This article considers the fiction of Vítězslav Nezval (1900–1958), which, incomparison with his verse, sometimes seemed to represent a marginal area ofhis work. The lyrical quality of some of his fiction was also emphasized. Thoughthese texts do not constitute an absolute dissolution of the story into lyric verse,they do reveal a number of features of the traditional epic model, which Nezval,however, uses in new contexts, with new functions. The key point is the framelikenature of the fictional world, which oscillates between the “possible” and“impossible.” Subsequently there is a considerable increase in the role of theswitching mechanism from level to level of the text structure, and in the role of the narrator, who highlights the two fundamental levels. A stream of associationsthen moves to the foreground, often expressed in distinctively stylized poeticlanguage. On the other hand, apart from the well-known and often-noted analogieswith the work of Proust, one finds in Nezval’s fiction a number of intertextualreferences to the tradition of the novel from Flaubert to Meyerink; above all it isthe strong, evident inspiration of Trivialliteratur. Nezval, however, employing theschematic approaches of Trivialliteratur, plays a game, often verging on parodyand the absurd, and principally, maintaining tension between verisimilitude andfantasy. This dualism, on the boundary between reality and fiction, to which thereader is led and where the action takes place and the characters move, seems to bea fundamental feature of Nezval’s epic model. and Studie se zabývá prózou Vítězslava Nezvala, která ve srovnání s poesií zdánlivě představovala okrajovou oblast autorovy tvorby; lyričnost také byla zdůrazňována jako klíčový prvek Nezvalova prozaického umění. Příslušné texty přesto nejsou absolutním rozplynutím příběhu v lyrice a vykazují dokonce řadu rysů tradičního epického modelu; Nezval ovšem tyto prvky používá v nových souvislostech a s novými funkcemi. Klíčovým bodem je rámcová povaha fikčního světa, kolísajícího mezi „možným“ a „nemožným“ pólem. Následně zásadně vzrostla role přepínačů mezi jednotlivými vrstvami textové struktury a zároveň i role vyprávěče, který zaujímá pozici reflektoru mezi oběma základními rovinami. Do popředí pak vystupuje proud asociací, vyjadřovaných často osobitě stylizovaným básnickým jazykem. Na druhou stranu lze v Nezvalových prózách – kromě známých a mnohokrát evidovaných analogií s texty Proustovými - nalézt řadu intertextuálních odkazů k románové tradici od Flauberta k Meyerinkovi; silná a zjevná je ale především inspirace triviální literaturou: Nezval ovšem hraje se schematickými postupy pokleslých žánrů hru, která je často dovádí na okraj parodie, stupňuje do absurdity a především udržuje „dvojlomné“ napětí mezi věrohodností a fantastičností příběhu. Ona podvojnost na rozhraní reality a fikce, na kterém je veden čtenář, odehrávají se děje a na němž se pohybují jednající postavy, se zdá být základním rysem Nezvalova epického modelu.