První část studie (uveřejněná v časopise Soudobé dějiny, roč. 16, č. 1 (2009), s. 69–111) analyzovala dilemata, jimž musel šéfdirigent opery Národního divadla a České filharmonie Václav Talich (1883–1961) čelit v letech druhé světové války, i důsledky, s nimiž se musel vyrovnávat po osvobození. Autor si rovněž všímal proměn jeho vztahů s historikem, hudebním vědcem a poválečným komunistickým politikem Zdeňkem Nejedlým (1878–1962). Druhá část studie se zaměřuje na diskusi, která provázela takzvaný Talichův případ. Václav Talich byl v roce 1945 obviněn z kolaborace s nacisty. Vyšetřování sice prokázalo některá jeho pochybení, ale nedospělo k závěru, že by měl být potrestán. Přesto jeho veřejné umělecké působení po válce bylo omezeno. Studie sleduje postoje osobností hudebního života, publicistů a politiků k „Talichově aféře“ a vyvrací názor, že by proti Talichovi vystoupili jednotně stoupenci určitého politického názoru či uměleckého směru. Mezi těmi, kdo obhajovali Talicha a žádali umožnit mu umělecky pracovat, byla i řada komunistů (například divadelník Emil František Burian, básník Vítězslav Nezval, operní pěvec Přemysl Kočí, svým způsobem i politik Antonín Zápotocký a další). Falešná byla rovněž teze, kterou formuloval muzikolog Mirko Očadlík, že šlo o spor Talicha s celou takzvanou Nejedlého školou, navazující na hudební odkaz Bedřicha Smetany. Talichovi se dostalo podpory i od mnoha hudebníků, zejména z Českého komorního orchestru, který v roce 1946 založil. Talichův individuální případ autor vřazuje do obecnějšího problému poválečného účtování s přisluhovači a sympatizanty nacistických okupantů (ať skutečnými či domnělými) a na tehdy vynášené morální soudy pohlíží také ve světle postojů jejich nositelů vůči projevům zvůle příští diktatury komunistické. Konkrétně Zdeněk Nejedlý, který po roce 1945 Talicha opakovaně veřejně kritizoval a nepokusil se pochopit motivy jeho chování za protektorátu, prokázal velmi málo odvahy tváří v tvář represím stalinismu. Celkově lze ovšem konstatovat, že zainteresovaní politikové (včetně prezidenta Edvarda Beneše) projevili v Talichově případu značnou míru zdrženlivosti a umožnili přezkoumání jeho chování za války podle práva. Autor odmítá zjednodušené závěry, které vidí jednostranně vinu na straně Václava Talicha či jiných umělců za protektorátu nebo je naopak představují jako nevinné oběti ataku nepřátel. Každý životní příběh je individuální, každou epizodu je nutno posuzovat v historických souvislostech. Úcta k Talichovu umění a talentu neutrpí, pokud připustíme, že v letech druhé světové války musel přistoupit na, kompromisy, jež vyplynuly z přímého nátlaku nacistů, vlastních pochybností či z obyčejné únavy a zvyku na realitu protektorátního života., Part 1 of this article, published in Soudobé dějiny, vol. 16 (2009), no. 1, pp. 69–111, analyzed the dilemmas facing Václav Talich (1883–1961), Principal Conductor of the National Theatre Opera and the Czech Philharmonic during the Second World War. Part 1 also considers the consequences he had to face after the Liberation, including the changes in his relations with the historian, musicologist, and post-war Communist politician Zdeněk Nejedlý (1878–1962). Part 2 focuses on the debate that accompanied the ‘Talich Case’. In 1945, after the Liberation, Talich was accused of collaboration with the Nazis. Though the investigation showed that his behaviour had not been impeccable, it did not conclude that Talich should be punished. None the less, his public work as a conductor was restricted after the war. The article discusses the attitudes of leading figures in musical life, journalists, and politicians towards the ‘Talich Affair’, and refutes the view that proponents of a certain political view or artistic trend came out together against Talich. Among those who defended him and demanded that he should be allowed to work in music were a number of Communists (including the playwright and director Emil František Burian, the poet Vítězslav Nezval, the opera singer Přemysl Kočí, and, in his own way, the politician Antonín Zápotocký). Another erroneous view, formulated by the musicologist Mirko Očadlík (1904–1964), was that it all had to do with a dispute between Talich and the ‘Nejedlý School’, which was carrying on the musical legacy of Bedřich Smetana. Talich was given support also by many musicians, particularly from the Czech Chamber Orchestra, which he founded in 1946. The author puts the Talich case into the broader context of the post-war settling of scores with real or imagined henchmen and sympathizers of the German forces of occupation. He considers the character of the people forming the moral judgements, by examining their attitudes towards Communism and its desired dictatorship of the proletariat and class struggle. Particularly Nejedlý, who repeatedly criticized Talich publicly after the war, and did not try to understand the motives behind his behaviour in the Protectorate, showed very little courage when standing face to face with Stalinist repression. On the whole, however, it is fair to say that the politicians involved (including President Edvard Beneš) showed considerable restraint in the Talich case, and made it possible to investigate his war-time behaviour thoroughly according to the law. The author rejects as simplistic the conclusions, and that clearly place the blame on Talich or other artists working in the Protectorate or, on the contrary, present these people as blameless victims of attacks by their enemies. Every life story is individual, the author argues, each episode must be judged in its historical context. Respect for Talich’s art and talent will not diminish, if we concede that during the Second World War he had to make compromises resulting from Nazi pressure, his own doubts, or simply fatigue and having grown accustomed to the reality of Protectorate life.