Klenutý sál se zbytky nástěnných maleb. V čele sálu, na severní straně, je zobrazeno zasedání zemského soudu, jehož členové jsou zastoupeni erby v iluzivně namalovaných nikách, uprostřed sedí na trůně Ferdinand I. a pod ním je portrét předsedy soudu, Jana z Lobkovic. Po straně trůnu jsou vždy dvě niky s antickými sochami zobrazujícími patrně božstva, v první nice je Minerva se štítem, ve čtvrté nice Merkur s okřídlenou přilbou. Na západní stěne je iluzivní malba písařské tribuny s písaři a portrétem nejvyššího písaře, Wolfa z Vřesoviště. Na východní stěně je zobrazen Poslední soud. and Výzdoba hlavního sálu oslavuje stavebníka tím, že jej zobrazuje, jak předsedá zemskému soudu království českého. Význam tohoto politického výjevu je podtržen konfrontací se zobrazením Posledního soudu. Výjev je významný také tím, jakým způsobem zobrazuje zemský soud. Vedle skutečných portrétů hlavních aktérů, císaře, předsedy soudu a hlavního písaře jsou zobrazeni erby ostatních členů soudu. Ke zvýšení prestiže této instituce je použito motivu nik s antickými sochami, které charakterizují císaře. Tento motiv je symbolický, na Pražském hradě pokud víme žádný sál s antickými sochami neexistoval.
Okenní otvory jsou rámovány namalovanou edikulou tvořenou představenými pilíři na soklech. Pilíře jsou vyžlabené a uprostřed přerušené dvěm římsami na sebou. Hlavice jsou namalovány zlatou barvou, stejně jako vyžlabení. Sloupy nesou římsu, na níž je ornamentální nástavec ve zlaté barvě. Pilíře a řimsy jsou v zelenošedé barvě. and Hrubý 2003#, 48-51.
Dveřní otvor je rámován namalovanou edikulou tvořenou představenými sloupy na soklech. Sloupy mají bílé dříky, dole baňaté, ověšené perlami, kompozitní hlavice jsou namalovány zlatou barvou. Sloupy nesou římsu, na níž je kladí s obdobně utvářenou římsou, tato část edikuly stejně jako její pozadí je v zelenošedé barvě. Na kladí je erb Vojtěcha z Pernštejna nesený napravo mužem s píkou, nalevo mužem s mečem. and Hrubý 2003#, 48-52.
Nástěnná malba evokuje interiér bohatě vyzdobený architektonickou plastikou. Podél dolní části zdí probíhá po celém obvodu sálu červenohnědý sokl, na němž v rozích spočívají zelenošedé kanelované sloupy se zlatými patkami a kompozitními hlavicemi. Na sloupech je položeno kladí stejné barvy jako sokl, které podepírají perspektivně pojaté konzoly. Z konzol jsou po celém obvodu zavěšeny girlandy. Okenní i dveřní otvory zdobí iluzivní edikuly s ornamentálními nástavci. Na východní stěně je nad soklem umístěn velký namalovaný obraz s námětem Samsona a Dalily, obraz je v rámu s ornamentálním nástavcem a nahoře uprostřed je zobrazeno očko a hák, na němž obraz jakoby visí, v obraze je destička s datem 1532. Obdobně (iluzivní rám a háček se skobou) je namalován obraz sv. Vojtěcha z kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích ze 40. let 16. století (Hrubý 2003 obr. s. 95). and Hrubý 2003#, 48-51, 55.
Pět namalovaných putti zobrazených v různých postojích drží erby na namalované římse edikuly rámující vstup do arkýře. Jsou nazí kromě putto napravo, který má suknici. Namalovaní putti byli rovněž v listoví zdobící špalety oken, jejich nahá těla zdobí řetězy. V levé špaletě okna na jižní stěně drží putto zrcadlo and Hrubý 2003#, 50-52.
Na severní stěně mezi oknem do nádvoří a komínvým tělesem byl nalezen fragment malby krajiny se třemi muži, na horizontu jsou vysoké zasněžené hory, před nimi město s věžemi. Krajina byla zobrazena rovněž ve špaletě okna na jižní straně sálu. Krajiný rámec hraje důležitou roli i v obraze Samsona a Dalily na východní stěně sálu. and Hrubý 2003#, 52, 55.
Po straně arkýře Lukrécie a Orfeus. Celá fasáda je pokryta figurálními výjevy s biblickou tematikou a německými nápisy. Výjevy jsou zarámovány do iluzivního architektonického rámce. Nad oknem arkýře datum 1547, pod arkýřem 1548 a monogram mydláře Wolfganga Schneidera doprovázený jeho merkou, mydlářskou kádí. and Chamonikola 1999#, č. 110.
Na fasádě jsou zobrazena biblická témata rámovaná iluzivní architekturou ozdobenou girlandami. Nad pravým oknem štítu dvě hlavy jednorožců. Pod okny vpravo štít se dvěma soukenickými střelami a monogramem PP, nad krakorci v přízemí letopočet 1547. Pod obloučkovou římskou personifikace deseti lidských věků, u každého je tabulka s fragmentárně dochovaným německým nápisem., Chamonikola 1999#, č. 109., and Nejstarší dochované figurální sgrafito. Alegorické vyjádření deseti lidských věků je v umění těsně svázáno s vnímáním alegorií ročních dob. Lidský věk - dětství, mládí a stáří - byl topos oblíbený již v antické literatuře. Oidipus vyřešil hádanku, kterou mu v Thébách položila Sfinga. Který živočich má jen jeden hlas, ale přitom má někdy dvě nohy, někdy tři, někdy čtyři, a je nejslabší, když jich má nejvíc? Oidipus odpověděl: Člověk, protože jako batole leze po všech čtyřech, v mládí stojí pevně na dvou a ve stáří se opírá o hůl (Sofoklés, Král Oidipus, 429-425 př. Kr.).