Publikace rekonstruuje nejznámější případ politicky motivovaného násilí proti představitelům komunistického režimu v Československu padesátých let minulého století a jeho následky. Druhého července 1951 při útoku ozbrojené skupiny v obci Babice na Českomoravské vysočině byli zastřelení tři funkcionáři místního národního výboru, v následujících měsících v sérii zmanipulovaných soudních procesů bylo odsouzena více než stovka osob, z toho jedenáct k trestu smrti, a řada místních obyvatel byla vysídlena. Recenzentka oceňuje, že autor uceleně a faktograficky důkladně zpracoval tyto tragické události, přičemž přesvědčivě vyvrátil tradované spekulace, že ozbrojený útok byl ve skutečnosti provokací komunistické Státní bezpečnosti, s cílem zlomit následnými represemi rezistenci obyvatel. Nedostatky spatřuje naopak v rezignaci na postižení širších souvislostí případu, v chybějící snaze o interpretaci událostí a v ignorování valné části existující literatury k tématu., The publication under review seeks to reconstruct the best-known case of politically motivated violence against representatives of the Czechoslovak Communist regime in the 1950s and its consequences. On 2 July 1951, in an attack by an armed group in the village of Babice in the Mohemian-Moravian Highlands, three officials of the local National Committee were shot dead. In the following months, in a series of show trials, more than a hundred people were tried and sentenced, eleven of whom were sentenced to death. In addition, a number of locals were forced to leave the village. The reviewer appreciates that the author has worked thoroughly with the facts of these events, while bearing in mind the contexts, and convincingly rebutting the traditional speculations about the armed attack having in fact been a provocation by the Communist secret police (StB), which sought to use a police crackdown to crush the local resistance to the Communist regime. Nevertheless, the book suffers, according to the reviewer, from the author´s having failed to take into account the broader context of the case, not interpreting events, and ignoring much of the literature on the topic., [autor recenze] Markéta Devátá., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Podle recenzenta je publikace zřetelnou známkou snahy současné české afrikanistiky o navázání na dřívější úspěšnou tradici, částečně přerušenou v devadesátých letech. Autor v ní poskytuje základní terminologický a metodologický vhled do dané problematiky, podává shrnující přehled historie afrického kontinentu od dekolonizace po současnost a nakonec analyzuje příčiny a souvislosti konfliktů v postkoloniální Africe. Obecnější výklady přitom kombinuje s případovými studiemi, v nichž se zaměřuje hlavně na oblasti Súdánu, Etiopie, Eritreje a Somálska, takzvaný region Velkých jezer (Rwanda a Burundi), Demokratickou republiku Kongo (dřívější Zair) a západní Afriku. Celá práce je založena především na zahraniční literatuře a vlastních terénních výzkumech. and [autor recenze] Jan Dvořáček.
a1_Autor polemizuje s některými tezemi monografie Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960) (Praha, Antikomplex 2011). Jádro knihy hodnotí jako dobře dokumentovaný rozbor vztahů mezi Čechy, Němci a dalšími skupinami obyvatelstva v poválečném českém pohraničí, respektive mezi společností v pohraničí a centrálními orgány. Za méně přesvědčivé považuje zobecňující závěry, které koncepčně vycházejí z mezinárodního projektu „Socialismus jako myšlenkový svět“ (Sozialismus als Sinnwelt), na němž se Matěj Spurný podílel, nicméně podle Hrubého nevyplývají z analýz Spurného knihy. Problematicky podle něj Spurný zachází s motivem kontinuity, když tvrdí, že na myšlení, postoje a chování společnosti, jimiž byl legitimizován princip „očisty“, použití násilí i praktiky segregace ve třech poválečných letech, kontinuálně navázala mentalita poúnorové společnosti, uplatňující obdobné sociální praktiky. Oproti tomu poukazuje Hrubý na důležité momenty diskontinuity před a po únoru 1948 v řadě ohledů, jako byla odlišná dominantní ideologie a potažmo ideologický nepřítel, jiný politický systém, rozdílné prostředky užívání násilí, nestejná společenská základna perzekuční politické a sociální praxe, odlišný myšlenkový svět předúnorové společnosti v pohraničí a poúnorové většinové společnosti. Těmito argumenty zpochybňuje zásadní tezi Matěje Spurného, že procesy, jimiž procházela po válce společnost v pohraničí, jsou klíčové pro pochopení procesů, které po únoru zasáhly společnost ve vnitrozemí., a2_Základní výhrada Karla Hrubého pak zní, že přístup reprezentovaný Matějem Spurným snižuje odpovědnost komunistické strany, jejích mocenských špiček a represivních aparátů, za nastolení a útlak diktatury a přesouvá tuto odpovědnost na společnost a její mentalitu. Tím se podle Hrubého autoři jako Matěj Spurný dopouštějí stejné jednostrannosti, jakou vyčítají zastáncům totalitárního schématu výkladu komunistické minulosti., and Karel Hrubý.
Recenzovaná kniha vychází z hypotézy, že vojenské inovace (ve smyslu strategického myšlení) jsou zásadním způsobem podmíněny kulturními faktory příslušného prostředí, což autor verifikuje na příkladu amerického, sovětského a izraelského systému strategického myšlení ve druhé polovině dvacátého století. Tři vybrané systémy autor charakterizuje a srovnává, přičemž americkému přiznává technologický předstih, sovětskému koncepční nadřazenost a izraelskému především schopnost improvizace. Podle recenzenta kniha pracuje s přesně definovanými pojmy, obsahuje řadu zajímavých poznatků a je přesvědčivá v akcentu na kulturní podmíněnost vojenských faktorů. and [autor recenze] Dalibor Vácha.
In the history of Czechoslovakia, "normalization" is the name given to the period from the 1969 to the 80´s. It was characterized by initial restoration of which was led by Alexander Dubček (1968-1969) and subsequent preservation of this new status quo. Normalization is sometimes used in a narrower sense to refer only to the period between 1969 and 1971. When Gustav Husák became the leader of the KSČ in place of Alexander Dubček in April 1969 after the military intervention of Warsaw Pact armies, his regime acted quickly to "normalize" the country´s political situation. and JIří Hoppe.
Almost any Czech you ask about the most significant years containing "eight" in Czech history would be able to name at least three: 1918, 1938 and 1968. It is indisputable that all of these historic milestones were of great importance to the fate of out nation. The last three articles are thematically focused on the politics of our statesmen Masaryk, Beneš or Štefánik during the Christmas. and Josef Harna.
a1_Původní podoba této studie byla zveřejněna italsky pod názvem „Listy: Tra emigrazione, contestazione interna e opinione pubblica internazionale“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 281-301); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu. Autor přibližuje exilový časopis Listy, který vycházel jako dvouměsíčník československé socialistické opozice v Římě v letech 1971 až 1989. Soustředí se přitom na politické projekty koncipované skupinou exulantů, kteří opustili Československo po okupaci v srpnu 1968 a sdružili se kolem tohoto časopisu, a na jejich vztahy s domácí opozicí. Představuje Jiřího Pelikána (1923-1999), bývalého ředitele Československé televize a stoupence reformního kurzu pražského jara, který se stal zakladatelem a duší Listů po celou dobu jejich trvání a v roce 1979 byl za Italskou socialistickou stranu zvolen do Evropského parlamentu. Seznamuje s okolnostmi založení časopisu, nastiňuje jeho ideový profil, informuje o organizačních záležitostech a dotýká se i financování časopisu nebo jeho vztahu k demokratickému exilu vzniklému po únoru 1948. Tvůrci časopisu měli především v úmyslu informovat mezinárodní veřejnost o poměrech v Československu, rozvíjet kontakty s ideově spřízněnými proudy a osobnostmi západní levice a pěstovat teoretickou a publicistickou reflexi vycházející z myšlenek reformního komunismu či demokratického socialismu v duchu pražského jara. V tomto směru si Listy podle autora zachovávaly pozoruhodnou názorovou pluralitu., a2_Dále autor sleduje impulzy, které pro okruh Listů znamenalo ustavení Charty 77, vystoupení Solidarity v Polsku a později „perestrojka“ Michaila Gorbačova. Listy se ujaly úkolu publikovat dokumenty Charty a prezentovat debaty v disentu, v polských událostech hledaly podobnosti s pražským jarem a se sovětskými reformami spojovaly naděje na obrodu socialismu. V souladu s tím spatřovaly perspektivu změn v Československu v postupných pokojných reformách, zatímco z masových protestů měly spíš obavy. Příval událostí ve druhé polovině roku 1989 pohřbil sice jejich představy o obnově socialismu, Jiří Pelikán nicméně odmítl ukončit vydávání časopisu a přenesl jej do Prahy, aby zde v nových poměrech působil jako tribuna kritických názorů a obhajoval zásluhy československé socialistické opozice v boji proti komunistickému režimu., and Francesco Caccamo. Z italštiny přeložila Alice Flemrová