Nástropní freska, střední část: v oblacích postava Jupitera, orel u nohou, v levé ruce drží blesky, na hlavě má korunu, kolem těla vlající drapérie. Nalevo od něj sedí nahá Juno, bozi se na sebe dívají a mohutně gestikulují, zjevně jsou ve sporu. Pod Jupiterem sedí Diana v oděvu s odhalenými ňadry, ve vlasech půlměsíc v pravé ruce luk, je obklopená družkami a putti s loveckými atributy (luk, kopí na kance, trubka). Nymfa sedící u Dianiných nohou ukazuje doleva, na jih, kde sedí na oblaku Amor v jedné ruce má luk a ve druhé šíp, který se chystá vystřelit. Nad Amorem je Apollón s lyrou, který na bůžka lásky shlíží, okolo Apollóna jsou putti. Na západní straně je dvojice žen s motýlími křídly, jedna má v levé ruce štít, v pravici kopí, a je bojovně obrácena směrem k Amorovi, který je zjevně předmětem sporu mezi Juno a Jupiterem. and Ve středu kompozice je Juno a Jupiter, kteří se přou o Amora. Na boha lásky ukazuje Dianina družka, Apollón se na něj dívá a vyráží na něj postava se štítem a kopím, která zjevně personifikuje Cudnost (Castitas). Malíř pro její postoj použil Marta z Francheschiniho obrazu v lichtenštenském paláci v Rossau-Vídni z let 1692-1700.
Olejomalba na mědi (63 x 47, 5 cm): nahá Psýché v okně vztahuje ruku k odlétajícímu Amorovi (luk, toulec). Okno nevede do místnosti, ale do lodžie otevřené na druhé straně sloupořadím, uvnitř je socha objímající se dvojice. I vnější výzdoba fasády stavbu charakterizuje jako palác všemocné lásky: nad oknem je spoutaný Jupiter a Neptun, v nice napravo spoutaný Herkules, pod ním Herkules a Omfalé. Na římse pod oknem nalevo Amor Lethaeus hasící vodou pochodeň a na pravo zápasící Eros a Anteros. and Kaufmann 1988#, 20.69.
Olej na měděném plechu (48 x 35 cm). Figurální scéna v krajině s vybuchující sopkou, v popředí lidé umírajícíc žízní, kolem mrtvé ryby. V oblacích Heliův vůz se čtyřspřežím, padajícíc Faethon, nad ním z mraku vystupuje Jupiter s blesky. and Vacková 1989#, 264, 312.
Terakotové bozzetto: Jupiter a Amor, Kudělka 1996#, 357 č. 111, 112., and Kamenná socha, která byla podle bozzetta vytvořena, je na původním místě, v parku slavkovského zámku.
Kresba červenou křídou (21 x31, 7 cm): nahá Európa sedí na plášti na hřbetu Jupitera, který se proměnil v býka. V popředí vlevo božstvo řeky (věnec na hlavě, nádoba v ruce), které se diskrétně odvrací. V pozadí, na druhé straně zálivu družky Európy lamentují nad jejím únosem., Fučíková 1997#, I/238, and Kresba má zjevně humoristický charakter, Európa si nezoufá, ale naopak se pevně tiskne k býčímu hřbetu, jakoby se chtěla schovat před svými družkami.
Mědirytina (332 x 480 mm). Hostina bohů na svatbě Pelea a Thetis hosté sedí u dlouhého stolu v oblacích. Jsou tu Jupiter (orel u nohou) a Juno (v doprovodu svého páva), Venuše a Amor, Bakchus, Merkur (vpravo), Hercules (vlevo), Minerva a další. Vpravo se z oblaku snáší bohyně Eris s jablkem v ruce., Slavíček 1993#, 298., and Podle předlohy Crispina van der Broeck.
Kopie sousoší (originál z roku 1758, kopie z roku 2003, Wolfgang Wille) Jupitera a Io v podobě krávy., http://www.brunnenturmfigur.de/index.php?cat=Figur%20und%20Relief&page=Potsdam, and Jupiter (Zeus)Original von Francois Gaspard Adam (1758), Kopie von Wolfgang Wille (2003)Zeus, der oberste der olympischen Götter ist absoluter Herrscher und verkörpert absolute Macht. Wirklich? Er musste sich sehr in Acht nehmen vor seiner eifersüchtigen Gattin Hera, so dass er bei seinen amourösen Affären oft zu seltsamen Mitteln griff ... So auch hier wieder: In seinem unstillbaren Verlangen nach schönen Menschenfrauen verwandelte Zeus sich in eine undurchdringliche Wolke, um sich so von seiner Gattin ungesehen der schönen Königstochter Io nähern zu können. Hera ahnte natürlich, dass hinter dem plötzlich auftauchenden dicken Nebel irgend etwas vor sich ging, stellte Zeus nach und dem fiel im entscheidenden Moment nichts Besseres ein, als die schöne Io in eine makellose weiße Kuh zu verwandeln und gaaanz unschuldig zu tun ... Und Hera? Sie tat so als merkte sie nichts, bewunderte die schöne Kuh und ließ sich diese einfach schenken! Aber nur, um die arme Io zu piesacken - sie schickte eine Bremse, so dass die furchtbar geplagte und zerstochene Io halb wahnsinnig um die halbe Welt lief, bis sie in Ägypten ermattet zusammenbrach. Das rührte nun selbst einen Gott: Zeus versprach Hera hoch und heilig, Io nie wieder zu sehen und gab ihr daraufhin die menschliche Gestalt zurück. Io blieb in Ägypten, wurde dort als Göttin verehrt und der Sohn Epaphos, den sie aus der Verbindung mit Zeus gebar, wurde in Ägypten König.
Danaé (nahá, šátek na hlavě) leží na loži, levou ruku pozdvihuje ke zlatému dešti, pravou má mezi nohama, pravá je lehce pokrčená, levá ohnuta v koleni, čímž je naznačeno, že má roztažené nohy. Lůžko je bohatě zdobené, střední noha ozdobena na boku vázou, postranice jsou zdobeny meandrem, nad nímž je úponka. Věž Danaé je naznačena cihlovým výklenkem v pozadí. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Zobrazení Danaé a zlatého deště nebyla inspirována antickými originály a podobnost s řeckými a římskými zobrazeními lze vysvětlit tím, že italští umělci dospěli nezávisle na svých starověkých vzorech ke stejnému ikonografickému schématu. Téma Danaé a zlatého deště prodělalo během první poloviny šestnáctého století zásadní proměnu a pro těsné sepjetí Paolo della Stella se severoitalským prostředím je typické, že jeho řešení odpovídá italským zobrazením z doby okolo poloviny tohoto století, především Danaé od Tiziana, jež vznikla kolem roku 1544--46. Tizianova Danaé je již zcela nahá a spojení s Jupiterem se aktivně účastní. Tomuto konečnému stupni odpovídá pražský reliéf, kde je Danaé rovněž nahá, s pohledem upřeným k zlatému dešti a s pravou rukou nataženou k lůnu. Na rozdíl od Tizianovy Danaé ještě zdvihá levou ruku směrem k dešti, jakoby jej přivolávala. Ve středověkém díle "Ovide moralisé" z doby kolem roku 1328 byla postava Danaé chápána alegoricky, jako Panna Maria, a Jupiterův déšť byl v tomto čtení Duchem svatým. V renesanci toto čtení patrně přežívalo, i když k němu také mohla přistoupit politická alegorie, oslava vlády přinášející mír a blahobyt. Série Jupiterových lásek by se nepoučenému divákovi mohla jevit jako frivolní anekdoty. Ten však, kdo se vyznal v dobovém výkladu antické mytologie, ihned pochopil jejich triumfální význam. Tehdejším mytologickým bestselerem byla "Hypnerotomachia Polifili" Francesca Colonny, kde je triumfální průvod Jupiterových lásek seřazen stejně jako na pražském Belvedéru. U Colonny byla na prvním alegorickém voze zobrazena Evropa a býk, na druhém je Léda souložící s labutí a na třetím Danaé se zlatým deštěm. Seřazení Jupiterových smrtelných milenek na pražském Belvedéru odkazuje nejen na "Hypnerotomachia Polifili" a tedy na triumfální symboliku, ale současně slouží jako předehra a zdůraznění významu reliéfů v ideovém středu západní fasády, kde byl nahoře Jupiter a Venuše a dole Furor a Ianus. Výjevy s Jupiterovými milenkami jsou totiž řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě jsou tedy orientovány ke vchodové arkádě.