Úvod: Léčba nekrotizující pankreatitidy se stále vyvíjí. Standardní léčebnou metodou infikované pankreatické nekrózy a následných septických komplikací je otevřená chirurgická drenáž. Rozvoj radiologických zobrazovacích metod a intervenční radiologie umožnily rozvoj miniinvazivních postupů, mezi něž patří cílené transkutánní punkce a drenáž pod CT/USG kontrolou (PCD), endoskopická transgastrická nekrektomie (ENE), laparoskopická transperitoneální nekrektomie (LNE) a retroperitoneální přístupy k pankreatické nekróze (RENE). Metody: Do studie byli zahrnuti nemocní léčení s akutní pankreatitidou (AP) v letech 2002–2013 (n=932). Ve skupině s nekrotizující formou AP byly porovnány výsledky chirurgické léčby nemocných, léčených klasickou laparotomickou cestou (skupina A) s výsledky nemocných léčených miniinvazivními metodami (skupina B). Statisticky byly výsledky hodnoceny chi-kvadrát testem. Výsledky: V uvedeném období bylo léčeno s lehkou formou AP 677 (72,6 %), s těžkou formou 255 (27,4 %) nemocných. Poměr mužů a žen byl 1,4:1. Ve skupině s těžkou formou nemoci bylo 171 léčeno konzervativně, letalita 16,4 % (28/171). Chirurgická léčba byla indikována u 84 nemocných, letalita 26,2 % (22/84). Laparotomickou cestou bylo operováno 52 nemocných (skupina A), mimiinvazivní výkony byly užity celkem u 32 nemocných (skupina B), u kterých bylo provedeno 37 výkonů. Úhrnná letalita ve skupině A byla 30,8 % (16/52) vs. 18,8 % (6/32) ve skupině B, p = 0,224. Průměrná doba hospitalizace byla delší u skupiny A (65,4 dne, median 52,4) oproti skupině B (49 dnů, median 36,5). Nejčastějším miniinvazivním výkonem byla PCD u 19 nemocných, 5 z nich zemřelo na pokračující sepsi a multiorgánové selhání a 2 museli být znovu operováni laparotomickou cestou. RENE byla provedena u 8 nemocných, z toho 5x z lumbotomie, ENE u 2 nemocných, 1 zemřel, a LNE byla provedena u jednoho nemocného. Fasciotomie v linea alba byla užita u 2 nemocných při intraabdominální hypertenzi. Závěr: Standardní léčebnou metodou infikované pankreatické nekrózy je otevřená chirurgická drenáž. Miniinvazivní metody jsou vhodnou alternativou léčby zvláště u kriticky nemocných, s nižší mortalitou a morbiditou. Tyto metody musí respektovat zejména lokalizaci léze a individuální stav pacienta. Klíčová slova: nekrotizující pankreatitida – nekrektomie – perkutánní drenáž – endoskopie − laparoskopie, Introduction: Treatment of necrotizing pancreatitis continues to evolve. The standard therapeutic method for infected pancreatic necrosis and its subsequent septic complications is open surgical drainage. The advances in radiological imaging and interventional radiology have enabled the development of minimally invasive procedures, i.e. percutaneous drainage (PCD) under CT/USG control, endoscopic transgastric necrosectomy (ENE), laparoscopic transperitoneal necrosectomy (LNE) and retroperitoneal access to pancreatic necrosis (RENE). Methods: Patients with acute pancreatitis treated from 2002 to 2013 (n=932) were included in the study. In patients with a severe form of the disease, results obtained in two groups of patients were compared: the first group was treated by classic laparotomy (group A), the second one was treated by means of minimally invasive procedures (group B). Statistical analysis employed the chi-square test. Results: During the mentioned period, 677 (72.6%) patients with a mild form and 255 (27.4%) with a severe form of the disease were treated. The male/female ratio was 1.4:1. In the group of patients suffering from a severe form of acute pancreatitis, 171 patients were treated conservatively, mortality rate being at 16.4% (28/171). Surgery was indicated in a total of 84 patients, mortality rate reaching 26.2% (22/84). Fifty-two of the patients underwent laparotomy (group A), minimally invasive procedures were used in a total of 32 patients (group B). Overall mortality in group A was 30.8% (16/52) vs. 18.8% (6/32) in group B, p = 0.224. The average length of hospitalization was longer in group A (65.4 days; median 52.4 vs. 49 days; median 36.5 in group B). PCD was the most frequent procedure performed in 19 patients; 5 of them died due to ongoing sepsis and multiorgan failure and 2 of them underwent revisional laparotomy. RENE was performed in 8 patients; lumbotomy was used in 5 of them. ENE was performed on 2 patients, 1 of them died, and LNE was used once. A less invasive procedure, the linea alba fasciotomy, was performed in 2 patients with intra-abdominal hypertension. Conclusion: Open surgical drainage represents the standard treatment for infected pancreatic necrosis. Minimally invasive procedures are suitable alternatives especially in critically ill patients providing lower morbidity and mortality rates. Key words: necrotizing pancreatitis – necrosectomy – percutaneous drainage – endoscopy − laparoscopy, and R. Kostka, J. Havlůj
Úvod: Cílem článku je ukázat experimentální a klinické výsledky odpovědi ledvin na teplou a studenou ischemii. Porovnává různé operační postupy a možnosti ovlivnění ledvinné ischemie při resekcích ledvin. Článek je souhrnem aktuálních literárních údajů. Výsledky: Existují tři hlavní mechanizmy ischemického poškození ledvin – cévní mechanizmus s přetrvávající vazokonstrikcí a abnormální reakcí endoteliálních buněk, tubulární obstrukce se zpětným tokem moči a reperfuzní poškození. Spor trvá o maximální toleranci teplé ischemie (WI), která může být ovlivněna hlavně chirurgickou technikou. Závěr: Pokud je předpokládáno při operaci využití ischemie, nádor by měl být odstraněn v co nejkratší možné době. Obecně je doporučován čas kratší než 25 minut teplé ischemie bez ohledu na typ chirurgického přístupu. Pokud je možnost provedení resekce v tomto čase ohrožena, je třeba začít včas s chlazením ledviny. Studená ischemie (cold ischemia – CI) může být dle závislosti na způsobu chlazení tolerována až do doby dvou hodin (autotransplantace). K možným druhům chlazení při resekčních výkonech patří metoda in situ studené arteriální perfuze, povrchové chlazení ledovou tříští, retrográdní perfuze dutého systému nebo ex situ studená arteriální perfuze s autotransplantací. Technika metod dosažení CI závisí na předoperačním hodnocení nálezu, chirurgické technice (otevřená, laparoskopická nebo robotická operace) a zvyklostech pracoviště., Introduction: The objective of this literature review was to summarize clinical and experimental evidence of the renal responses to warm and cold ischemia. The study compared different surgical procedures and options for dealing with renal ischemia during partial nephrectomy. The article is a summary of the current literature data. Results: There are three main mechanisms of ischemic renal injury – vascular, persistent vasoconstriction with an abnormal endothelial cell compensatory response, and tubular obstruction, with backflow of urine, and injury due to reperfusion. Controversy regarding the maximal kidney tolerability to warm ischemia continues. This communication summarizes literary data regarding available surgical techniques used to diminish the effects of warm ischemia. Conclusion: If ischemia is required, the tumour should be removed within 25 minutes of warm ischemia, regardless of the surgical approach. If this longer time of resection is expected, we have to start immediately with cold ischemia. Cold ischemia, depending on the cooling method, can be tolerated for up to 2 hours (autotransplantation). The cold ischemia technique includes in situ cold arterial perfusion, ice slush placed around the kidney, retrograde caliceal perfusion or ex situ cold arterial perfusion with autotransplantation. The technique depends on preoperative findings, surgical technique (open, laparoscopic or robotic) and institutional experience., Petr Stránský, Milan Hora, Jan Hrbáček, Viktor Eret, Tomáš Ürge, Renáta Peteříková, and Literatura
Úvod: Gastrointestinální stromální tumory (GIST) jsou specifické neepitelové mezenchymální nádory gastrointestinálního traktu. Většina GISTů (95 %) vzniká v důsledku mutace genu transmembránového tyrozinkinázového proteinu (KIT), což je receptor pro růstový faktor. Tento receptor na svém povrchu exprimují nádorové buňky GISTu. Nejčastěji postiženými orgány bývají žaludek a tenké střevo, ale můžeme ho nalézt kdekoli v průběhu trávicí trubice a orgánů dutiny břišní. Klinická manifestace bývá různá a je dána lokalizací nádoru, jeho velikostí či vztahem k okolním orgánům. U resekabilních nádorů je indikováno primární chirurgické řešení s cílem R0 resekce. Cílená léčba imatinibem (kompetitivní inhibitor KIT receptoru) je určena pro pacienty s metastatickým onemocněním a dále jako adjuvantní léčba po operaci nebo v indikovaných případech jako neoadjuvantní terapie. Práce se snaží o přehledné zpracování komplexní terapie GIST s důrazem na postavení chirurgické léčby a upozorňuje na některá kontroverzní témata, např. roli resekčního výkonu u pacientů s metastatickým onemocněním nebo neoadjuvantní podání cílené biologické léčby. Závěr: I přes nezpochybnitelný úspěch biologické léčby má chirurgická léčba nezastupitelné místo v terapii tohoto onemocnění. Diagnosticko-terapeutický přístup k pacientům s GISTem musí být komplexní. Preskripční omezení biologické léčby přímo nutí směrovat tyto pacienty do specializovaných center, kde by s výhodou měla být prováděna i léčba chirurgická., Introduction: Gastrointestinal stromal tumors (GIST) are specific mesenchymal tumors of the gastrointestinal tract. Most of GISTs (95%) result from activating mutations in one of the receptor tyrosine kinase proteins (KIT). Tumor cells express this protein. GIST is most common in the stomach and small intestine, but may occur anywhere in the gastrointestinal tract and intra-abdominal soft tissues. The variety of its clinical presentations is related to localization of the tumor, its size and relationship to surrounding organs. Surgery is the first choice of treatment for patients with localized or potentially resectable tumors with the intention of R0 resection. Targeted therapy with imatinib (a selective inhibitor of the KIT protein) is the primary option for patients with metastatic GIST, as adjuvant treatment after surgery or neo-adjuvant therapy prior to surgery in indicated cases. This paper describes comprehensive therapy of GIST with an emphasis laid on the status of surgical treatment, and it highlights some controversial topics, e.g. the role of surgery for metastatic disease or neo-adjuvant targeted therapy. Conclusion: GIST is a relatively rare tumor most commonly affecting the stomach and small intestine. Surgical treatment is not replaceable in the treatment strategy of this disease. The diagnostic-therapeutic approach to patients with GIST must be comprehensive. Due to prescribing restrictions of biological therapies, these patients are inevitably directed to specialized centers where surgical treatment should also be preferably provided., and L. Fiala, R. Šefr, I. Kocáková, M. Pacal
Apendicitida je nejčastější břišní náhlá příhoda. Diagnóza může být ihned jasná u pacientů s klasickými příznaky a znaky. Atypické příznaky mohou výrazně ztížit stanovení diagnózy a zpozdit léčbu. Klasickým příznakem je bolest. Dále může být nevolnost, zvracení a nechutenství. Vyšetření břicha prokáže lokalizovanou bolestivost a rigiditu břišního svalstva v pravém dolním kvadrantu. Laboratorní vyšetření obvykle prokáže leukocytózu s posunem doleva a zvýšené hodnoty C reaktivního proteinu. Ke stanovení diagnózy výrazně pomohou nativní snímek břicha, ultrasonografické nebo CT vyšetření. V roce 1889 byla apendektomie akceptována jako standardní léčba, protože zachraňovala životy, a od té doby platí dictum: odstranění zánětlivě změněného apendixu je nezbytné!, Appendicitis is the most common abdominal emergency. While the clinical diagnosis may be easy in patients who present with classic signs and symptoms. Atypical presentations may result in diagnostic embarrassment and delay in treatment. Typical sign is abdominal pain. Furthermore, it can be nausea, vomiting and anorexia. Abdominal examination reveals localised tenderness and muscular rigidity in the right lower abdominal quadrant. Laboratory data usually reveal an elevated leukocytosis with a left shift and elevated C-reactive protein. To establish the diagnosis greatly help native abdominal X-ray, ultrasound or CT. In1889, an appendectomy was accepted as the standard treatment, because they save lives and since then dictum: removal of the inflamed appendix changed, it is necessary!, and Karel Lukáš
Úvod: Problematika náhlých příhod břišních (NPB) u gravidních pacientek představuje specifickou oblast na rozhraní chirurgie a gynekologie. I když zdravotní péče o těhotnou pacientku spadá do péče gynekologa-porodníka, indikace operačního výkonu pro NPB je požadována od chirurga, který má obvykle znalosti a zkušenosti s vyšetřováním těhotných pacientek. Tato skutečnost nabízí prostor ke vzniku pochybení v poskytování zdravotní péče s možnými velmi závažnými důsledky pro matku i plod. Metoda: Byla provedena literární rešerše studií publikovaných za posledních 10 let v databázi PubMed týkajících se apendektomie, cholecystektomie a laparoskopie v těhotenství v kontextu náhlých příhod břišních. Vylučovacím kritériem byly operace provedené z porodnické indikace. Výsledky: Těhotenství je doprovázeno řadou anatomických a fyziologických změn, které je nutné brát v úvahu při klinickém vyšetření pacientky, analýze výsledků laboratorních vyšetření i v rámci operační taktiky. Využití zobrazovacích technik v diagnostice NPB u těhotných je výrazně omezeno prokázaným škodlivým efektem ionizujícího záření, jakož i nejasným dopadem silného magnetického pole na plod. Timing akutního operačního výkonu pro NPB u těhotných by neměl být odlišný od časování operační intervence u ostatních pacientek s NPB. Miniinvazivní chirurgie, resp. laparoskopické řešení vybraných NPB u těhotných představuje v současnosti již standardní operační techniku. Mnohé z obecných výhod laparoskopického přístupu (nižší riziko infekcí a dehiscencí operačních ran, rychlejší rekonvalescence atd.) se uplatňují i u gravidních pacientek. Závěr: Náhlé příhody břišní v těhotenství je nutné řešit v rámci multidisciplinární spolupráce mezi chirurgem, gynekologem, anesteziologem a neonatologem. S ohledem na dostupné výsledky publikovaných studií je laparoskopické řešení NPB u těhotných pacientek považováno za bezpečné a efektivní., Introduction: Acute abdomen during pregnancy presents very specific problem on the boundary of surgery and gynaecology. Although gynaecologists provide healthcare to pregnant women, surgery indication because of acute abdomen during pregnancy should be done by surgeon (who has usually little knowledge and experience regarding pregnant women examination and management). There is therefore real opportunity for possible mistakes origin with serious consequences for mother and foetus. Methods: Literature search in PubMed was done aimed at studies within the last 10 years dealing with appendectomy, cholecystectomy and laparoscopy during pregnancy in the context of acute abdomen. Surgical interventions done from obstetrics indications were excluded. Results: Pregnancy is associated with many anatomical and physiological changes which have to be considered not only during clinical examination, but also when analysing laboratory findings and considering operative tactics. Imaging modalities employment during pregnancy is very limited due to harmful effect of ionising radiation and not clear impact of strong magnetic field on the foetus. Timing of surgical interventions because of acute abdomen during pregnancy should be the same as timing of acute abdomen interventions in non-pregnant patients. Minimally invasive surgery in acute abdomen during pregnancy presents standard technique nowadays. Many advantages of laparoscopic approach (lower rate of surgical site infections, quicker convalescence etc.) are valid also during pregnancy. Conclusion: Acute abdomen during pregnancy should be managed within a multidisciplinary cooperation between gynaecologist, surgeon, anaesthesiologist and neonatologist. With respect to results of published studies, laparoscopic approach in the management of acute abdomen during pregnancy should be considered safe and effective., and P. Zonča, P. Ihnát, M. Peteja
Pacienti s nezvladatelnou chronickou obstipací by měli být vyšetřeni fyziologickými testy poté, co se vyloučí strukturální a mimostřevní příčiny. Je nutné nejprve vyčerpat veškeré možnosti konzervativní léčby. Mělo by se zdůraznit, že zejména nové léky, jako jsou prucaloprid a linaclotid, se zdají být velkým krokem vpřed v léčbě pacientů s chronickou obstipací. Pokud je indikovaný chirurgický výkon, mnoho let byla operací volby subtotální kolektomie s IRA, i když segmentální resekce jsou také dobrou volbou u izolovaných megasigmoidů, sigmoidokél či rekurentních sigmoideálních volvulů. V dnešní době by se měly nejprve vyzkoušet méně invazivní postupy, jako například modulace sakrálního nervu (SNM). Pokud je neúspěšná, dá se pak uvažovat o kolektomii. Všeobecně by se pacientům s poruchou motility gastrointestinálního traktu (gastrointestinal dysmotility syndrome- GID) nemělo nabízet chirurgické řešení z důvodu očekávaných špatných výsledků. Navíc pacienti s psychiatrickou poruchou by měli být aktivně odrazováni od resekce, protože mívají horší prognózu. Pacientům musí být vysvětleno, že bolesti anebo nadýmání budou pravděpodobně přetrvávat, i když chirurgický výkon znormalizuje počet stolic. Pacienti se souvisejícími potížemi mohou profitovat ze stomie bez resekčního výkonu jakožto léčebného výkonu i diagnostického pokusu. Kolektomie není volbou léčby pro bolest anebo nadýmání. Ve většině případů se dají poruchy vyprazdňování úspěšně léčit konzervativně. Nicméně v dnešní době existuje také široký výběr chirurgických řešení. Každá metoda má své místo v armamentáriu kolorektálního chirurga, ale jejich přesná role ještě není definována. Cílem této práce je nabídnout stručný přehled, jak diagnostikovat a léčit chronickou obstipaci z pohledu kolorektálního chirurga. Chirurgická léčba chronické obstipace není rutinní a provádí se jen ve výjimečných případech. Ale nejprve je nutno si říci, že tzv. „příliš dlouhé střevo“ (dolichocolon) není nikdy indikované k chirurgickému výkonu. Cílem této práce je prezentovat stručný přehled možných mechanismů obstipace, diagnostických metod a nástrojů a různé možnosti konzervativní a chirurgické léčby. Dále je nutné si vždy pamatovat, že obstipace nemusí být jen příznakem, ale může být i jiným onemocněním!, Patients with intractable chronic constipation should be evaluated with physiological tests after structural disorders and extracolonic causes have been excluded. Conservative treatment options should be tried unstintingly. It should be pointed out that especially new drugs such as prucalopride and linaclotide seem to be a big step forward in treating patients with chronic constipation. If surgery is indicated, for many years subtotal colectomy with IRA was the treatment of choice, although segmental resections were also a good option for isolated megasigmoid, sigmoidocele or recurrent sigmoid volvulus. Nowadays, less invasive procedures like sacral nerve modulation (SNM) should be tried first. If unsuccessful, colectomy can still be considered. In general, patients with a gastrointestinal dysmotility syndrome (GID) should not be offered any surgical options because of their anticipated poor results. Moreover, patients with psychiatric disorders should be actively discouraged from resection, as they tend to have a poorer prognosis. Patients must be counseled that pain and/or bloating will likely persist even if surgery normalizes bowel frequency. Patients with associated problems may be better served by having a stoma without resection as both a therapeutic maneuver and a diagnostic trial. Colectomy is not an option for the treatment of pain and/or abdominal bloating. In most cases outlet obstruction can be treated successfully with a conservative approach. However, nowadays there are also a variety of surgical options on the market. Each technique has its special place in the armamentarium of a colorectal surgeon but its exact role is not defined yet. The aim of this article is to give a brief overview, how to diagnose and treat chronic constipation from the standpoint of a colorectal surgeon. Surgical treatment of chronic constipation is not routine and is performed only in exceptional cases. But one thing first: a “too long gut” (dolichocolon) per se is never an indication for surgery. The aim of this manuscript is to give a brief overview about possible mechanisms of constipation, diagnostic methods and tools and the various conservative and operative treatment options. Moreover, please always keep in mind that constipation may not only be a symptom, but even a distinct disease!, and J. Pfeifer
Úvod: Tato práce referuje první zkušenosti s laparoskopicky asistovanou transanální totální excizí mezorekta u pacientů s karcinomem středního a dolního rekta. Metody: V období od října 2013 do května 2014 bylo na dvou pracovištích (CHK FN Brno, CHO KOC Nový Jičín) operováno 17 pacientů technikou transanální totální mezorektální excize. V souboru bylo 11 mužů a 6 žen ve věku 49–81 let. Vzdálenost dolního okraje tumoru od análního okraje byla 30–80 mm, medián 60 mm. U všech pacientů byla konstruována ručně šitá kolo-anální anastomóza. Výsledek: U všech operovaných byl dosažen negativní distální resekční okraj. Cirkumferentní resekční okraj byl pozitivní ve dvou případech. Kvalita totální mezorektální excize byla hodnocena v 8 případech jako kompletní a v 9 případech jako téměř kompletní. Dehiscence kolo-anální anastomózy byla zaznamenána ve dvou případech (12 %). Operační čas se pohyboval v rozsahu 212–375 minut (medián 280 minut). Medián pooperační hospitalizace byl 9 dnů v rozsahu 6 až 30 dnů, v případě řešení anastomotické a rané komplikace. Závěr: Na základě prvních získaných zkušeností hodnotíme výkon jako realizovatelný a bezpečný v podmínkách našich chirurgických pracovišť s uspokojivými patologickými výsledky. Přesné indikace zatím nelze jednoznačně doporučit. Předpoklad je, že k transanální totální mezorektální excizi by měli být indikováni pacienti s nízce uloženým karcinomem rekta, event. s úzkou pánví, objemným mezorektem a objemnou prostatou., Introduction: First experiences with laparoscopic low anterior resection with transanal mesorectal excision in patients with low and mid rectal cancer are referred. Methods: During a 9 month period (between October 2013 and May 2014), 17 laparoscopically assisted rectal resections with transanal total mesorectal excision, hand-sewn colo-anal anastomosis and protective ileostomy were performed at two institutions (CHK FN Brno, CHO KOC Nový Jičín). There were 11 males and 6 females, with a mean age 68 years (range 49–81 years) in our cohort. The tumor was located 30–80mm from the anal verge (median 60 mm). Results: A negative distal resection margin was achieved in all patients. The circumferential resection margin was positive in two cases. The TME quality was described as complete in 8 cases and nearly complete in 9 cases. Mean operative time was 280 min (range 212–375 min) with no intra-operative complications. Anastomotic leakage was observed in two patients (12%). Median length of postoperative hospital stay was 9 days with a range of 6–30 days, in case of anastomotic and wound complications. Conclusion: According to our first experience we evaluated this method as feasible and safe with satisfactory pathological outcomes. We cannot recommend exact indications yet. It is assumed that the transanal approach for total mesorectal excision should be indicated in obese patients with a narrow pelvis and voluminous prostate., and V. Procházka, Z. Kala, M. Škrovina, T. Grolich, K. Klos