Budova banky "Pesti Hazai Elsö Takarékpénztár Egyesület". Před zahájením stavby této budovy peněžního ústavu byla vyhlášena soutěž, které se zúčastnila řada tehdy významných architektů Rakousko-Uherska, mezi jinými například také Bruno Möhring a Friedrich Ohmann. V soutěži však zvítězil domácí tvůrce Ignác Alpár. Nárožní monumentální šestipodlažní budova (dnes burza) byla projektována s bohatou sochařskou výzdobou fasády jako secesní stavba s prvky neoklasicismu. Na každé straně nárožní kupole sedí dvojice žen s dětmi, vpravo se dotýkají rukama, mezi nimi úl a květy růží (alegorie měst Pešti a Budína). V úrovní prvního patra po obvodu celé budovy figurální reliéfy, z nichž některé se opakují. Stojící postavy mužů a žen jsou nahé, na těle mají pouze přehozenu drapérii a drží různé atributy. Po obou stranách nároží stojící žena drží ratolest vavřínu (Pověst ?) a stojící žena držící bohatý feston z růží (Krása); dále po pravé i levé straně pět dalších reliéfů: stojící muž se štítem, v ruce má meč, za ním větvička vavřínu (Mír); stojící muž v okřídleném klobouku, na nohou má okřídlené opánky, vedle něho křídlo (Merkur jako alegorie Obchodu); muž s hradební korunou na hlavě, za ním vavřínová ratolest (alegorie města); muž s kosou v ruce a džbánem u nohou, za ním obilí (Zemědělství); muž v přilbě, s modelem kostela u nohy a štítem v levé ruce (Víra); muž držící na ruce sošku nahého muže (Michelangelův otrok ?), za ním palmová ratolest (Umění nebo Vítězství); žena držící na obou dlaních okřídlenou sošku muže a ženy (Génius a Vítězství); žena s dítětem v náručí, v levé ruce drží džbán, u pravé nohy obilné klasy (Plodnost); žena s vavřínovou větévkou (Pověst ?); žena s květinovým festonem (Krása). Na fasádě směrem do Váci utca; žena s dítětem v náručí a džbánem v ruce (Plodnost); žena držící v obou rukách malou okřídlenou sošku ženy a muže (Génius a Vítězství); víru a národní cítění vyjadřuje staromaďarský bojovník s modelem kostela sv. Štěpána u nohou (Víra). Směrem do Türr István utca se opakují dva reliéfy žen s ratolestí a festonem, dále jsou nad portálem dvojice ženských postav v antické drapérii. Po obvodu vchodového ostění na průčelí do Deák F. u. další drobné reliéfy s postavami: muž s trojzubcem (Neptun); žena s rohem hojnosti (Fortuna), muž s globem (Věda (?), muž s pochodní (Pokrok) žena s dětmi (Plodnost nebo Mateřství), mladík s orlem (Svoboda ?)., Földes 1993, s. 28, 52; Gerle 1994, s. 10, 47 - 49., and Již v antickém Římu vznikla řada zobrazení, která v alegoriích a personifikacích připomínala, že město bylo rovněž centrem antického finčniství. Například postava bohyně Juno Monety (přídomek Junony Kapitolské), v jejímž chrámovém okrsku byla mincovna, nebo italské božstvo zisku, Mercurius, jehož chrámy byly střediskem obchodu a sídlem kupců. Reliéfy i plastiky na fasádě této budovy tématicky odkazují na funkci budovy, která sama má monumentální měřítko dotvrzující solidnost základů, na kterých provozovatelé banky staví. Na bankovních domech je typické například zobrazení Merkura (Hermés Trismegistos) jako božstva schopného z kamene Mudrců vytvořit zlato. Banka jako taková je však založena i na dalších solidních základech, které zajišťují hospodářskou prosperitu - Mateřství, Věda, Umění. Některé ikonograficeké inspirace sochařského ztvárnění reliéfů je možné hledat na pamětních medailích Napoleona Bonaparte, například nahý hrdina držící v ruce sošku - ve významu vojenského vítězství.
Pomník byl budován od roku 1896, sochy postupně vytvářeny od roku 1901 do roku 1929. Dvacetšest alegorických soch od různých autorů, mezi nimi některé navazující na antické tradice. Alegorie "Práce a Blahobyt" - nahý muž, nese kosu, s ním žena drží květiny a plody; "Válka" - mladý muž řídí dvojspřeží, je nahý, na hlavě přilbici, v ruce drží hada; "Mír" - žena v drapérii, drží v levé ruce palmovou ratolest, řídí dvojspřeží; "Věda a Sláva" - nahý muž, v ruce drží globus s pozlacenou soškou Viktorie držící ratolest, vedle něho žena s věncem na hlavě, v ruce drží vavřínovou snítku (G. Zala, 1906 - 1908). and Budapesti köztéri 1987, č. 115; Gerö 1990; Hájos 2001, s. 28.