Od antické tragédie k dneškuČtvrteční poledne patřilo Izraeli a jejich příběhu o trojské válce – a to příběhu neuvěřitelně silnému. Již při pohledu na scénu bylo jasné, že inscenace bude nejenom zajímavá, ale také tíživá. Na každé straně tři na černo natřené paravany tvořící průchody, vzadu uprostřed dřevěná deska, vězení pro nejkrásnější ženu celého Řecka, Helenu. A voda, ta především, všude na scéně nejméně deset centimetrů.Dějová linka je všem alespoň z části známá. Trojská válka začíná únosem Heleny a končí dobytím Tróje. Drama Hanocha Levina založené na těchto skutečnostech pojednává ale především o ženách. O jejich síle, touze přežít, závisti k Heleně, o lásce k mužům i o lásce mateřské. Každá z žen, které jsou na začátku inscenace představeny, má svůj vlastní prostor pro lásku i utrpení. Z antické tragédie se přesouváme k tématům veskrze aktuálním, což znázorňují i kostýmy, které byly velmi decentní – jednoduché sukně, kalhoty, dlouhé šaty. A poté Helena a její bílé, až průhledné šaty, které ještě více podtrhovaly její krásu a tajemnost.V inscenaci dochází často k přecházení z dialogů do monologů, které se mohou zdát zdlouhavé, ale vše svým způsobem vynahradí scény silné až drásavé, jako je třeba ta, když odsuzují ke smrti dítě jedné z žen, a následně velmi dojemná scéna, kdy ji ostatní ženy uklidňují a zpívají píseň. Velmi napjatou scénou je i milostný akt, který je poměrně explicitní, ale v žádném případě vulgární, především pak působivý vzhledem k vodě na zemi.Nutno zmínit herecké výkony, které byly bez výjimky dech beroucí a přirozené, a to i přes vyhrocené situace a velké množství emocí na scéně. A na závěr – valčík. Poslední valčík, kdy si v růžovém světle každá žena zatančila s jedním mužem. Ženy odcházejí, muži tančí samotní. A pak už jen bouřlivý potlesk obecenstva.