Search

Start Over Harvested from Dramata Date 2014

3. Lysistrata :

Creator:
Aristofanés, ca 445-ca 386 př. Kr.
Description:
Inscenace spojuje dvě dramatické předlohy, Sofoklovu tragédii Aiás a Aristofanovu komedii Lysistrata. Tématy obou her je válka a rovněž situace, které se vymykají normálu, jsou svým způsobem neočekávané a absurdní - jen v prvním případě se jedná o absurdno tragické, zatímco v druhém případě má zápletka komický charakter.?Adaptace začíná notně zkrácenou verzí první zmíněné hry, kdy je v dějové zkratce ozřejměno její ústřední téma, a sice že řecký generál Aiás v pominutí smyslů, které na něj seslala Athéna, povraždil stádo dobytka v domnění, že zabíjí své druhy, kteří mu učinili příkoří. Na scéně jsou kromě Aianta přítomni ještě bohyně Athéna a další řecký rek, Odysseus, kteří se nebohému válečníkovi, který nepoznává svůj omyl, krutě vysmívají. Aiantova žena Lysistrata se bezvýsledně snaží ukončit sebeoslavný proslov svého manžela a ušetřit ho tak před tváří přihlížejícího vojska (diváků) další potupy. Díky použitým uměleckým prostředkům výjev balancuje na hranici tragiky a komiky: směšná je stylizace postav (Odysseus-punker, vyzývavá famme fatale Athéna, vychloubačný Aiás), komičnost situace však převrací vizuální stylizace (jeviště pokryté umělou krví), Aiantovo hrubé zacházení s vlastní manželkou a kruté potěšení Athény a Odyssea nad cizím neštěstím.?Aias se nakonec přímo na scéně oběsí a přichází na řadu fabule Aristofanovy Lysistraty. Dějový šev je překlenut díky zmíněné dramaturgické kličce, která z Lysistraty dělá Aiantovu manželku. Lysistrata, které se zhroutil svět, se rozhodne, že musí za každou cenu zabránit pokračování války, která kosí muže a frustruje jejich ženy, a tak svolá Řekyně a Trójanky a společně se dohodnou na vyhlášení sexuální stávky. Se změnou žánru nicméně nedochází ke změně jevištní stylizace, pouze agresivní zpodobnění násilí střídá agresivní zpodobnění sexuality. Po úspěšné schůzce Řekyní a Trójanek (jejichž kostýmy odkazují k muslimským burkám) se ženy na znamení revolty vysvlečou do půli těla a hrudníky se navzájem pokreslí barvou z plechovek. Potom se chopí elektrických kytar a okupují prostor v zadní části jeviště za plexisklovou stěnou připomínajícím brloh squatterů nebo novodobých hippies - podle fabule chrám bohyně Athény na Akropoli.Veškeré pokusy mužů přivést je k poslušnosti končí nezdarem, muži se naopak tváří v tvář ženské revoltě projevují jako méně akce- i samostatného života schopní a brzy přestávají zvládat vlastní touhu (tato skutečnost je, stejně jako mnoho dalších, v inscenaci znázorněna metaforicky: Řekové i Trójané sedí v nádrži s míčky, která představuje moře, a jejich nářky nad nevybouřeným libidem dokládají míčky, které v pravidelných intervalech "cosi" pod hladinou vystřeluje do vzduchu v oblasti mužských klínů). Ovšem i Lysistratiny bojovnice postupně začnou podléhat svým pudům, takže mužská kapitulace přichází právě včas pro obě strany. Důležitým rysem inscenace je kromě určité míry agresivity v použitých prostředcích (kromě už zmíněných ještě např. používaní vulgárních výrazů) také její záměrná časová neukotvenost. Ve výtvarné stylizaci se na pozadí neutrální scénografie (bílá plexisklová stěna, která časem zprůhlední) mísí odkazy na antiku (bílé roucho Athény) se zcela moderními prvky (džíny, elektrické kytary). Důležitou složkou inscenace je hudba, kterou v reálném čase přímo na jevišti produkují někteří členové hereckého souboru, včetně několika vokálních čísel a jedné společné písně žen. I zde se projevuje eklekticismus jako funkční významotvorná strategie (např. právě sborová píseň "Samotářka" z muzikálu Bídníci). Dějem komedie prochází kromě znepřátelených stran ještě jejich singularizovaná alterega: Dědeček a Babička, kteří se navenek hašteří stejně jako mladí, ale jejich inscenované konflikty jsou více než cokoli jiného plodem mnohaletého soužití, kdy jeden druhého už má dokonale "přečteného" se všemi jeho nedokonalostmi, ale vzájemnost se ze vztahu přesto/právě proto nevytrácí. Válka pohlaví je tak v inscenaci představena v různých variantách, v závěrečném monologu Lysistraty kromě všech zmíněných aspektů zazní také explicitně feministický a dokonce lesbický tón.(EP)
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

4. Médeia :

Creator:
Euripidés,
Description:
Inscenace, kterou společně připravili studenti hudební a divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spadá do žánru fyzického divadla, který se vyznačuje v první řadě důrazem na pohybovou složku, a dále velkou mírou syntetičnosti jevištního díla jako celku.Šedesátiminutová adaptace Euripidova dramatu obsahuje minimum textového materiálu, přesto v hrubých obrysech zachovává kompletní fabuli předlohy tak, že většinu dějových zvratů inscenuje pomocí jiných výrazových prostředků, zejména tance a pohybu obecně.Jeviště je koncipováno do podoby přehlídkového mola, na němž je veškeré jednání postav nemilosrdně vystaveno zraku diváků, kteří pódium obklopují ze tří stran. Toto uspořádání hracího prostoru je ve druhém plánu možné vnímat také jako odkaz na všeobecně rozšířené (jakkoli nesprávné) vnímání antického hlediště jako tzv. amfiteátru. Molo na jednom ze svých kratších konců přiléhá ke klasickému kukátkovému jevišti, na němž je průběhu hry umístěná kapela a kde se také odehrávají některé výstupy.Hudba je spolu s pohybem dominantní složkou inscenace. Působí jako zdroj emocí (svým vývojem kopíruje především duševní pochody hlavní postavy hry, Medeii), signalizační systém pro diváka (zdůrazňování důležitých dějových předělů a zvratů) a temporytmizační činitel. Autorem a zároveň i interpretem hudební složky inscenace je Percussion Ensemble JAMU, který za pomoci xylofonu, miramby, vibrafonu, tympánů, djembe a dalších bicích nástrojů vykazuje obdivuhodnou mnohotvárnost výrazu a pestrost jednotlivých hudebních čísel.Inscenace začíná zcela bez textu jako téměř čtvrthodinový pohybový výstup, během kterého se představí hlavní postavy: Jason, Medeia a sbor dívek. První z nich (hraje ho Adam Mašura) se v pohybovém čísle s prvky akrobacie představí jako prototyp energického a živočišného mladíka-válečníka, jehož chlapecká tvář ostře kontrastuje s fýzis Heleny Halberstadt, která představuje Medeiu jako vyzrálou ženu v nejlepších letech, ovšem neméně pudovou a emotivní. Sekunduje jí dívčí sbor, který zrcadlí Medeiiny emoce, soucítí s ní, když lká nad svým osudem a děsí se spolu s ní chystané vraždy vlastních dětí, ke které se rozhodne, aby svého nevěrného muže potrestala. Zobrazení pocitů Medeii a Jasona a jejich vzájemných vztahů je v inscenaci věnován velký prostor a rovněž celý děj je koncentrován kolem těchto dvou postav. Kromě nich a sboru se na scéně v jedné scéně mihne ještě Jasonova nová milenka Glauke a její otec Kreon, který se ji ve vypjaté scéně vyplněné extrémně nervní fyzickou akcí snaží zachránit ze smrtícího objetí Medeina daru-pláště, aby po marném úsilí v náručí své mrtvé dcery i on vydechl naposled. Režisér (Marek Mokoš) se zcela zbavil postavy Aigista, naopak připsal postavu Dia, který se jako připomenutí (zvráceného?) božského řádu na začátku představení sebevědomě a trochu lascivně projde po scéně v extravagantním kožichu a pak až do konce nečinně přihlíží dění na scéně ze svého "obláčku" mimo jeviště mezi diváky. Výrazný je naopak sbor nejen svou kolektivní energií a častou účastí v ději, ale také výraznými fyzickými akcemi, které se někdy "přelijí" mimo jeviště do těsné blízkosti sedících diváků a hypnotizujícími sborovými recitacemi či střídáním promluv vedoucí sboru a ostatních sboristek.Kostýmy a celková výtvarná stylizace se drží principu "chudého divadla" a na neutrálním pozadí (černé, střihově jednoduché kostýmy; jen částečně osvětlená scéna) zdůrazňuje jednotlivé eklektické prvky (orientální líčení sboristek, kožich a la Leoš Mareš apod.). Rovněž střídmé užití rekvizit (Jasonův nůž, zavěšená koule-metafora zeměkoule? všehomíra? řádu?) zdůrazňuje jejich funkci, např. v závěrečné vraždě dětí, která je inscenována jako Médein zběsilý útok na zmíněnou kouli, při jejímž protržení scénu zasype popel jako symbol zmaru a zničené existence.Otázkou je, zda čistě popisný způsob zobrazování, který dobře funguje v tanečním divadle bez přítomnosti narativu, je vhodný i pro inscenaci založenou na dramatické předloze - absence motivací jednotlivých postav a výkladu předkládaných dějů totiž může vytvářet dojem jistého dramaturgického vakua.Eliška Poláčková
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

Limit your search

Current results range from 2014 to 2014

View larger »