Oba historici, tentokrát jako pamětníci, si kladou otázku, které se dotkl Petr Pithart ve své memoárové knize Devětaosmdesátý (Praha, Academia 2009): co se dalo udělat, aby se na konci roku 1989 v Československu zabránilo svévolnému ničení a rozkrádání materiálů Státní bezpečnosti a jiných archivních dokumentů? Zpochybňují přitom Pithartovo konstatování, že tento stav byl důsledkem daných společenských poměrů a že nebylo možné jej zásadně ovlivnit. Řešení podle jejich přesvědčení nabízela Historická komise Občanského fóra, jejímiž členy sami byli a jejíž koncepční návrhy na zabezpečení a uchování archivních dokumentů i další aktivity z prosince 1989 a ledna 1990 připomínají. Zamýšlejí se také nad tím, proč tyto návrhy nebyly v Koordinačním centru Občanského fóra vyslyšeny., In this contribution, the authors, both historians, but this time as eye-witnesses, ask the question that Petr Pithart touched upon in his memoirs, Devětaosmdesátý (Eighty-nine; 2009): What could have been done to prevent the widespread destruction and theft of secret-police files and other archive records in Czechoslovakia in late 1989? The authors cast doubt on Pithart’s claim that this state of affairs was a result of the situation in society and that it was impossible to influence it in any fundamental way. The solution, the authors believe, was offered by the Historical Commission of the Civic Forum, of which they were members, whose draft proposals for the security and preservation of archive records, as well as other work from December 1989 and January 1990, they discuss here. They also discuss why these proposals were not given a fair hearing in the Coordinating Centre of the Civic Forum., and Diskuse
Autor tímto příspěvkem vstupuje do veřejné diskuse o zpřístupňování, využití a zneužívání dokumentů pocházejících z činnosti bývalé Státní bezpečnosti komunistického Československa. Nejprve snáší argumenty ve prospěch tvrzení, že tyto písemnosti nelze pokládat automaticky za věrohodné a pravdivé. Kdo je za takové má, ignoruje zásady historické kritiky a interpretace pramenů, které jsou v tomto případě obzvlášť potřebné. Dále autor sleduje legislativní rámec zpřístupňování dokumentů StB, rekapituluje důležitá zákonná ustanovení a upozorňuje na jejich úskalí. Na jedné straně oceňuje, že zákon o zpřístupnění svazků Státní bezpečnosti z roku 2002 a nový archivní zákon z roku 2004 přinesly značný pokrok a otevírají široké možnosti studia těchto písemností, na druhé straně jsou v nich obsaženy závažné rozpory. Archivní zákon v důsledku protichůdného znění dvou paragrafů umožňuje rozdílný výklad v otázce, zda jsou citlivé privátní údaje o osobách zmiňovaných v dokumentech přístupné bez jakéhokoli omezení anebo je k tomu nutný souhlas dotčených osob. Pokud se kompetentní úřady přidržují „liberálního“ výkladu (který je ovšem navíc v rozporu s ustanovením zákona o ochraně osobních údajů), mohou být tyto osoby včetně těch, které byly vystaveny pronásledování za minulého režimu, poškozeny. Autor varuje před nebezpečím diskreditace a manipulace, jež nezodpovědné nakládání s citlivými osobními údaji s sebou nese, a zároveň kritizuje rozmáhající se praxi hromadného pořizování fotokopií dokumentů StB pro soukromé účely, které k tomu vytváří nekontrolovatelné předpoklady. Ve třetí části svého příspěvku autor srovnává situaci se zpřístupňováním těchto dokumentů s poměry panujícími v dalších zemích. Oproti Slovensku a Polsku Česká republika postoupila v tomto ohledu dále a přiblížila se Spolkové republice Německo, kde ovšem v zákonech neexistují podobné rozpory jako u nás. S odkazem na tamní zažitou praxi založenou na tom, že souhlas se studiem citlivých osobních údajů je od dotčených osob vyžadován a zároveň běžně udělován, neboť zde panuje konsenzus v odpovědném zacházení s citlivými údaji, se autor přimlouvá za vypracování určitých etických směrnic historikovy práce s archivními dokumenty. V příloze ke Křenovu textu je otištěno několik dokumentů: v prvé řadě dopis sedmnácti signatářů (většinou historiků) adresovaný premiérovi Jiřímu Paroubkovi, ministru vnitra Františku Bublanovi a řediteli Úřadu pro ochranu osobních údajů Igoru Němcovi ve věci zmíněných legislativních rozporů kolem volného přístupu k osobním údajům v dokumentaci StB a dále korespondence historiků Jana, Křena a Michala Reimana s příslušnými úřady v této věci., With this article, the author enters the public debate about whether the records of the former secret police of Communist Czechoslovakia (the State Security Forces or Státní bezpečnost – StB) should be made accessible and about how they can be used or misused. First, he brings in arguments to support the claims that these records cannot automatically be considered reliable and truthful. Whoever takes them to be so is ignoring the principles of criticism and interpretation used by historians when judging sources; such principles are especially important in this case. He then outlines the legislative framework for making StB documents accessible, lists the important provisions of the legislation, and points out the pitfalls they contain. On the one hand he appreciates that the Act on Making StB Files Accessible 2002 and the Archives Act 2004 are considerable steps in the right direction and have opened up a wide range of possibilities for research using these records. On the other hand, he notes that they contain serious contradictions. The wording of two subsections of the Archives Act, for example, allow for contradictory interpretations of whether sensitive private information about persons mentioned in the records is freely accessible or whether one needs the consent of the persons involved. If the relevant authorities adhere to the ‘liberal’ interpretation (which is in confl ict with a provision of the Act on the Protection of Personal Data), these people, including those who may have been persecuted by the former régime, could be hurt. The author warns against the danger of discrediting people and manipulating facts owing to the irresponsible handling of sensitive personal information, and he also criticizes the growing practice of mass photocopying of StB records for private purposes, which is creating uncontrollable prerequisites for discrediting and manipulating. In the third part of his article the author compares the Czech case with the declassification of similar records in other countries. The Czech Republic has gone farther than Slovakia and Poland in this respect, coming closer to the procedure in the Federal Summary Republic of Germany, where, however, the legislation is free of the contradictions that appear in Czech law. Referring to established practice in Germany, which is based on the fact that consent for the study of sensitive personal information is required from the persons involved, and is also usually given since there is a general consensus in Germany on the responsible handling of sensitive information, the author makes an, appeal for establishing ethical guidelines for historian’s work with archive records in the Czech Republic. Several documents are appended to the article: a letter signed by seventeen people (mostly historians) addressed to Czech Premier Jiří Paroubek, Interior Minister František Bublan, and Director of the Offi ce for Personal Data Protection Igor Němec, in the matter of the legislative disputes over free access to personal information in the StB fi les, and also correspondence between the author and fellow historian Michal Reiman on the one hand and the relevant authorities on the other., and Diskuse
První část knihy podává na základě publikovaných programových dokumentů ideový vývoj polské opozice a jejích nejznámějších mluvčích. Druhá a třetí část pak reprodukuje a interpretuje náhledy pozoruhodných intimních deníků dvou významných komunistických činitelů, člena polského stranického vedení Mieczysława Rakowského (1926–2008) a novináře Józefa Tejchmy (narozen 1927). Recenzent dává knize vysoké ocenění a vyzvedává jádro jejího sdělení, že československý rok 1968 ukončený sovětskou vojenskou intervencí se stal pro polskou opozici mementem v úvahách, jak daleko lze zajít v pokusech o změnu současného systému v Polsku. and On the basis of published programme statements, the first part of the work under review discusses the ideological development of the Polish opposition and its best-known spokesmen. The second and third parts reproduce and interpret glimpses of the remarkable private diaries of two important Communists, one a member of the Party leadership, Mieczysław Rakowski (1926–2008), the other a journalist, Józef Tejchma (b. 1927). The reviewer praises the publication and appreciates the core of its message – namely, that the Prague Spring of 1968, which was brought to an end by the Soviet-led military intervention, became a factor in the considerations of the Polish opposition, particularly with regard to how far it was possible to go when attempting to change the contemporary system in Poland.
The important contribution of this work, whose title translates as “Travelling Abroad in the Habsburg Monarchy and Czechoslovakia: Passport, Visa, and Emigration Policy, 1848–1918”, is, according to the reviewer, that it is the fi rst systematic, careful discussion of a highly important topic. Rychlík has concentrated primarily on the political conditions of travelling in various periods of Czech history and the legislation related to that. The importance that this phenomenon had in everyday life remains, however, a task for future researchers.