a1_Po roce 1989 došlo ke změně v normativních vyjádřeních o společenském konfliktu ve východní Evropě. Paradigma společenských věd včetně historiografie se rovněž změnilo. Bráno s rezervou, lze tuto změnu nazvat ''obratem k identitě''. Obsah pojmu ''identita'' byl inspirován dějinami, avšak měnil se do aktuálních podob. Stať analyzuje třecí plochy, na nichž docházelo ke kontaktu většinového českého prostředí s kulturní identitou, historickou pamětí a historiografickou sebereflexí českých židů po roce 1989 (do roku 2012). Cílem pojednání je analyzovat základní strukturu vyjádření o židovských dějinách v daném lokálním a časovém rámci a zjistit, jakou roli v nich hraje narativ obětí. Autor dovozuje hypotézu o nezanedbatelném vlivu ''plačtivého pojetí židovských dějin'' v polistopadové české historiografii. Rozlišuje přitom mezi třemi paradigmatickými schématy, která pak vymezuje a vyhodnocuje na základě jejich funkcí: metodologický nacionalismus, metodologický totalitarismus a metodologický kulturalismus. Dále popisuje, v jakých konstelacích se vyskytují, a to jak ve vědě, tak ve veřejné diskusi, zvláště pokud ovlivňují politiku identity českých židů. Zároveň se snaží ukázat, proč daná schémata znesnadňují chápání moderních dějin českých židů., a2_Dějiny židů podle mínění autora zabředly do výkladu založeného výhradně na tezi o ''věčném antisemitismu'' a jeho obětech. Slouží tak jako dobrý příklad dějin, respektive paměti, tvořících neodmyslitelnou součást ideologie. Jako takové fungují v celistvém prostoru vědy a politiky a vytvářejí etnocentrickou identitu židovského národa. To vede ke schematizujícímu rozdělení společenských vztahů na konfliktní národní i kulturní (rasové) tábory, které jako by existovaly od nepaměti a "přirozeně", k postupné izolaci židovské komunity a jejímu vymezování vůči ostatním skupinám. O tom může svědčit nejen vztah českých židů vůči Arabům (muslimům), ale rovněž prosazování diskurzu o bezpečnosti v jejich politice identity i v oblastech tak specifických, jako je architektura a sociální péče., a1_After the Changes of 1989 a change also took place in normative points of articulation of social conflict in eastern Europe. The paradigm of the social sciences, including historiography, changed as well. It is on the whole fair to call this the ''identity turn''. The meaning of the term ''identity'' was inspired by history but changed into up-to-date forms. The article analyses points of friction where contact took place between majority Czech society and cultural identity, historical memory, and historiographical self-reflections of Czech Jews after the Changes of 1989 to 2012. In this article, the author seeks to analyse the basic structure of statements about Jewish history in the Bohemian Lands in this period, and to determine what role the narrative of the victim plays in them. The author presents his hypothesis of the considerable influence of the "lachrymose conception of Jewish history" in Czech historiography after the Changes of 1989. In this, he distinguishes between three paradigms, which he then further defines and assesses according to their functions: methodological nationalism, methodological totalitarianism, and methodological culturalism. He then identifies the constellations in which they appear both in academic and in public discources, especially those influencing the politics of identity of the Czech Jews. At the same time, he seeks to explain why the schemes make it difficult to understand the modern history of the Jews of the Bohemian Lands., a2_The history of the Jews, according to the author, became locked in an interpretation based solely on the idea of ''eternal antisemitism and its victims''. This is therefore a good example of history/memory as an inherent component of ideology. As such, it has been operating in the undifferentiated space between scholarship and politics, and has been constructing the ethnocentric identity of the Jewish nation. This has led to a schematizing division of social relationships into adverse national and cultural (racial) camps, which have seemed to exist ''since time immemorial'' and ''naturally'', and to the gradual seclusion of the Jewish community and its defining itself or being defined against other groups. This is evident not only in the approach of Czech Jews towards the Arabs (Muslims) but also in the assertion of the security discourse in their politics of identity in fields as specialized as architecture and social care., Vít Strobach., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzovaná dvoudílná publikace je společným dílem čtyř desítek autorů, většinou ruských, pod vedením historika Andreje Zubova a její původní vydání (Istorija Rosii: XX vek, sv. 1: 1894-1939; sv. 2: 1939-2007. Moskva, AST-Astrel 2009) vyvolalo v Rusku prudkou výměnu názorů. Recenzentka přibližuje hlavní aspekty její tehdejší kritiky a připomíná, že Zubov byl po kritice ruského obsazení Krymu v roce 2014 propuštěn ze zaměstnání v Moskevském státním ústavu mezinárodních vztahů. Konflikt s ruským politickým establishmentem mu propůjčil pověst proskribovaného historika a zajistil českému vydání jeho díla značnou publicitu. Recenzentka konstatuje, že tato rozsáhlá syntéza ruských dějin od konce 19. do začátku 21. století je spíše než odbornou historickou prací filozoficko-historickým pojednáním, jehož východiska shledává v idejích Alexandra Solženicyna a dalších konzervativních ruských myslitelů. Autorská koncepce je založena na přesvědčení o nezbytném duchovním a morálním obrození ruské společnosti a státu prostřednictvím křesťanské víry (pravoslaví) a s nimi spjatých tradičních hodnot. Autoři vnímají ruské dějiny ve dvacátém století jako pohromu a za fatální v nich pokládají rozklad jednoty, který pojednávají v rovině náboženské, národní a společenské. Zcela odmítavě se vztahují ke komunistické ideologii a praxi a kritizují také velkoruský nacionalismus a expanzionismus. Podle recenzentky však není přesvědčivá jejich snaha oddělit „ruské“ od „bolševického“, respektive „sovětského“, když společnost vyjímají z podílu na tragických událostech ruských dějin. Kniha je nepochybně důležitá jako zrcadlo současných sporů v Rusku o jeho směřování., The two-tome publication under review History of Russia in the 20th century: 1894-2007. In two tomes is a collective work of about forty authors, mainly Russian ones, under the leadership of historian Andrey Zubov, and its original edition (Istoria Rossii: XX vek, Vol. 1: 1894-1939; Vol. 2: 1939-2007. Moscow, AST-Astrel 2009) prompted a heated exchange of opinions in Russia. The reviewer describes principal aspects of the book´s criticism, noting that Zubov lost his job at the Moscow State Institute of International Relations in 2014 after criticizing the Russian annexation of Crimea. The conflict with the Russian political establishment has given him a reputation of a proscribed historian and the Czech edition of his work a lot of publicity. The reviewer concludes that the extensive synthesis of the Russian history since the end of the 19th till the beginning of the 21st centuries is a philosophical-historical treatise with roots in ideas of Alexander Solzhenitsyn and other conservative Russian thinkers rather than a professional historical work. The author´s concept stems from his conviction of a necessarty spritual and moral renaissance of the Russian society and state through Christian faith and traditional values related thereto. The authors perceive the Russian history of the 20th century as a disaster, the key fatal factor being, in their opinion, the disintegration of religious, national and social unity. Their attitude to the Communist ideology and practice is utterly negative, and they also criticize Great Russian nationalism and expansionism. However, the reviewer claims their efforts to separate the "Russian" from the "Bolshevist" or "Soviet", manifested by denying the society´s share in tragic events of the Russian history, are not too convincing. The book is undoubtedly important as a mirror of current Russian disputes concerning the direction the country should follow., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_ Tématem článku jsou vztahy mezi Nicolae Ceauşeskem (1918-1989), generálním tajemníkem Rumunské komunistické strany (Partidul Comunist Român) a předsedou Státní rady Rumunské socialistické republiky, a Josipem Brozem Titem (1892-1980), předsedou Svazu komunistů Jugoslávie (Savez komunista Jugoslavije) a prezidentem Socialistické federativní republiky Jugoslávie, tak jak se vyvíjely v politické rovině v letech 1966 až 1969, tedy v době, kdy vrcholilo a posléze bylo potlačeno reformněkomunistické hnutí v Československu. Analýza rumunského historika těží především z nedávno zpřístupněných dokumentů v rumunských centrálních archivech referujících o pěti schůzkách mezi oběma státníky v uvedeném období. Autor nastiňuje vztahy Rumunska a Jugoslávie od padesátých let minulého století a charakterizuje jejich pozici v rámci mezinárodního komunistického hnutí, která byla také hlavním tématem rozhovorů Tita s Ceauşeskem. V zájmu obou vůdců bylo udržet si větší manévrovací volnost, kterou se jim podařilo vydobýt vůči Sovětskému svazu, a zabránit upevnění jeho dominance v „socialistickém táboře“, kterou se zejména Rumuni snažili vyvažovat přátelskými vztahy s Čínskou lidovou republikou. Vzájemný vztah Tita a Ceauşeska líčí autor jako založený na důvěře, jež vycházela ze sbližování společných zájmů a umožňovala koordinovat zahraničněpolitické postoje i překonávat dílčí neshody. Toto strategické partnerství se projevilo i v otevřené jugoslávské a rumunské podpoře pražského jara, jak ji nejnápadněji deklarovaly návštěvy obou státníků v Praze vpředvečer vojenské intervence pod vedením Sovětů do Československa, a poté v odmítavém postoji vůči tomuto násilnému aktu., a2_Srpnovou okupací Československa se Tito, a zvláště Ceauşescu cítili přímo ohroženi a konzultovali spolu možnosti, jak předejít nebo čelit eventuální sovětské invazi do jejich zemí. Autor přitom připisuje Titovi zásadní vliv na proměnu Ceauşeskovy rétoriky od konfrontačního veřejného odsouzení okupace po pragmatické potvrzení loajality ke Kremlu. Oba státníci poté volili cestu zdrženlivosti a snahy o zlepšení vztahů se Sověty, aniž by změnili svůj nesouhlas s okupací a odpor k sovětské hegemonii. Nejodhodlanějším gestem vzdoru Nicolae Ceauşeska bylo přijetí amerického prezidenta Richarda Nixona v srpnu 1969 v Bukurešti., b1_The article is concerned with the relations between Nicolae Ceauşescu (1918-1989), the General Secretary of the Romanian Communist Party and Chairman of the State Council of the Romanian Socialist Republic and, on the other side, Josip Broz Tito (1892-1980), the Chairman of the Union of Communists of Yugoslavia and President of the Socialist Federative Republic of Yugoslavia, as they developed at the political level from 1966 to 1969, when the reform Communist movement in Czechoslovakia was coming to a peak and was soon crushed. This analysis by a Romanian historian draws mainly on records recently made accessible in central Romanian archives, which relate to the five meetings between these two senior politicians in this period. The author outlines Romanian-Yugoslav relations from the 1950s onwards, and discusses their place in the international Communist movement, which was also the main subject of the talks between Tito and Ceauşescu. It was in the interest of the two leaders to maintain the greater room for manoeuvre which they won from the Soviet Union. That was supposed to prevent the buttressing of Soviet dominance in the ‘Socialist camp’, which the Romanians in particular tried to use to compensate for friendly relations with the People’s Republic of China. The author argues that the mutual relations between Tito and Ceauşescu were based on trust and stemmed from the identification of common interests, which enabled them to coordinate foreign-policy positions and surmount particular disagreements. This strategic partnership was also manifested in the open Yugoslav and Romanian support for the Prague Spring, the most striking declarations of which were the two Prague visits by the two heads of state on the eve of the Soviet-led military intervention in Czechoslovakia, and afterwards in their negative positions on the act of aggression., b2_Tito and particularly Ceauşescu saw the August occupation of Czechoslovakia as a direct threat to their own security, and they consulted each other about possible ways to avoid, or face, eventual Soviet military intervention in their own countries. The author attributes considerable influence to Tito in changing Ceauşescu’s rhetoric from a confrontational public condemnation of the occupation to a pragmatic confirmation of loyalty to the Kremlin. The two heads of state henceforth chose a path of restraint and sought to improve relations with the Soviets, without abandoning their disagreement over the occupation or their resistance to Soviet hegemony. Ceauşescu’s most resolute gesture of resistance was to welcome the US President, Richard Nixon, to Bucharest in August 1969., Cezar Stanciu ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., and Obsahuje bibliografii
Životopis druhého československého prezidenta Edvarda Beneše (1884-1948) jako politika, diplomata, státníka a politického publicisty je překladem původního titulu Edvard Beneš: De la gloire à l’abîme. Un drame entre Hitler et Staline (Paris, Perrin 2015). Profesor dějin střední a východní Evropy na pařížské Sorbonně Antoine Marès, publikující především o československé a české historii, vytvořil podle recenzenta své dílo v nejlepší tradici francouzské historické biografie. Postupoval chronologicky a dramatické momenty v moderní československé historii i s nimi spjatá Benešova těžká osobní dilemata vylíčil věcně a s porozuměním pro širší souvislosti, bez zátěže negativních či pozitivních emocí, od nichž se často nedovede oprostit česká historiografie. Zvláštní pozornost přitom věnoval vývoji francouzské zahraniční politiky mezi válkami. Recenzent zevrubně seznamuje s autorovými poznatky a některé epizody komentuje ze svého hlediska. V závěru pak polemizuje s Marèsovou myšlenkou, že česká a československá politika se tradičně vyhýbala násilným řešením., [autor recenze] Milan Hauner., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Zpráva referuje o jubilejním dvacátém "Mnichovském setkání bohemistů: Fóru pro výzkum Česka" (Münchner Bohemisten-Treffen: Forum für Tschechien-Forschung), které se odehrálo 4. března 2016. Toto fórum každoročně organizuje tamní bohemistické centrum Collegium Carolinum a jeho hlavním smyslem je umožnit vzájemné osobní setkávání bohemistů z různých zemí a z různých oborů a poskytnout prostor k bezprostřední prezentaci jejich výsledků, k informování o chystaných akcích a projektech a k výměně názorů na řadu profesních otázek., This is a report on the twentieth anniversary Meeting of Bohemists, which took place on 4 March 2016. This forum is held annually by the Collegium Carolinum, a Munich-based centre of Bohemian Studies. The main aim of the meeting is to enable experts on Bohemia from various countries and fields to gather at a forum where they can present their research results and exchange information on coming events, new projects, and other matters related to their profession., Zdenko Maršálek., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Studie se zabývá formováním konkrétní expertní kultury, která hrála významnou úlohu v procesu utváření institucí a mechanismů vládnutí v Československu v padesátých letech dvacátého století. Autor zkoumá, jak českoslovenští právní vědci zasahovali do procesu ''budování socialismu''. V úvodní části textu se věnuje vývoji institucionálního zázemí právní vědy ve struktuře Československé akademie věd (ČSAV). Na příkladu Ústavu státu a práva ČSAV ukazuje, jak vznikaly společenskovědní instituce, které měly odpovídat nárokům nové socialistické vědy, a současně dokládá vzrůstající význam expertního vědění pro státněsocialistické vládnutí. Ve druhé části článku se věnuje diskusi o "československé revoluci" a ''lidové demokracii'', přičemž dává nahlédnout do teoretického zázemí socialistické vědy o státu a právu. Několik let trvající polemika ukázala, že jednou z oblastí sporu byla otázka možností přizpůsobení marxisticko-leninské teorie československým podmínkám a československé historické zkušenosti. Z diskuse také vyplynulo, že nejdůležitější formou socialistického vládnutí byl pro diskutující teoretiky socialistický stát jako institucionální výsledek revolučních proměn a nezpochybnitelný organizační rámec lidové demokracie. Závěrečná část článku představuje právní vědce jako experty a zkoumá jejich podíl na vzniku takzvané socialistické ústavy z roku 1960., This article is concerned with the formataion of the culture of experts, wich played an important role in the process of shaping institutions and mechanisms of government in Czechoslovakia in the 1950s. The author explores how Czechoslovak legal theorists continuously intervened in the process of ''building Socialism''. He begins by considering the development of the institutional basis of jurisprudence in the structure of the Czechoslovak Academy of Sciences. Using the example of the Institute of State and Law at the Academy, he demonstrates how social-science institutions were created to meet the demands of new, socialist scholarship, and also to demonstrate the growing importance that expert knowledge had for State Socialist government. In the second part of the article, he considers debates about the ''Czechoslovak revolution'' and ''people democracy'' providing insight on the theoretical basis of Socialist scholarship on the State and law. The debates, which lasted several years, demonstrate that a key area of disagreement was the question of adapting Marxist-Leninist theory to Czechoslovak conditions and Czechoslovak historical experience. It was also clear from the debates that the most important form of Socialist government was, in the theorists´ view, the Socialist State as an institutional consequence of revolutionary transformation and the indubitable organizational framework of people´s democracy. The last part discusses legal theorists as experts and considers their role in the framing of the ''Socialist Constitution'' of 1960., Vítězslav Sommer., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy