Studie se metodologicky opírá především o teorii intertextuality a zdůrazňuje modelovost žánrů. Vychází z předpokladu, že kolem určitého úspěšného textového prototypu se postupně seskupují podobné výtvory; tím vzniká žánrová kategorie. Autor polemizuje s dosavadními klasifikacemi české poezie doby baroka a zpochybňuje oprávněnost základních kritérií, jakými jsou opozice světská a duchovní, resp. zpívaná a nezpívaná, lyrická a epická tvorba. Navrhuje důsledněji rozlišovat skutečné žánry od tzv. publikačních forem, k nimž patří např. kancionál nebo kramářská píseň. Výklad se soustředí zejména na produkci z českých katolických i evangelických kancionálů, která se vyznačuje až překvapivě bohatým žánrovým a subžánrovým spektrem. Z pojmosloví dobových poetik a rétorik lze odvodit především klasicko-humanistické žánrové termíny jako ekloga, óda, epicedium; dobové prameny odlišují rovněž dvě vyhraněné, do značné míry protikladné kategorie – hymnus a lament, které se v konkrétní básnické praxi realizují v různých typech (vánoční hymnus, velikonoční hymnus; exulantský lament, pašijový lament, lament o smrti). V případě kancionálové tvorby je zvláště důležité rozlišení – v naší odborné literatuře neuváděné, ale např. v německém prostředí běžné – na píseň kostelní (je úzce spjata s církevními svátky a funkčně s liturgickou praxí, primárně je určena pro kolektivní, sborovou zpěvní realizaci) a píseň duchovní (obrací se na kultivaci individuálního duchovního života v soukromí, vyjadřuje religiózní obsah nepřímo, využívá topiky soudobé nenáboženské poezie). K prvnímu typu patří např. svatodušní, eucharistické a mariánský hymny, k druhému písně privátní úzkosti, písňové meditace o marnosti a pomíjivosti, písně o lásce k Ježíši. Stať ukazuje, že v českém prostředí nechyběly, jak se dříve mínilo, mnohé žánry; byly pouze ukryty v tehdy zavedených publikačních formách. and For its methodology this article draws chiefly on the theory of intertextuality, emphasizing thegenre as model. It is premised on the idea that similar works gradually group around a successfulprototype text, leading to the genre category. The author takes issue with existing classificationsof Czech Baroque verse, and questions the validity of fundamental criteria such as the oppositessecular:spiritual, to be sung:to be spoken, lyric:epic. He proposes a more sophisticateddifferentiation of genre in contrast to forms of publication, which include the hymn book andthe broadside ballad. His interpretation concentrates particularly on the production of Czechhymn books, both Roman Catholic and Lutheran, which is distinguished by a quite surprisinglywide range of genres and sub‑genres.From contemporaneous books on poetics and rhetoricone can reasonably deduce mainly Humanist genre terms like eclogue, ode, and epicede. Contemporaneoussources also distinguish between two distinct, even considerably opposed, categories– the hymn and the lament –, which in practice appear in various forms (the Christmasanthem, the Easter anthem; the lament of Protestant exiles, the Passion lament, and the funerallament). What is particularly important in hymn books is the distinction – not made in Czechscholarly literature on the topic, but common, for example, in the German‑speakingworld – between the hymn (closely linked with high days and the liturgy, intended primarily for choral singing)and the spiritual song (used in the cultivation of the individual spiritual life in private; withan indirectly expressed religious content; employing topoi of contemporaneous non‑religiousverse). Among the hymns there are, for example, the Whitsun anthem, the Eucharistic anthem,and the Marian hymn. Among the spiritual songs there are songs of personal anxiety, sungmeditations on vanity and transience, and love songs addressed to the Lord Jesus. The variousgenres were concealed in the particular form of publication in which they appeared.