Článek se dělí na dvě části. V první se autor zabývá teoriemi subjektu Alaina Badioua a Slavoje Žižka, které lze považovat za teorie překračující horizont postmoderní situace. Alain Badiou spojuje teorii subjektu se svou matematizovanou ontologií, která mu dává možnost chápat subjekt jako prvek nezačlenitelný do „situace“ (daného způsobu prezentace „mnohostí“). Subjekt je procedura pravdy, která se zakládá na věrnosti pravdě-události. Slavoj Žižek, vycházející z Jacquesa Lacana, formuluje teorii subjektu opřenou o ontologii, jež vykazuje některé podobnosti s ontologií Badiouovou. Působí v ní Reálno, které vytváří mezery a prázdná místa v daném symbolickém řádu. Subjekt vzniká vstupem do Reálna, který je spojen s překřížením fantasmatu (traversé du fantasme), jež subjekt zbavuje jeho substance (identity, ustálené organizace vědomí a sebeprožívání), a subjekt pak vystupuje jako prázdno. Autor se pak pokouší pojmenovat, čím tyto teorie prolamují postmoderní situaci, a zároveň se snaží postihnout jejich problematické rysy. V druhé části článku autor rozvíjí teorii subjektu, která vychází z tohoto prolomení postmoderní situace, ale snaží se tyto problematické rysy překonat. Autor využívá Althusserovu koncepci symptomálního čtení a latentního obsahu. Ty propojuje s Lacanovým a Žižkovým pojmem symbolického řádu a latentní obsah dosazuje na místo Reálna. To mu umožňuje pojmout symbolický řád z hlediska jeho dynamiky a změn (historizace symbolického řádu). Při rozvíjení teorie subjektu se opírá o Bachelardovo pojetí vědeckého subjektu jako procesu očišťování od představ vznikajících v přirozeném světě. Tímto způsobem dospívá k pojmu subjekt-idea, který pak klade vedle subjektu spjatého s fyzickým bytím a subjektu poznání. Subjekt poznání se ustavuje jako trojí pohyb: jako pohyb ve vztahu k subjektu spjatému s fyzickým bytím, jako pohyb ve vztahu k subjektu-ideji a jako pohyb ve vztahu k latentnímu obsahu symbolického řádu. V závěru článku pak autor na základě Hegelova výkladu daimonion ukazuje, že archetypem subjektu poznání je Sókratés., The article has two parts. In the first, the author is concerned with the theories of the subject in the work of Alain Badiou and Slavoj Žižek which can be understood as theories that go beyond the horizon of the post-modern situation. Alain Badiou links his theory of the subject to his mathematised ontology which opens up the possibility of understanding the subject as an element that cannot be incorporated into a “situation” (of a given mode of presentation of “plurality”). The subject is a procedure of truth which is founded on fidelity to the truth-event. Slavoj Žižek, taking his lead from Jacques Lacan, formulates a theory of the subject grounded in an ontology which shows some similarities with the ontology of Badiou. The Real is active in this theory, creating gaps and empty spaces in the given symbolic order. The subject originates from an entry into the Real stemming from the crossing of the phantasm (traversé du fantasme), the subject of which divests itself of its substance (identity, enduring organisation of consciousness and self-experiencing) and emerges as a void. The author then attempts to pinpoint how these theories break out of the post-modern situation and also points to their problematic features. In the second part of the article a theory of the subject is developed which is informed by a breaking-free from the post-modern situation, but which attempts to overcome these problematic features. The author exploits Althusser’s conception of a symptomatic reading and a latent content. He connects these with Lacan’s and Žižek’s concept of a symbolic order and instead of the Real he substitutes latent content. This enables him to conceive the symbolic order from the point of view of dynamics and change. In this development of the theory of the subject support is found in Bachelard’s conception of the scientific subject as a process of purging the images that arise in the natural world. In this way we arrive at the concept of the subject-idea, which then posits, in addition to the subject bound up with physical being, a subject of knowledge. The subject of knowledge establishes itself as a threefold movement: as a movement in relation to the subject bound up with physical being; as a movement in relation to the subject-idea; and as a movement in relation to the latent content of the symbolic order. In conclusion it is shown, on the basis of Hegel’s interpretation of the daimonion, that the archetype of the subject of knowledge is Socrates., and Michael Hauser.