, kteří byli do roku 1939 polskými občany, složitější byla situace Židů ze znovunabytých území Polska a osob ze smíšených manželství. Autorka upozorňuje na každodenní problémy těchto osob, které byly v obou zemích podobné: nemožnost užívání německého jazyka a problémy s komunikací, sociální diskriminace, nedostatečná finanční podpora, problémy se sháněním práce a s restitucí majetku. Většina německy mluvících Židů se proto snažila z Polska i Československa vycestovat. V závěru si autorka klade otázku, zda se Židé, zejména pokud mluvili Německy, nedostali po válce do pozice nechtěných obětí nacistické zvůle, které sice přežily holokaust, ale ve své vlasti se pro většinové obyvatelstvo staly cizinci., This article compares the situation of the German-speaking Jews both of Czechoslovakia and of Poland in the early years after the Second World War. The author considers their legal status and problems with citizenship, the obstacles to their being re-included in Czechoslovak and Polish societies, the diffi culties they faced in seeking the restitution of their property, and the pressures on them to leave their countries. She demonstrates this with specifi c cases, and concludes that the German-speaking Jews in both countries did not fall into artifi cially created black- -and-white categories of national enemies on the one hand and patriots (''nationally reliable'') on the other. This uncertain status was also manifested in their unclear legal status. Particularly in Czechoslovakia, the Jews were required to struggle (ultimately often in vain) to re-acquire their citizenship, which all people of German or Hungarian ethnicity (národnost) had automatically lost after the war. In Poland, German-speaking Jews who were Polish citizens up to 1939 had a right to Polish citizenship, but the situation was more complicated for Jews from the newly acquired territories of Poland and for people from mixed marriages. The author points out that the everyday problems faced by these people were similar in both countries: the impossibility of using German and the problems with communication, social discrimination, insuffi cient fi nancial support, fi nding work, and the restitution of their property. Most of the German-speaking Jews therefore tried to leave Poland and Czechoslovakia. The author concludes her article by asking whether after the war the Jews, particularly those whose everyday language was German, did not fi nd themselves in the position of unwanted victims of Nazi arbitrary rule, having survived the Shoah, but remaining, for majority society, aliens in their own countries., and Kateřina Čapková.
Sborník obsahuje čtyřiadvacet příspěvků z konference „Moskva a východní Evropa: Neklidná léta šedesátá. Ekonomika, politika, kultura“, kterou v dubnu 2012 v Moskvě uspořádalo Centrum pro studium sociálních procesů ve východní Evropě po druhé světové válce, jež je součástí Ústavu slavistiky Ruské akademie věd. Zastoupeni jsou zde historici, ekonomové, politologové a literární vědci z dalších ústavů Ruské akademie věd, i z Maďarska Srbska. Zpřístupnění archivních dokumentů zde dle recenzentky umožnilo v řadě případů i novou interpretaci událostí, k nimž došlo v období od polských a maďarských společenských revolt roku 1956 do potlačení pražského jara v roce 1968. Ve sborníku je reflektováno politické i kulturní dění v sovětském centru i v dalších zemích „socialistického tábora“ a také jeho ohlasy v politice Západu. and [autor recenze] Květa Jechová.
Přemysl Houda sice podle Opekara zpracoval obrovské množství pramenů, přesto ale fenomén folku za takzvané normalizace komplexně nepostihl. Recenzentovi chybí zejména pozornost věnovaná neoficiálnímu šíření hudebních nahrávek. Jednotlivé kapitoly na něj působí spíš jako samostatné studie a nesvědčí jim přetížení poznámkovým aparátem. Přesto je podle něj Houdova práce velmi záslužná, neboť vytěžil z pramenů spoustu poznatků, které uvádí do vzájemné souvislosti i širšího kontextu, a do značné míry osvětluje, jak fungovala folková scéna v dané době. Houdova knížka tak poslouží jako vysoce užitečný zdroj poznání a skvělý materiál k další aplikaci., Although Přemysl Houda, according to the reviewer, has dealt with a vast number of sources, he fails here to capture the phenomenon of Czech folk music in the Normalization period in its full complexity. According to the reviewer, the book fails in particular to consider the illicit (that is, not sanctioned by the State) spread of recorded music. The individual chapters strike the reviewer as somehow being individual essays, and they are overburdened with footnotes. Nevertheless, the reviewer fi nds the work praiseworthy, because Houda has found a lot of information in the sources, which he links together and puts into the broader context. To some extent, moreover, he explains how the folk scene operated in this period. Houda’s book thus serves as a highly useful source of information and superb material for further use., and Aleš Opekar.
O neúspěšných kandidátech na Nobelovu cenu za fyziku (NCF) v letech 1901-1956 byl publikován článek v roce 2008 [1]. Zpřístupněním materiálů Nobelova archivu ve Stockholmu o NCF do roku 1965 lze tudíž referovat o kandidátech NCF z let 1951-1965, což je obsahem tohoto příspěvku., Six unsuccessful candidates, i. e., G. E. Uhlenbeck, S. A. Goudsmit, G. P. S. Occhialini, B. B. Rossi, B. F. Lyot and G. I. Taylor, nominated for the Nobel Prize in Physics from 1951 to 1965, are briefly introduced in this article. The number of nominations was chosen as a criterion of their selection. All the above mentioned researchers were outstanding physicist with numerous great scientific achievements. It clearly indicates, that also other factors than just a scientific excellence influence winning the Nobel Prize., Jiří Jindra., and Obsahuje bibliografii
Předmětem studie je zmapování snah o posílení Federálního shromáždění jako nejvyššího československého zákonodárného sboru během takzvané sametové revoluce na konci roku 1989 a vysvětlení příčin jejich nezdaru. Autoři se hlásí k takzvanému novému institucionalismu, který obrací svou pozornost na méně viditelné aktéry a procesy, jako jsou nedeklarované zvyky, hodnoty, procedury a mýty, které si instituce předávají. V komunistickém Československu hrál parlament podružnou roli a také během přelomového roku 1989 se mu klíčové politické diskuse a jednání vyhýbaly, nestal se jevištěm politiky ani arénou měření sil. To se začalo měnit koncem listopadu 1989 po pádu starého komunistického vedení a během změny politického režimu. Autoři vysvětlují principy fungování a politické složení Federálního shromáždění a ukazují, jak se v osobě svého mluvčího Antona Blažeje (1927-2013) začala aktivizovat komunistická většina v něm, která se přihlásila k principům demokracie, plnoprávné roli parlamentu a posléze se stala eventuální překážkou pro zvolení Václava Havla (1936-2011) prezidentem republiky. Vývoj však šel jinudy. Jako nové mocenské centrum se prosadilo Občanské fórum, které získalo rozhodující postavení i ve „vládě národního porozumění“, vytvořené mimo půdu parlamentu a bez účasti poslanců. Parlament se znovu rychle dostal do závislosti na exekutivě a jeho role pak začala růst až na jaře 1990, poté co Občanské fórum v něm získalo svou reprezentaci v procesu kooptací nových poslanců., The aim of this article is to chart out the efforts to strengthen the Federal Assembly as the supreme Czechoslovak legislative body during what became known as the Velvet Revolution beginning in late 1989, and to identify and explain the causes of the failure of these efforts. The authors are advocates of the ‘new institutionalism’, an approach that focuses on the less visible actors and processes, such as implicit customs, values, procedures, and myths, which institutions pass on to each other. In Communist Czechoslovakia, the legislature played a secondary role, and during the watershed year of 1989, the key political debates and negotiations also avoided the legislature; it did not become the stage on which politics were played out, nor even an arena in which to demonstrate who was more powerful. That began to change in late November 1989, after the fall of the old Communist leadership and during the change in political régime. The authors explain the principles of the operation of the Federal Assembly and its political composition, and demonstrate how, in the person of its spokesman, Anton Blažej (1927-2013), the Communist majority began to take action in the Federal Assembly, and came out in favour of the principles of democracy and a fully fledged role for the legislature, and eventually became a possible obstacle to the election of Václav Havel (1936-2011) to the Czechoslovak presidency. Events, however, took a different turn. The Civic Forum became the new centre of power, and achieved the decisive position also in the ‘government of national understanding’, which was formed in the Federal Assembly, but without the participation of the deputies to that legislature. The Federal Assembly again quickly became dependent on the executive, and its role did not begin to grow until the spring of 1990, after the Civic Forum was represented there by co-opting new deputies., and Adéla Gjuričová - Tomáš Zahradníček.
Kniha Náměstí Krasnoarmějců 2 je monografickým završením badatelského projektu zaměřeného na dějiny takzvané normalizace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, který ustavili studenti a doktorandi této instituce na sklonku předchozího desetiletí. Podle recenzenta zde autoři přicházejí se závěry, které překračují hranice vymezené výzkumným polem dějin vysokých po roce 1968, a využili je pro sepsání případové studie otevírající novou perspektivu ve výzkumu sociálních dějin státního socialismu v Československu. Jedná se o mikrohistorii „obnovování pořádku“ po porážce pražského jara, rozvinutou do obecnějších úvah o povaze vládnutí v Československu sedmdesátých osmdesátých let minulého století. Předložená analýza „normalizační“ ideologie, průběhu čistek a podoby postupně zaváděných mechanismů kontroly a dohledu tak představuje zásadní příspěvek k poznání mocenských vztahů v tehdejší společnosti. Svazek S minulostí zúčtujeme přináší edici dvou rozsáhlých klíčových dokumentů k dějinám „normalizace“ na fakultě – „Analýzy FF UK“ z roku 1970, jejímž účelem bylo shrnout „konsolidaci“ fakulty, a „Rehabilitační zprávy“, jež rekapitulovala činnost fakultní rehabilitační komise fungující v letech 1989 až 1992. and [autor recenze] Vítězslav Sommer.
Stále větší množství nově nalezených rukopisů z doby Válčicích států (Zhànguó, 453-221 př. n. l.) významným způsobem ovlivňuje naše poznání společenského, politického i intelektuálního života této doby. Tyto bezprecedentní prameny otevírají v kapitole nejstarších čínských dějin množství nových otázek, zároveň ale vrhají nové světlo na některé v minulosti hojně diskutované problémy. Článek představuje nově nalezený rukopis dějepisné povahy Xìnián, který neocenitelným způsobem poupravuje naše chápání některých významných událostí z doby vlády dynastie Zhöu (asi 1046-256 př. n. l.), a předkládá překlad a analýzu prvních čtyř kapitol rukopisu, vztahujících se k významným událostem z doby Západní Zhöu (asi 1046-771 př. n. l.), This article introduces the recently discovered Warring States period Xìnián manuscrpit. Following a brief summary of the most recently discovered manuscripts from the Warring States period, and a short introduction to the collection of bamboo slips acquired by Tsinghua University, the article discusses the nature of this unprecedented text, and provides a Czech translation of its first four chapters, which are mainly concerčned with events from the Western Zhöu period. The significance of the contents of these chapters for the study of early Chinese history is further exemplified in a detailed discussion following the translation, highlighting in particular the records on the migration of the progenitors of the Qín ruling house from east to west, the move of the Wèi capital from Kängqiü to Wèi-on-Qí, the regency of Gòngbó Hé and, most importantly, the process of relocating the Zhöu capital to the east. The identification of Qifäng, prince of Wèi, as the marquis Wén of Wèi is also discussed at some length., Ondřej Škrabal., and Obsahuje bibliografii
Recenzenti oceňují, že autorka věnovala svou monografii dosud zanedbávané problematice komunistické lidovýchovy a osvěty, v němž hrála podstatnou úlohu Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, založená roku 1952 a od poloviny šedesátých let fungující pod názvem Socialistická akademie. Vedle uznání pro bohatou faktografii a zdařilé výklady konkrétních dílčích témat však nacházejí v práci také konceptuální a metodologické nedostatky, které podle jejich názoru znemožnily vytěžit z tématu více. Autorka tak rezignovala na plastičtější vylíčení vztahu mezi centrálním rozhodováním a praktickým uplatňováním lidovýchovy na regionální úrovni a nedává odpověď na důležitou otázku, v čem byla komunistická osvěta specifická, a čím naopak šla ve stopách univerzálnějších formativních snah moderní doby., The two reviewers praise this volume, whose title translates as ‘Science and Scholarship Goes to the People! The Czechoslovak Society for the Dissemination of Political and Scholarly Knowledge and the Popularization of the Sciences in Czechoslovakia in the Twentieth Century’, as a work on a hitherto neglected topic of Communist adult education in which a fundamental role was played by the Czechoslovak Society for the Dissemination of Political and Scholarly Knowledge, which was founded in 1952, and was, from the mid-1960s, operating under the name of the Socialist Academy. In addition to the reviewers’ acknowledgement of the wealth of facts presented here and the compelling interpretations of particular topics, they also find conceptual and methodological shortcomings in the work, which, in their opinion, have made it impossible to get more out of the topic. The author has thus failed, they argue, to give a more well-rounded account of the relations between centralized decision-making and the practical application of adult education at the regional level, and does not provide an answer to the important questions of how Communist adult education was special, and in what respect it was merely following more universal modern efforts to educate the masses., and [autor recenze] Jan Randák - Marek Fapšo.
Autor je literární historik a v centru jeho pozornosti stojí analýza a interpretace románů, divadelních her, povídek a esejů spisovatelky Olgy Barényiové (1905-1978). Papoušek sleduje dobové ohlasy a citlivě nahmatává souvislosti její poetiky s literárním modernismem i konkrétními uměleckými směry, přičemž si od jejího kvalitativně nevyrovnaného díla zachovává odstup. Recenzent ovšem uvádí na pravou míru tvrzení, že o životě spisovatelky existuje jen minimum údajů, a upozorňuje, že v pražských archivech se naopak zachovalo množství informací, které však čekají na obtížné zpracování a verifikaci. Identita a osudy Barényiové jsou totiž zahaleny řadou nejasností, legend a mystifikací, které sama pomáhala vytvářet. Mimo jiné vyvrací tradované tvrzení o jejím německo-maďarském aristokratickém původu a uvádí, že se narodila v Kroměříži v české měšťanské rodině. Vystupovala pod různými jmény a jako manželka německého důstojníka se později zcela rozešla s českým národem, když těsně po válce odešla do (západního) Německa., The title of the volume under review translates as ‘The Tower and the Kingdom: The Works of Olga Barényiová’. Its author, Vladimír Papoušek, is a historian of literature whose main research interest here is the analysis and interpretation of the novels, short stories, plays, and essays of the writer Olga Barényi(ová) (1905-1978). The author looks at the contemporaneous responses to her work and sensitively searches for the connections between her style and modernist literature and other trends in art, while acknowledging that the quality of her works varies considerably. The reviewer sets straight past claims that little information exists about her life, and points out that Prague archives contain a good deal of information that still awaits patient research and verification. Barényiová’s identity and fate are veiled in confusion, legend, and mystification, which she herself helped to foster. Among other things, the author rebuts the long-standing claim that she was of noble German-Hungarian origin, and reveals that she was in fact born in a bourgeois Czech family in Kroměříž, Moravia. She published under various names, and as the wife of a Wehrmacht officer later parted ways with the Czech nation, and, shortly after the war, fled to what became West Germany., and [autor recenze] Jiří Křesťan.