Pískovcová socha na soklu. Postava "Euterpé," v chitónu, jedno ňadro odhalené, ve vlasech stuha, stojící na levé noze, pravá v kontrapostu mírně pokrčená. Pravice pozdvižená, v levé ruce drží svitek., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou "Euterpé" vytvořil podle dnes ztracené antické sochy, která byla kdysi na zahradě vily Doria-Pamphilj (Calza 1977 č. 10). Jednalo se o velmi rozšířený antický římský sochařský typ známý jako "Aphrodite Fréjus" podle sochy v Louvru (Ma 525), která měla pocházet z Fréjus (ve skutečnosti je z Neapole), vzorem typu byla řecká socha z doby okolo roku 410 př. Kristem, která zobrazovala Venuši s jablkem z Paridova soudu, jejíž obnažené ňadro kontrastovalo s cudným gestem levé ruky naznačujícím zahalování. Typ je znám také jako "Venus genetrix/ Venuše matka," protože byl spojován s kultovní sochou v chrámu Venus Genetrix, který Caesar zbudoval v Římě roku 46 př. Kr. na oslavu božské zakladatelky rodu Juliů. Mandík sochu z vily Doria znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, 12), z níž opsal i název (ve vydání z roku 1670, tab. III název na soklu sochy chybí, srov. Calza 1977, č. 10 tab. IX). V De Rossiho albu z roku 1665 je rytina sochy na soklu doplněna jménem a tehdy velice oblíbeným veršem z básně na Múzy připisované Ausoniovi (dulciloquis calamos Euterpe flatibus urguet/ Sladké řeči Euterpé vanou pastýřskou píšťalou, Auson. 22, 3, 2). Kroměřížská "Eutrepé" však v ruce píšťalu nemá.
Pískovová socha na soklu. Postava Múzy Erató v chitónu a himatiu, oběma rukama drží lyru stojící na hranatém sloupku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Erató byla již u Platóna spojena s láskou (Plat. Phaid. 259, později např. Ovidius v Umění milovat 2, 15-18), její píseň je tedy milostná. Mandík kroměřížskou Erató vytvořil podle antické sochy ze sbírky ve vile Borghese v Římě, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 69, zrcadlově převráceno), protože z indexu k albu věděl, že se jedná o Múzu. Antická socha Erató hrající na lyru byla ve vile Borghese přinejmenším od roku 1638 až do roku 1807, kdy byla převezena do Paříže a stala se součástí sbírek v Louvru.
Pískovcová socha na soklu. Úraniá stojící na levé noze, pravá lehce pokrčená v kontrapostu, na sobě má himation a tuniku s rukávy. Levá ruka pozdvižená s otevřenou dlaní vzhůru, pravá ruka svěšená podél těla, drží flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Uranii vytvořil podle známé antické sochy se stejným námětem, která byla před rokem 1566 ve Vatikánu (Cortile di Belvedere), od roku 1589 je na Kapitolu, ve výklenku na schodišti v Palazzo dei Conservatori. Socha byla v 16. století několikrát zobrazena, ale Tomassino byl první, kdo ji zobrazil tak, jak vypadá v Kroměříži, tedy levou rukou restaurovanou tak, že je napřažená dopředu a odtažená od těla (Tomassino 1610-17, tab. 20). Mandík ji mohl samozřejmě znát i z některých pozdějších publikací dalších autorů.
Pískovcová socha na soklu. Melpomené (peplos, vlasy svázány vzadu v uzel) stojí na levé noze, pravá v kontrapostu odlehčená. Hlava mírně natočená k levé paži, v levé ruce Múza tragédie drží žezlo, pravá paže volně napřažená kupředu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Již u Filostrata mladšího je Melpomené spojena s tragickým básníkem (Philostrat. 2, 93 = 414, 20-24), což byl důvod, proč má Múza žezlo, atribut tragédie. Mandík kroměřížskou Melpomené vytvořil podle antické sochy, kterou zjevně znal z Perrierovy rytiny podle Múzy ve vile Ludovisi (Perrier 1638, 61, zrcadlově převráceno). Socha z vily Ludovisi je dnes v římském Palazzo Altemps, jedná se o římskou kopii antického řeckého sochařského typu, který je znám jako Peplofora (Dívka v peplu). Tento sochařský typ byl vytvořen ve druhé čtvrtině 5. století na Peloponésu a v antickém Římu byl velmi oblíbený jako kultovní socha. Originál sochy je bez rukou, v levé ruce původně držela flétnu, hlavu římský kopista pojal v jiném stylu než tělo. Po převezení sochy do muzea byla hlava odstraněna a nahrazena sádrovým odlitkem podle sochy v Lateránském muzeu, která patří ke stejnému sochařskému typu. Tyto změny ještě více oddálily Mandíkovu sochu od antického originálu, který mu patrně zprostředkoval Perrier.