K poznání podpovrchových partií zemského tělesa lze přispět jednak nepřímo - extrapolací povrchových geologických měření a pozorování, interpretací geofyzikálních a geodetických měření či využitím výsledků laboratorních experimentů, jednak přímo - pomocí hlubokých vrtů do svrchních partií zemské kůry. Metoda hlubokého vrtání má sice řadu nevýhod (vysoká cena; získaná informace je vztažena k jedinému bodu na zemském povrchu a její zobecnění je tudiž problematické), omezení (maximální dosažená hloubka 12262 m v r. 1989 na poloostrově Kola v Rusku; v České republice 6506 m v r. 1982 v moravské části vídeňské pánve - [1]) a provázejí ji mnohá technologická úskalí (vysoká teplota a tlak ve velkých hloubkách), je však neodmyslitelnou součástí výzkumu zemského tělesa jako korektiv geologických a geodynamických modelů, vycházejících z nepřímých pozorování a jejich interpretace., Aleš Špičák., and Obsahuje seznam literatury