Tento článek usiluje o systematický popis teorie stylů myšlení a myšlenkových společenství polského mikrobiologa Ludwika Flecka. Článek se zabývá výchozím bodem jeho teorie: případovou studií tzv. Wassermanova testu. Následně je Fleckova teorie prezentována nejprve ve světle Struktury vědeckých revolucí Thomase Kuhna . Jsou zaznamenány některé podobnosti mezi oběma mysliteli (např. užívání konceptu nesouměřitelnosti, odkazy ke gestalt psychologii, předpoklad teoretické zatíženosti pozorování, pohled na vědeckou literaturu). Přesto se Fleckova stanoviska od Kuhnových v některých důležitých ohledech liší (např. názory na stabilizaci, ve Fleckově teorii nepřítomnost konceptu analogického k vědeckým revolucím). Na rozdíl od převládajícího názoru tyto rozdíly zamezují tomu, aby byl Fleck považován za předchůdce Kuhna. Z těchto důvodů tento článek zmiňuje také možnost prezentovat Fleckova stanoviska v jiném kontextu, jenž je pokládán za prospěšnější, a kterým je francouzská epistemologie (např. Canguilhem, Hacking)., The present paper aims at describing systematically the theory of thought-styles and thought-collectives of Polish microbiologist Ludwik Fleck. The paper describes its starting point: case study of the so-called Wasserman test. In what follows, Fleck’s theory is presented at first in the light of The Structure of Scientific Revolutions by Thomas Kuhn. Some similarities between the two thinkers are pointed out (e. g. the use of incommensurability concept, the reference to gestalt psychology, the theory-ladenness of observation, the view on scientific literature). Yet Fleck’s views diff er from Kuhn’s in some important respects (e. g. the views on stabilisation, the absence of counterpart of scientific revolutions in Fleck’s theory). Contrary to the prevailing view, these differences preclude consideration of Fleck as a forerunner of Kuhn. For this reason, the present paper mentions also possibility of presentation of Fleck’s views in another context which is deemed more helpful: French epistemology (e. g. Canguilhem, Hacking)., and Jindřich Černý.
V diskusiách o hodnote a počiatku ľudského života sa aj v našich slovenských pomeroch objavujú, na rozličných úrovniach, rozmanité postoje, ktoré sú často ovplyvnené rozdielnymi filozofickými prúdmi a zmýšľaním. V posledných rokoch k tomu prispieva aj stupňujúci sa vplyv myslenia, vo Viedni narodeného Austrálčana, Petra Singera, pôsobiaci na viacerých slovenských filozofov. V tomto príspevku podávame niekoľko reakcií a názorov na anglosaskému mysleniu blízku Singerovu teóriu druhizmu (speciesizmu) a iné jeho názory z pohľadu filozofickej a teologickej etiky. Priblížime si hlavne názory autorov z nemecky hovoriaceho prostredia, ktorí sa vo svojich dielach venujú aj posúdeniu jeho teórie druhizmu. Nemecko totiž dodnes bojuje s následkami nacizmu, teda s nočnou morou 20. storočia, ktorá úzko súvisí práve s touto teóriou. Cieľom príspevku však nie je logicky vyvrátiť Singerovu teóriu, ale poukázať na jej nedostatky a zdôrazniť dôvody, prečo ju nie je možné z etického hľadiska akceptovať. V záverečnej časti sa pokúšame otočiť argumentovanie smerom k tým, ktorí preferujú výskum na ľudských embryách a na ľudských embryonálnych kmeňových bunkách. Práve títo odborníci by sa mali, podľa nás, podujať jasne dokázať, že v prípade ľudských embryí nejde o človeka (alebo osobu), a teda že v rámci výskumu môžu byť ľubovoľne použité, a teda i usmrtené., In our discussion about the value of human life various attitudes appear at different levels, influenced by diverse philosophical approaches. A notable role is played by the attitudes and theory of Peter Singer in influencing some Slovak philosophers. In this paper we advance several observations on Singer’s theory of speciesism, especially from the view of philosophical and theological ethics. We are above all concerned with authors from German-speaking areas, who have focused on speciesism in their theories. The aim of this paper is not to logically refute the theory, but rather to show its shortcomings and to offer reasons why it should not be accepted. In the concluding part we attempt to turn around the case in support of research into human embryos and human-embryo stem-cells. It is those who support such research, we argue, who should clearly demonstrate that a human embryo is not a person and that, in the cause of scientific enquiry, they can be used and killed., and Inocent‑Mária V. Szaniszló.
Autor podrobně rozebírá Masarykův válečný traktát Nová Evropa a užívá jejjako klíč k myšlení T. G. M. jako myslitele demokracie. Tímto humanitně-demokratickým prismatem, výrazně masarykovským, pak probírá vývoj českého povědomí od vzniku československého státu po počátek devadesátých let 20. století. Předkládá tak čtenáři velkolepý pohled na smysl českého bytí očima T.G.M., tedy „z hlediska věčnosti, protože [Masaryk] byl realista.“, The author reads in detail Masaryk’s war-time tract, New Europe, using it as a key to the thought of Masaryk as a philosopher of democracy. Through this humanistic-democratic prism, distinctly his own, he then reads the fortunes of Czech consciousness from the birth of the Czechoslovak state (1918) down to the nineties of the 20th century. He thus presents the reader with an imposing overview of the meaning of Czech being through the eyes of T. G. Masaryk, that is, “from the perspective of eternity, because he was a realist”., and Jaroslav Šabata.
Autor polemizuje s názorem, který nedávno vyjádřili Tomáš Machula a David Peroutka, že materialismus, převažující v současné filosofii mysli, by měl být nahrazen tomistickým hylemorfismem. Polemika se zaměřuje na dva aspekty Machulova a Peroutkova argumentu. Za prvé, na jejich předpoklad, že současná preference materialismu je výsledkem náhody (neznalosti faktu, že kromě materialismu a dualismu se nabízí i hylemorfismus). Tento předpoklad si ovšem neporadí s faktem, že dualismus byl kritizován již v 17. století, ale materialismus se prosadil až v polovině minulého století. Za druhé, autor souhlasí, že tomistický hylemorfismus lze aktualizovat, a to dokonce úspěšněji, než jak se to podařilo Machulovi s Peroutkou. Této aktualizaci je však třeba obětovat některé metafyzicky neúnosné představy – konkrétně představu duše jako nemateriální substance nezávislé na těle., The author disputes the view, expressed recently by Tomáš Machula a David Peroutka, that materialism, dominant in contemporary philosophy of mind, should be substituted by Thomist hylomorphism. The critique focuses on two aspects of Machula and Peroutka’s argument. Firstly, on their assumption that the contemporary preference for materialism is the result of chance (ignorance of the fact that in addition to materialism and dualism the position of hylomorphism is also available). This assumption fails to take into account the fact that dualism was already the subject of criticism in the 17th century, but materialism only became properly established in the mid-twentieth century. Secondly, the author argues that Thomist hylomorphism can be updated in a more fruitful way than that proposed by Machula and Peroutka. This updating requires us, however, to sacrifice certain metaphysically unsustainable ideas – in particular the idea that the soul is a non-material substance independent of the body., and Tomáš Hříbek.