Šestá sbírka veršů významného literárního historika, divadelního teoretika, překladatele, germanisty a básníka je především svědectvím o hledání jeho identity, prokládaném osobními prožitky i názory na tehdejší společnost., Sbírkou "Hlasy" uzavírá Otokar Fischer své první básnické období a poté se jako autor poezie na dlouhých osm let odmlčuje. Fischer často v tomto cyklu zdůrazňuje motiv samoty, která se však pro něho zároveň stává prostorem pro úvahy a přemítání. Jejich hlavním obsahem je pak ujasnění básníkova vztahu ke společnosti i snaha definitivně v ní zaktovit. Současně ale s touto problematijkou si básník klade řadu otázek, z nichž nejpalčivější je patrně uvědomění si vlastní totožnosti. Tato identifikace je patrná nejvíce v básní "Ke kořenům", kde autor s pronikavou naléhavostí odhaluje nelehkou a bolestnou historii židovského národa, k němuž se i on sám hlásí: "...mnou vrstvy věků, strmé propasti, / svou křičí touhu, touhu po slasti; // mnou, jenž jsem krůpěj, šumí moře běd; / mnou, jenž jich neznal, úpí hoře ghett;..."., Obsahuje básně:
Křídla
Ostrov
Písek
Bezvětří
Prstýnek
Troilus
Letní noc
Stvořitel
Svatokrádce
Ke kořenům
Orestes
Západ a Východ
Norderney
Mystika krve
Píseň aristokratická
Hlubiny
Poselství, and Poezie v češtině pro dospělé, mládež a starší děti
Sbírka básní z konce 19. století inspirovaných zákoutími Hradčan a osiřelého Pražského hradu., Ve sbírce Hradčanské písničky básník vyjadřuje smutek nad Hradem bez krále (Sirý trůn, s. 18-19, Lví sluj, s. 33-35, Žluté kvítí, s. 36-37, Rajská zahrada, s. 49-50), nad Královskou hrobkou (s. 12-13), Královským letohrádkem (Belveder, s. 46-47), Zlatou uličkou (s. 75-76) a Zpívající fontánou (Plačící fontána, s. 82-83) a přidává několik výpravných balad (Bezhlavý jezdec, s. 65-69; o ulici Úvoz), (Milost Jeho Milosti, s. 60-62; o r. 1621). Sbírka Písničky kovářova syna obsahuje přírodní lyriku z Moravského krasu, básníkovo smuteční rozloučení se Svatoplukam Čechem (s. 121-123) a báseň o soše na nádvoří v Klementinu (Píseň o klementinském studentu, s. 234-239)., and Beletrie o Praze.
Text přednášky, která byla proslovena známým literárním historikem v pražském lingvistickém kroužku 4. ledna 1932. and Otokar Fischer se ve své přednášce zabýval především tím, jakým způsobem dokázal František Ladislav Čelakovský zpracovat původní předlohu, jak přistupoval k danému materiálu a jak jej přebásnil. Uvažoval i o tom, co při této práci českého básníka nejvíce povzbuzovalo, co mu dávalo "vzor, pobídku a posilu obrazivosti". Zároveň však Fischer v tomto textu naznačuje, že jeho zkoumání uvedených otázek nedospělo ještě do definitivní podoby, proto se domnívá, že jeho proslov je možné chápat jako platformu k další diskusi o této literární problematice.