Stručný popis inscenace: Tato inscenace je druhá z celkem pěti režií řecké tragédie, které Karel Dostal vytvořil, všechny pro Národní divadlo. Zvolené drama navíc v českém prostředí uvedl v premiéře. Drama pojal jako soupeření dvou elementů: cizího prvku, který vtrhuje do domácí kultury a pokořuje ji. Jeho mužný Pentheus (Roman Tůma) je pokořen cizím bohem Dionýsem (Eduard Kohout), který uchvacuje orientální zjemnělou krásou a radostnou životností, kterou ho obdařuje Nietzscheova interpretace. Tento pocit radosti se v první části večera rozlévá i po scéně: vše víří v živém reji, zajištěném především tancem bakchantek, organizovaným podle V. Tilla choreograficky na základě principů Dalcrozovy eurytmiky, tedy principu tělesného procítění rytmu, tohoto dionýského principu lidského pohybu. Podkresem k pulsujícímu životu a rozplynutí v rytmu je hudební doprovod všech akcí, hudba Alexandra Podaševského, v níž bylo kromě bohaté instrumentace bylo využito i sborů. Vzbuzovala proto "chorálovitý" dojem, jak píše kritika, a vnášela do inscenace náboženské konotace. A. Podaševskij píše, že se nepokoušel rekonstruovat řeckou hudbu, ale že při práci využil jistých harmonií a dokonce i dochovaných melodií.Teprve druhá část večera přinesla obrat: plodné napětí dionýského a apollinského se mění v temný konflikt staré domácí kultury reprezentované Pentheem a Kadmem a nových cizích hodnot ztělesněných pomstychtivým Dionýsem, které se do domácího prostředí vetřely a postupně ji pokořují. Napětí mezi těmito dvěma prvky je zřetelné i ve výpravě: strohé antikizující schody dělící scénu do dvou úrovní byly haleny těžkými lesklými drapériemi z luxusních látek, budícími dojem exotické orientální nádhery, zvláště v měnícím se nasvěcování barevnými světly. Výkony herců byly založeny především na působivém přednesu, hodnoceném většinou kritiků jako vznosný, důstojný, ale i moderně vášnivý. Herci se po scéně pohybovali uměřeně a důstojně; sošné postoje, do nichž byli aranžováni, převládaly nad jevištním ruchem. Ten zajišťoval spíše sbor bakchantek, jemuž vévodila jako vůdkyně chóru Jarmila Horáková; jejího pohybového i hlasového nadání si povšimlo hned několik recenzentů. Inscenace tedy působila monumentálně, neboť bohatě využívala všech divadelních prostředků. Dostal si však zvolil náročný text, jenž se vzpíral pochopení i u poučených kritiků. S výjimkou Otakara Fischera, překladatele Nietzscheových spisů, jenž před nedávnem publikoval i jeho Zrození tragédie z ducha hudby (Praha: Alois Srdce, 1923), žádný z nich nenalezl uspokojivý interpretační klíč. Většina recenzentů proto byla patrně zaskočena odlišným pojetím a uchýlila se ke konstatování, že jde o obraz mytického dávnověku, ačkoli tuto interpretaci nic v Dostalově ahistorickém pojetí nepodpořilo. Obdobně historizující výklad poskytly kritiky spatřující v Dostalově díle ohlas či obraz náboženských konfliktů. Část kritiky prohlásila dokonce Bakchantky za pouhý půvabný dekorativní výjev. AS, s použitím fotografií a recenzí