Dramatik Arnošt Dvořák chtěl ve své adaptaci vytvořit „novou“ Oresteiu promoderního diváka, a zpřístupnit tak klasickou tragédii současníkům. Jeho drama sek Aischylově trilogii hlásí, avšak pod vlivem Freudovy psychoanalýzy zjednodušujepůvodní zápletku erotickou (zejména incestní) motivací postav a vyznačuje sevyhroceným individualismem a revoltou proti řádu. Ta v závěru vyústí do jakéhosipanteistického smíření Oresta a Elektry s matkou, tj. s Matkou Zemí. Většina dobovýchkritiků dramatu vytýkala myšlenkovou bezradnost a obtížně dešifrovatelné poselství.Inscenace režiséra Stejskala postrádala v prostoru Vinohradského divadlapotřebnou velikost a majestátnost a „nedovedla dát hře mytologickou velikost“(Novotný). S kritikou se setkalo zvláště deklamativní herectví a nejednotnost hereckéhoprojevu, a to u sólové i sborové recitace. Sbor byl dvojí, obsazený ženami, a uplatnil sev něm i tanec. Náznaková scéna J. Štyrského představovala bílé antické sloupoví naněkolika stupních, průhled na zelenavé nebe a horizont moře; pomocí světelných efektůse měnila nálada scény. Už premiéra se odehrála před poloprázdným hledištěm(Anonym v Lidových novinách, Hilbert), kromě práce se světlem inscenace ničímnezaujala a brzy upadla do zapomnění. DČ