Studii analyzuje, jakým způsobem do naturalistického obrazu reality v díle Josefa K. Šlejhara postupně pronikají subjektivní prvky a jaké jsou projevy jejich postupného zesilování v jeho stylu. Autorka se snaží sledovat, jak se významy strukturují v závislosti na stylových elementech. Ve svém zkoumání dospívá k závěru, že 1) znaky expresionistické poetiky, při vědomí její nejednoznačnosti a rozmanitých realizací, lze spatřit v autorově specifickém způsobu subjektivní stylizace zobrazované skutečnosti. Jeho nedílnou součástí je vyhranění hodnotícího zřetele projevujícího se ve všech složkách textu. 2) Pokud zvolíme jiný estetický kód než je naturalistický, pak lze Šlejharovu zjevnému tíhnutí ke schematizaci, konstrukci a deformaci obrazu skutečnosti i tendenci k extatičnosti výpovědi rozumět jako svébytnému stylotvornému úsilí, jako hledání literárního výrazu pro bezútěšný prožitek života. Děsivé představy, že veškerá skutečnost kolem nás ztrácí řád, že se rozpadají stávající modely života a dosud uznávané hodnoty mizí v nenávratnu, odkazují k oné expresionistické zkušenosti, jejíž integrální součástí jsou pochybnosti o tom, že lidská existence má nějaký smysl, a hledání tohoto smyslu v nadpozemském řádu. V souladu s expresionistickou stylovou intencí je také zaměření na významy, které nelze postihnout smysly ani racionální úvahou; dále rozostření hranice mezi realitou a iracionálnem, kterou se naturalismus překročit neodvážil, nepominutelné signály orientace na spodní vrstvy lidské psychiky. Za příznačně expresionistické dá se považovat rovněž extrémně vyhrocené vnímání protikladů, stejně jako absolutizace fenoménů zla i lásky, nabývající až mystické podoby. Přiřazení Šlejharovy tvorby k expresionisticky subjektivizovanému pólu povídkové produkce před první světovou válkou má své opodstatnění i v charakteru Šlejharova tvůrčího typu, v jeho výrazně emocionálním prožívání života a hlubokém pesimismu. and The article analyzes the way in which subjective elements gradually penetratethe Naturalist picture of reality in the works of Josef K. Šlejhar (1864—1914).It also describes the manifestations of the gradual intensification of theseelements in his style. The article attempts to demonstrate how meanings arestructured in connection with stylistic elements. The author’s research hasled her to two conclusions. The first is that the signs of Expressionist style,admittedly ambiguous and diverse, are visible in Šlejhar’s peculiarly subjectivestylization of depicted reality. An integral part of this is defining his judgementas it is manifested in all elements of the text. The second conclusion is that ifone chooses an aesthetic code other than the Naturalist, then Šlejhar’s clear tendency to schematize, to construct and deform the picture of reality, andto seek precision of expression can be understood as a distinctive effort todevelop a literary style of his own to convey his own cheerless experience oflife. The dreadful ideas that the reality surrounding us is degenerating intochaos, that existing models of life are in decay, and that recognized valuesare irrevocably disappearing, points to the Expressionist experience, integralparts of which are doubts about the point of human existence and the searchfor that point in an otherworldly order. Šlejhar’s orientation to meaningsimpercetable by the senses or reason also comports with the Expressioniststylistic intention, as do the blurring of the boundary between reality and theirrational (which Naturalism did not dare to cross) and unignorable signalsof his orientation to the lower levels of the human psyche. Other typicallyExpressionist features of his work are the acute perception of opposites andthe absolutization of the phenomena of evil and love, which even assumesmystical forms. Stating that Šlejhar’s fiction comports with that of the pre--Great War Expressionists is justified owing to the kind of author he was —namely, one who expressed his experience of life with striking emotion andprofound pessimism.