Diabetes mellitus je progresivní onemocnění, které často vede ke vzniku chronických komplikací. U pacientů s diabetem 2. typu se mnohdy setkáváme se souběžným výskytem jaterní či renální insuficience. Přítomnost těchto onemocnění zvyšuje riziko hypoglykemie a v případě renální insuficience i kardiovaskulární riziko. Zároveň jsou však zejména u pacientů s pokročilým postižením výrazně omezeny možnosti jejich antidiabetické léčby s ohledem na fakt, že řada léčiv je v játrech nebo ledvinách metabolizována, případně těmito orgány vylučována. V tomto článku se zaměřujeme na léčbu diabetu u pacientů s renální nebo jaterní insuficiencí včetně konkrétních omezení jednotlivých léků a lékových skupin. Stručně také shrnujeme rizika, která jsou s přítomností renální a jaterní insuficience v souvislosti s léčbou diabetu spojena., Diabetes mellitus is a progressive disease that may eventually lead to the development of chronic complications. In patients with type 2 diabetes, a simultaneous occurrence of liver or renal impairment is quite frequent. The presence of these diseases significantly increases the risk of hypoglycemia and in case of the renal impairment also the cardiovascular risk. At the same time, the options of antidiabetic treatment are markedly limited in particular in patients with more advanced impairment owing to the fact that numerous antidiabetic drugs are either metabolized or excreted by the liver or the kidney. In this paper, we focus on the treatment of diabetes in patients with renal or liver impairment including limitations of particular drugs and drug classes. We also briefly summarize the risks associated with renal or liver impairment with respect to antidiabetic treatment., and Martin Haluzík
V práci, která se zabývá hormonální terapií pacientek s karcinomem prsu, autoři nabízejí přehled péče, která je těmto pacientkám poskytována gynekologem, od prevence a diagnostiky přes monitoraci hormonální terapie první linie. Autoři rozebírají příčiny stoupající incidence karcinomu prsu a historicky nastiňují rozvoj hormonální terapie pacientek. Hlavní část práce je věnována vlivu tamoxifenu na ženský organizmus, zejména na genitální trakt, a rozebrány jsou nežádoucí účinky v gynekologické oblasti, hlavně endometria. Je uvedena retrospektivní studie provedená na Gyn. por. klinice 3. LF UK a zaměřená na detekci patologických nálezů endometria pod vlivem tamoxifenu. Dále autoři vypracovali a uvádějí návrh algoritmu monitorace pacientek s Ca mammae (s dělohou a léčených tamoxifenem) gynekologem. Zmíněny jsou nežádoucí účinky hormonální léčby i úskalí při monitoraci a gynekologické péči o tyto pacientky., Author describes hormonal treatment of breast cancer pacients and review gynaecological care from prevention and diagnostics to monitoring of the first line hormonal treatment. Reasons of increasing breast cancer incidence are discussed and historical overview of hormonal treatment posibilities in pacients with breast cancer is summarized. The main part of the article characterizes influence of tamoxifen into woman organism, especially in her genital tract (endometrium changes) and side effects are analysed. The retrospective trial (Dept.Obst. and Gyn. 3-rd Medical Faculty) focusing pathological changes of endometrium under tamoxifen influence is mentioned. Design of monitoring algorithm of breast cancer patients with intact uterus under treatment of tamoxifen is elaborated. Complications, adverse events and difficulties of this hormonal treatment and gynecological monitoring breast cancer patients (with uterus) are specified., Marie Bendová, Eduard Kučera, and Literatura
Východiska: Castlemanova choroba je vzácné neklonální lymfoproliferativní onemocnění se 2 klinickými (unicentrická a multicentrická) a 4 histomorfologickými (hyalinně-vaskulární, plazmocelulární, smíšená a plazmablastická) typy. Multicentrická Castlemanova choroba je typicky agresivní, relabující onemocnění s generalizovanou lymfadenopatií a systémovými příznaky. Z důvodu absence randomizovaných srovnávacích studií nejsou léčebná doporučení pro tuto formu dosud jednotná a v praxi se lékaři orientují zejména podle retrospektivních popisů jednotlivých případů a malých souborů pacientů. Cíl: Tato práce shrnuje dostupné poznatky o léčebných modalitách pro multicentrickou Castlemanovu chorobu a na základě analýzy literárních zdrojů uvádí aktuální doporučení pro terapii tohoto onemocnění. Závěr: Pilíře léčby multicentrické Castlemanovy choroby by měly sestávat z preparátů skupiny monoklonálních protilátek (tocilizumab, rituximab) a imunomodulačních léků (thalidomid, lenalidomid). Ve prospěch thalidomidu hovoří výhodná cenová kalkulace léčby, možnost dlouhodobého podávání s přetrvávajícím léčebným efektem i po přerušení medikace a popisovaný účinek v rituximab-rezistentních případech., Backgrounds: Castleman disease is a rare nonclonal lymphoproliferative disorder with 2 clinical (unicentric and multicentric) and 4 histomorphologic (hyaline-vascular, plasma-cell, mixed and plasmablastic) types. Typically, multicentric plasma-cell Castleman disease is an aggressive, relapsing disorder with generalized lymphadenopathy and systemic symptoms. Due to absence of randomised comparison studies, treatment recommendations for this disease form are not united and mostly, the practicing physicians take guidance from retrospective reports of single cases and small groups of patients. Aim: This paper summarizes the available treatment modalities for multicentric Castleman disease and based on an analysis of literature sources it provides current recommendations for treating the disease. Conclusions: The pillars for treating multicentric Castleman disease should comprise preparates from the groups of monoclonal antibodies (tocilizumab, rituximab) and immunomodulatory drugs (thalidomide, lenalidomide). Positive aspects of thalidomide include favourable financial calculation, the possiblity of long-term administration with lasting therapy effects and reported efficacy in rituximab-resistant cases., Petr Szturz, and Literatura
Low-grade myofibroblastic sarcoma (LGMS) is a very rare, atypical myofibroblastic tumor with fibromatosis-like features with predilection mostly in head and neck region. LGMS occurs primarily in adult patients with a slight male predominance. Only few cases of LGMS affecting the larynx have been reported in literature to this date. We describe a case of low-grade myofibroblastic sarcoma of the larynx in a 40-year-old male patient. The clinicopathological characteristics, immunohistochemical findings and treatment are discussed. and P. Kordač, D. H. Nikolov, K. Smatanová, D. Kalfeřt
Ucelený přehled duodenálních nádorů se v současné literatuře prakticky nevyskytuje. S jednotlivými typy zhoubných nádorů se lze seznámit v rámci přehledu malignit tenkého střeva, popsanými soubory kazuistik či jednotlivých případů. Výjimkou jsou nádory ampulární oblasti, které jsou podrobně uvedeny v poslední WHO histologické klasifikaci nádorů trávicího ústrojí. Z domácích ani zahraničních literárních pramenů nelze vyhledat ani ucelený náhled na léčbu nádorů duodena. Obdobně je tomu i při vyhledávání chirurgických postupů. Resekční výkony na duodenu by proto měly být prováděny na pracovištích, které mají dostatečnou zkušenost s výkony v oblasti hepato-pankreato-biliární., No comprehensive knowledge of duodenal tumours exists in the current literature; individual types of malignant tumours may be described within malignancies of the small bowel, sets of case reports, or individual cases. Ampullary carcinomas are the exception and they are detailed in the current WHO histological classification of tumours of digestive system. Neither national nor international literature sources provide a comprehensive review of their therapy. The situation is similar when searching for surgical procedures. Resection procedures on the duodenum should thus be performed in specialized centres with sufficient experience with hepato-pancreato-biliary surgery., and Ryska M., Hrabal P.
Diabetická dyslipidemie je komplexní změnou metabolizmu lipidů, které musíme věnovat při péči o diabetika velkou pozornost. Samotný diabetes mellitus 2. typu je onemocnění spojené s mnoha makrovaskulárními a mikrovaskulárními komplikacemi a od počátku onemocnění je nutné s ohledem na možnost rozvoje těchto komplikací o pacienta pečovat komplexně. Prevence kardiovaskulárních komplikací je jedním z nejdůležitějších faktorů při péči o diabetika, protože kardiovaskulární příhody jsou mezi hlavními příčinami morbidity a mortality pacientů s diabetem. Riziko vzniku aterosklerotických komplikací je u diabetiků výrazně vyšší než u nediabetické populace, což více než z poloviny podmiňuje rozdílný metabolizmus plazmatických lipoproteinů a rozvoj typické diabetické dyslipidemie s vysoce aterogenním potenciálem. Léčba diabetické dyslipidemie je založená na dodržování režimových opatření, která mají pozitivní efekt i na diabetes obecně, prakticky vždy doplněných farmakoterapií vhodně zvolenou k dosažení cílových hodnot plazmatických lipoproteinů a ovlivnění jejich kvality., Diabetic dyslipidemia is a complex disorder associated with changes in lipid metabolism, which must be considered during care of the diabetic patient. Type 2 diabetes mellitus is a disease associated with a number of macrovascular and microvascular complications and it is necessary to treat the patient with regard to the possibility of developing these disorders. Prevention of cardiovascular complications is one of the most important factors of diabetes care, because cardiovascular diseases are among the leading causes of morbidity and mortality in patients with diabetes mellitus. The risk of developing atherosclerotic changes is significantly higher in diabetics in comparison with people without diabetes, which is mostly due to the differences in the plasma lipid metabolism and development of typical diabetic dyslipidemia with high atherogenic potential. Treatment of diabetic dyslipidemia as well as prevention of cardiovascular events is based on adherence to lifestyle changes, that have a positive effect on diabetes itself, and a suitable pharmacotherapy selected to achieve target plasma lipoprotein levels while affecting their quality., and Michal Vrablík, Eva Tůmová
Fibrilace síní představuje v moderní populaci stále větší medicínský i socioekonomický problém. Poslední desetiletí zaznamenalo výrazný rozmach nefarmakologické léčby fibrilace síní. Radiofrekvenční katetrová ablace získala v léčbě této arytmie významnou pozici obzvláště tam, kde selhala léčba antiarytmiky, a v určitých případech i jako léčba první volby dle preference pacienta. Neuspokojivá úspěšnost prvního ablačního výkonu, zejména u dlouhodobě perzistující formy fibrilace síní, vedla k rozvoji chirurgických miniinvazivních a především hybridních přístupů v léčbě této arytmie. Autoři v článku shrnují dosavadní literární data o těchto kombinovaných přístupech a uvádějí i vlastní zkušenosti., Atrial fibrillation represents a quickly growing medical and socio‑economic problem in the modern population. We have witnessed an enormous expansion of non‑pharmacological treatment modalities for AF over the last decade. Developments in radiofrequency catheter ablation have given it an important role in AF treatment, especially in cases where antiarrhythmic therapy has failed. In certain groups of patients, based on patient preference, it has even become a first‑line therapy. The early attempts at catheter ablation had unsatisfactory success rates, especially in patients with long‑standing persistent AF. These failures led to the development of minimally invasive surgical and hybrid procedures. The authors of this article summarize the current literature reporting on these new procedures and also discuss their own experiences., and Bulava A., Mokráček A.
Přítomnost monoklonálního imunoglobulinu v séru či v moči je poměrně častý jev, postihuje 3,2 % osob ve věku > 50 let. Izolované zvýšení pouze jednoho typu volného lehkého řetězce imunoglobulinu κ či λ je detekováno u 0,7–0,8 % osob starších 50 let. Většina osob s průkazem monoklonálního imunoglobulinu splní kritéria takzvané „monoklonální gamapatie nejistého významu (MGUS)“. Ta je definována koncentrací monoklonálního imunoglobulinu v séru < 30 g/l, počtem plazmocytů v kostní dřeni < 10 % a absencí projevů mnohočetného myelomu či jiné lymfoproliferativní nemoci. U části osob s MGUS se postupně vyvine přes asymptomatický nakonec symptomatický myelom, anebo jiné maligní lymfoproliferativní onemocnění, vyžadující léčbu. Proto je MGUS považován za jeden z nejčastějších premaligních stavů s průměrných rizikem transformace v maligní chorobu 1 % za rok. Z monoklonální gamapatie typu IgG a IgA se může vyvinout mnohočetný myelom. Z monoklonální gamapatie lehkých řetězců se může vyvinout nejen mnohočetný myelom z lehkých řetězců, ale také onemocnění typu AL-amyloidózy a ligh chain deposition disease (amorfní depozita lehkých řetězců poškozující orgány). Z monoklonální gamapatie typu IgM se může vyvinout Waldenströmova makroglobulinemie nebo jiná lymfoproliferace, vzácně mnohočetný myelom typu IgM. MGUS však svého nositele neohrožuje jen zvýšeným rizikem transformace v mnohočetný myelom či jinou závažnou hematologickou chorobu. Premaligní klon plazmocytů v kostní dřeni způsobuje změny v kostní dřeni, které mají přímé dopady na postižené osoby. U osob s MGUS je častější výskyt osteoporózy a zvýšené riziko fraktur oproti průměrné populaci. Osoby s MGUS mají také zvýšené riziko bakteriálních infekcí a tromboembolických komplikací ve srovnání se stejně starou populací bez MGUS. Klonální plazmatické buňky, které jsou podkladem MGUS, mohou v některých případech produkovat pro organizmus toxický monoklonální imunoglobulin, který může poškozovat člověka svoji autoprotilátkovou aktivitou, vazbou na určité antigeny (např. nemoc chladových aglutininů), anebo svými depozity v orgánech (např. poškození ledvin) či svými fyzikálními vlastnostmi (např. kryoglobulinemie). Proto je této skupině osob doporučováno sledování, jehož cílem je včas podchytit nejen transformaci do symptomatického mnohočetného myelomu či jiné závažné maligní nemoci, ale také vznik výše zmíněných komplikací. Také pacienty s asymptomatickým myelomem je doporučeno pouze sledovat a léčbu zahájit až po zjištění některého ze symptomů mnohočetného myelomu. V roce 2014 se diskutuje vyčlenění podskupiny nemocných s asymptomatickým myelomem s vysokou (nejméně 80 %) pravděpodobností časné (do 2 let) transformace v mnohočetný myelom, pro něž je přínosné časné zahájení léčby. Dle prvních návrhů by to mohli být ti pacienti s asymptomatickým myelomem, splňují alespoň jednu ze 3 podmínek: v kostní dřeni více než 60 % plazmocytů, poměr volných lehkých řetězců κ a λ je vyšší než 100 či menší než 0,01, nebo mají vícečetná fokální ložiska na celotělovém MR zobrazení skeletu. V přehledu jsou uvedeny současné názory na prognostické členění a diskutovány vhodné intervaly a rozsah kontrolních vyšetření. Klíčová slova: gamapatie monoklonální nejistého významu – mnohočetný myelom asymptomatický – mnohočetný myelom symptomatický – PET-CT vyšetření – Waldenströmova makroglobulinemie, Presence of monoclonal immunoglobulin in serum or urine is a relatively common event affecting about 3.2 % of people over 50. Isolated increase of only one type of free light chain, either κ or λ, is detected in 0.7–0.8 % of people over 50. Most people with monoclonal immunoglobulin meet the criteria of the so-called “monoclonal gammopathy of undetermined significance (MGUS)”. MGUS is defined by concentration of monoclonal immunoglobulin in serum < 30 g/l, number of plasma cells in the bone marrow < 10 % and the absence of symptoms of multiple myeloma and other lymphoproliferative diseases. A proportion of people with MGUS gradually progresses from asymptomatic into symptomatic myeloma or other malignant lymphoproliferative disease requiring treatment. Therefore, MGUS is considered to be one of the most common premalignant conditions with an average risk of transformation into malignant disease of 1 % per year. Monoclonal gammopathy of IgG and IgA subtype can develop into multiple myeloma. Light chain monoclonal gammopathy can develop not only into light chain multiple myeloma but also into AL-amyloidosis and light chain deposition disease (amorphous deposits of light chains damaging organs). IgM monoclonal gammopathy may develop into Waldenstrom macroglobulinemia or other lymphoproliferative disorder, or into rare IgM subtype of multiple myeloma. Unfortunately, people with MGUS are threatened by more than an increased risk of transformation into multiple myeloma or other severe hematologic disease. Pre-malignant clone of plasma cells in the bone marrow causes changes in the bone marrow that directly affect the person. For people with MGUS, there is an increased incidence of osteoporosis and increased fracture risk when compared to the general population. People with MGUS also have an increased risk of bacterial infections and thromboembolic complications compared with the same age population without MGUS. Clonal plasma cells, which are the basis of MGUS, may in some cases produce toxic monoclonal immunoglobulin which can damage the body’s own antibody activity by binding to specific antigens (such as cold agglutinin disease), or their deposits in organs (e.g. kidney damage) or physical properties (e.g. cryoglobulinemia). Therefore, it is recommended that this group of people is regularly checked with the aim to capture not only transformation into symptomatic multiple myeloma or another malignant disease, but also the formation of the above-mentioned complications. Moreover, it is recommended to monitor patients with asymptomatic myeloma and to initiate treatment only after symptoms of multiple myeloma are observed. In 2014, discussion of subdivision of subgroups of patients with asymptomatic myeloma with high (≥ 80 %) probability of early (within 2 years) transformation in multiple myeloma which would be beneficial for early initiation of treatment is ongoing. According to first proposals, patients with asymptomatic myeloma that meet at least one of the three conditions: more than 60 % of plasma cells in the bone marrow, ratio of free light kappa and lambda chains is greater than 100 or less than 0.01, or multiple focal lesions on whole-body MRI of the skelet. The review contains current opinions on prognostic classification and appropriate intervals and extent of control examinations. Key words: asymptomatic myeloma – monoclonal gammopathy of undetermined significance – PET/CT – symptomatic multiple myeloma – Waldenström macroglobulinemia, and Zdeněk Adam, Marta Krejčí, Luděk Pour, Eva Ševčíková, Andrea Křivanová, Zdeněk Řehák, Renata Koukalová, Zdeňka Čermáková, Jíří Vaníček, Sabina Ševčíková
Kolorektální karcinom (KRka) je jedním z nejčastějších maligních onemocnění v České republice. Téměř 70 % KRka vzniká na podkladě adenomových polypů, 30 % vzniká de novo. V patogenezi vzniku kolorektálního karcinomu je potvrzena sekvence adenom-karcinom, na podkladě postupně vznikajících mutací onkogenů a supresorových genů. Odstraněním adenomové slizniční neoplazie je přerušena cesta vývoje KRka, což je praktickým cílem screeningového programu. K naplnění cílů preventivního programu musí být endoskopující gastroenterologové dostatečně erudováni v detekci a v technikách odstraňování slizničních neoplazií. Povrchové slizniční neoplazie jsou morfologicky rozděleny dle Pařížško-Japonské klasifikace do 2 základních typů: protrudující typ I, jejichž výška je > 2,5 mm nad úroveň okolní sliznice, a plochý typ II, jejichž výška je < 2,5 mm. K endoskopickému odstranění povrchových slizničních lézí máme k dispozici kličkovou polypektomii, endoskopickou mukózní resekci a endoskopickou submukózní disekci. Volba metody závisí na morfologii léze. Benigní slizniční léze (adenom, hyperplastický polyp) lze řešit výhradně endoskopicky. Neinvazivní maligní slizniční léze omezené na mukózu lze taktéž řešit endoskopicky, invazivní karcinomy pronikající do submukózy (maligní polyp, T1N0M0) se řeší dle definitivního histologického nálezu, a při splnění Morsonových kritérií lze endoskopické snesení považovat za kurativní. U plochých maligních slizničních lézí je situace složitější a většinou, při průniku buněk karcinomu do submukózy, nelze endoskopickou resekci provést a navazuje chirurgické řešení., Colorectal cancer (CRC) is one of the most frequent malignant diseases in the Czech Republic. Almost 70 % of CRC develop based on adenomatous polyps, 30 % arise de novo. The pathogenesis of development of colorectal cancer confirms an adenoma to carcinoma sequence, based on the gradually developing mutations of oncogenes and suppressor genes. By removing the adenomatous mucosal neoplasia the pathway of CRC development is cut off, which is the practical goal of the screening programme. To meet the goals of the preventive programme the gastroenterologists performing endoscopy must be appropriately trained and experienced in the detection of and procedures of removing mucosal neoplasias. Surface mucosal neoplasias are morphologically divided based on the Paris and Japanese classification into 2 basic types: protruding type I, whose height is greater than 2.5 mm above the level of the surrounding mucous membrane, and flat type II, whose height is smaller than 2.5mm. We have the following procedures available for endoscopic removing of surface mucosal lesions: loop polypectomy, endoscopic mucosal resection and endoscopic submucosal dissection. The choice of method depends on the lesion morphology. Benign mucosal lesions (adenoma, hyperplastic polyp) can only be treated endoscopically. Non-invasive malignant mucosal lesions limited to mucosa can also be treated endoscopically, invasive cancers penetrating into submucosa (malignant polyp, T1N0M0) are treated based on the definitive histological finding, and on meeting Morson’s criteria the endoscopic removal can be seen as curative. The problem of flat malignant mucosal lesions is more complex and in most cases, when cancerous cells penetrate into submucosa, endoscopic resection cannot be performed and surgical solution follows., and Milan Dastych, Radek Kroupa
Hluboká žilní trombóza spolu s potenciální komplikací – plicní embolizací – se vyskytuje u více než 100 nemocných na 100 000 obyvatel. Její incidence se v posledních 25 letech nemění. Většina případů je léčena konzervativně, tj. antikoagulancii, přičemž řada nemocných může být léčena i ambulantně. Plejáda léčebných možností se rozšiřuje zavedením nových přímých orálních antikoagulancií s praktickými výhodami podání. V současnosti máme možnost užití klasické překryvné léčby kombinací nízkomolekulárního heparinu s warfarinem, nově také přechodu z LMWH na dabigatran nebo léčíme od prvého dne pouze perorálně – rivaroxabanem, perspektivně také apixabanem. Pouze malá část nemocných s proximální trombózou je léčena endovaskulárně, nejčastěji lokální farmako‑mechanickou trombolýzou, případně doplněnou o implantaci stentu. Chirurgická trombektomie je metodou volby u čerstvé trombózy při nemožnosti užití antitrombotika. Kavální filtry jako prevence plicní embolie jsou zaváděny řídce, v přísně specifikovaných situacích., The annual incidence of deep vein thrombosis (DVT) together with possible complications – pulmonary embolization – is more than 100 per 100,000 person‑years and has not changed significantly over the last 25 years. Most cases of DVT are treated conservatively with anticoagulants, which can often be given in an outpatient setting. The list of treatment modalities has enlarged recently – new direct oral anticoagulants (NOACs) have been introduced, with practical advantages. At present, it is possible to use the traditional overlap schedule with low molecular weight heparin (LMWH) and warfarin or dabigatran. A more convenient strategy comprises oral treatment only, from the time of diagnosis, with rivaroxaban or apixaban, respectively. Only a minority of well‑selected patients with proximal thrombosis is treated using pharmaco‑mechanical lysis, in some cases with the necessity of stent implantation into the iliac vein. Surgical removal of the clot is the method of choice only in fresh thrombosis when no antithrombotic drug can be administered. Vena cava filters for the prevention of pulmonary embolization are inserted infrequently, in strictly specified situations., and Karetová D., Bultas J.