Dnes jsou na místě tesané kopie, faksimile z umělého pískovce, které v letech 1973-1990 nahradily originály, jsou uloženy v Galerii hlavního města Prahy., Poche 1937#., Birnbaumová, Volek 1969#., Vlček 1999#, 471-475., Petrů 2003#., and Soubor soch tvořil (od jihu k severu): Vulkán, Adónis, Venuše, Juno, Minerva, Jupiter a Merkur. Jednotlivé postavy jsou provázány gesty a postoji. Božský kovář Vulkán stojí osamoceně na jižním konci, jak to odpovídalo jeho postavení na Olympu. Se sousední postavou, Adónidem jej však spojuje pohled upřený vzhůru, který je v obou případech příčinou jejich izolace - oba byli posedlí svým povoláním, Vulkán tvorbou a Adónis lovem. Vulkán a Adónis měli společné také to, že do jejich života vstoupila Venuše, jako Vulkánova nevěrná manželka a Adónidova odmítnutá milenka. Adónis je propojen s vedle stojící Venuší tím, že ji okázale ignoruje, přestože na něj bohyně roztouženě hledí a vztahuje k němu ruku. Obdobně jsou propojeni postavy na opačném, severním konci, kde stojí Jupiter a Merkur. Schéma je tu však obměněno, v tomto případě se Merkur horlivě naklání k Jupiterovi, aby vykonal jeho příkaz, aktivita tedy nesměřuje ze západu na východ, ale opačným směrem. Další rozdíl oproti dvojici Adónida a Venuše je v tom, že Jupiter se svým protějškem komunikuje, což dokazuje nenápadné gesto jeho levé ruky s otevřenou dlaní, na kterou sklonem hlavy upozorňuje orel. Co Jupiter Merkurovi přikazuje, není vyřčeno, ale vzhledem k tomu, že vedle Jupitera stojí tři bohyně s jasně odlišenými charakteristikami, lze se domýšlet, že příkaz se mohl týkat sporu, do kterého se tyto bohyně dostaly. V tom případě by Jupiter vysílal Merkura k Paridovi, aby jejich spor rozsoudil. Vedle Jupitera stojí jeho oblíbená dcera Minerva, která je obrácena směrem k přicházejícím návštěvníkům zahrady, kterým ukazuje hlavu Gorgony na svém štítě. Přesně tak komunikovala s Paridem, kterému slibovala, že se stane největším bojovníkem všech dob, jehož činy zastíní i Perseův souboj s Gorgonou. Vedle Minervy stojí Juno, která hledí vzhůru, čímž naznačuje, že její sférou je vláda, kterou také slibovala Paridovi, který se mohl stát vládcem světa, kdyby jí přiřkl vítězství. V charakteristice Venuše, která v báji o Paridově soudu zvítězila, se však objevuje ironický odstup: bohyně, jejíž doménou je láska, sama sobě pomoci nemůže. Její neopětovaná láska k Adonidovi ji staví na roveň pozemským milenkám a milencům. Toto je samozřejmě jenom jeden z možných výkladů souboru soch na terase Vrtbovské zahrady. Stejnou úmyslnou rozostřenost, kterou pozorujeme u jejich výtvarné podoby, lze konstatovat také u jejich ikonografického programu. Uspořádání soch a jejich gesta umožňují i další výklady a v této úmyslné nedourčenosti tkví jejich trvalý půvab.
Pískovcová socha polonahé Juno, hledí vzhůru a objímá páva, který sedí na pařezu., Vlček 1999#, 471-475., and Srov. Praha, Malá Strana, Vrtbovská zahrada, horní terasa: ikonografický program.