Pískovcová socha na soklu. Ženská postava stojící na pravé noze, levá mírně pokrčená, je oblečená v chitónu a himatiu. Hlava, obličejem k levé ruce ovinuté drapérií, hledí vzhůru, ruce v pozici orantky., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Juno je kopií antické porfyrové sochy prosebnice (orantky), která byla od roku 1609 ve sbírce kardinála Borghese, nyní je v pařížském Louvru. Sochař se zjevně inspiroval Perrierovým albem rytin antických sochařských děl, v němž je socha označena jako "Iuno Regina" a je rovněž zrcadlově převrácená (Perrier 1638, 56).
Pískovcová socha na soklu: nahý Aktaión (drapérie přes rameno) stojí u pahýlu stromu, levá paže zdvižena, u jeho nohou pes., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. O antických sochách Aktaióna srov. Willemsen 1956.
Pískovcová socha. Oblečená postava "Ceres", stojí na levé noze, pravá v kontapostu mírně pokrčená. Levou rukou přidržuje drapérii, v pravé pozdvižené ruce drží obilné klasy., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Ve sbírce rytin podle soch ve vile Doria-Pamphilj je rytina Cerery (De Rossi 1665, 13), která byla s největší pravděpodobností vzorem pro kroměřížskou sochu. Na této rytině má socha na soklu nápis "prima Ceres homine ad meliora alimenta vocato mutavit glandes utiliore cibo. Ov. fast.," což je citát z Ovidiova Kalendáře (4, 401-402), který vysvětluje, proč bohyně drží obilné klasy. Socha ve ville Doria-Pamphilj novodobě restaurovaná jako Ceres je římská kopie z první poloviny 1. století podle řeckého originálu ze druhé poloviny 5. století př. Kr. (Calza 1977, č. 6, tab. VII).
Pískovcová socha na soklu. Caesar (brnění, plášť sepnutý na rameni) stojí na pravé noze, hlava je nakloněna k levé ruce v předloktí pozdvižené. Pravá ruka svěšena dolů, drží jablko, vladařský symbol., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Antická socha, která je předlohou pro dílo v kroměřížské Kolonádě, byla objevena na Caesarově foru v Římě před rokem 1550. V letech 1562-1573 se dostala ze sbírky Ruffini na Kapitol, kde je dodnes. Byla často kreslena a existuje celá řada rytin, Mandík se mohl držet například grafiky publikované roku 1638 Perrierem (zrcadlově převráceno), sochařovým přídavkem je velké vladařské jablko a Caesarovy husté kudrnaté vlasy. Mandík evidentně nečetl tehdy velmi populární Životopisy dvanácti císařů od Suetonia, v nichž se zcela jednoznačně píše o Caesarově plešatosti, kterou originál v Kapitolských muzejích i podle něj zhotovené rytiny realisticky zachycují.
Pískovcová socha. "Julia Augusta" stojí na levé noze. Na sobě má tuniku a pallium, pod nímž má pravou ruku, levice drapérii přidržuje na boku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle antického originálu vystaveného kdysi v zahradě vily Doria-Pamphilj, dnes v Palazzo Doria v Římě. Jedná se o portrétní sochu z 2.-3. století typu tzv. "Grande Ercolanese", která napodobuje řecký vzor ze druhé poloviny 4. stol. př. Kr. (Calza 1977, č. 368 tab. CCIV). Mandík sochu znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665), z níž opsal také jméno císařovny. Iulie Augusta byla druhá žena císaře Septimia Severa (zemřela 217), jedna z nejmocnějších římských císařoven, její zařazení do kroměřížské galerie mohlo být motivováno jejím vzděláním a zájmem o filosofii.
Pískovcová socha. Nahý Marsyas, lví (?) kůže přes rameno, stojí se zkříženýma nohama opřený o sloupek a hraje oběma rukama na flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. V antice byl Marsyovým nástrojem aulos (píšťala), nikdy ne syrinx, on sám byl nejčastěji zobrazován jako člověk. Jako člověk s píšťalou se také Marsyás objevuje v renesančním umění, i když později převládne jeho polozvířecí podoba (srov Wyss 1996). Antická socha, kterou Mandík v Kroměříži napodobil, je dnes v pařížském Louvru (srov. Exemplum: le Petit Faun). Mandík se mohl držet například Perrierovy rytiny (Perrier 1638, tab. 47), na níž je však postava označena pouze obecně jako Faun.
Pískovcová socha na soklu: Sibylla zahalená v chitónu a himatiu, který má přetažený přes hlavu. Dívá se vzhůru, levou ruku má na prsou, ve svěšené pravici drží svitek, Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Antická socha Sibylly (Sabiny) byla nalezena na Palatinu v Římě před rokem 1532. Ze sbírky della Valle-Capranica přešla do majetku Ferdinanda I. de Medici a v letech 1584-1787 byla ve vile Medici v Římě, odkud byla převezena do Florencie a umístěna v Loggia dei Lanzi. Mandík použil jako předlohu Perrierovu rytinu (Perrier 1638, tab. 79, oproti originálu zrcadlově převráceno), odkud také převzal název sochy.
Pískovcová socha na soklu: polonahý "Hermafrodit" (dlouhé vlasy, plášť okolo dolní poloviny těla) stojí s levou rukou nataženou před sebe a pravou rukou v bok., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského Hermafrodita vytvořil podle antické sochy kdysi ve vile Doria-Pamfilj v Římě (dnes Palazzo Doria, Řím), kterou znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 28), z níž převzal i název sochy. Na rozdíl od kresby však není na kroměřížské soše vidět Hermafroditovo mužské přirození, takže dílo ztratilo pointu. Socha byla interpretována jako Hermafrodit na základě kadeře na rameni, kterou Mandík zvýraznil, ale patrně se jednalo o sochu Bakcha (Calza 1977, č. 79 tab. LIII). O zobrazení Hermafrodita v antickém umění srov. Oehmke 2004.
Pískovcová socha na soklu: "Nymfa" stojí na pravé noze, levá v kontrapostu lehce pokrčená. Pravou rukou drží za zády drapérii himatia, které se chystá levou rukou sepnout na pravém rameni., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandíkova socha je kopie Diany Venatrix, která byla v Římě už před rokem 1638, v letech 1650-1881 byla v římské vile Doria-Pamphilj, odkud byla převezena do paláce Doria v Římě (Calza 1977 č. 57 tab. XXXIX). Jedná se o typ Diany z Gabií, jejíž nejznámější exemplář je v pařížském Louvru (nalezen 1792, srov. Haskell-Penny 1984, no. 30), exemplář v Palazzo Doria je patrně z první poloviny 2. století. Diana z Gabií je všeobecně považována za kopii ztracené Praxitelovy mramorové sochy z chrámu Artemidy Braurónské na Akropoli v Athénách z roku 346 př. Kr., o níž se Pausánias zmiňuje ve svojí Cestě po Řecku (1, 23, 7). Bohyně byla ochránkyní žen, které jí přinášely jako obětní dary šaty, a proto se na Praxitelově soše obléká. Podle Süssrotta jeko předloha neposloužila Artemida Brauronská, ale bronzová socha z let 320-10 př. Kr. (Süsserott 1938, 184). Mandík použil jako předlohu grafiku D. Barriera (De Rossi 1665, s. 45), protože na ní zobrazená postava není označena jako Diana, ale jako Nymfa, tedy stejně jako v Kroměříži. Na Perrierově grafice je postava označena správně (Perrier 1638, tab. 64: Diana Venatrix. in Hortis Marchionis Iunio).
Pískovcová socha na soklu. Nahý muž s přilbou s chocholem na hlavě stojí na levé noze, pravá mírně pokrčená, kolem beder ovinutá drapérie, kterou si pravou rukou přidržuje u stehna. Levá ruka v lokti pokrčená., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle antické sochy považované za Alexandra. Znal ji zjevně z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71), protože název sochy (Alexander ludens) převzal z indexu k tomuto albu (Alenander in ludo). Antická socha má na noze náramek (chybí na rytině i na Mandíkově soše), který je interpretován jako dar Venuše bohu války, za něhož je dnes socha považována. Socha byla v letech 1576-1607 v římské sbírce Ceoli, přinejmenším do roku 1638 byla vystavena ve vile Borghese v Římě, kde zůstala až do roku 1767. Od roku 1807 je v pařížském Louvru.
Pískovcová socha na soklu. "Flora" v chitónu, stojí na levé noze, pravá odlehčená v kontrapostu, v levé ruce drží kytici drobných květů, v pravici květinový věnec., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Floru vytvořil podle antické sochy z vily Doria-Pamphilj v Římě (dnes Palazzo Doria, Řím), která byla novodobě restaurovaná jako Flora (Calza 1977, č. 8 tab. VIII). Jedná se o římskou kopii podle řecké sochy z konce 5. století př. Kr., typ je známý jako "Hera Borghese," ačkoliv sochařský typ patrně Héru nezobrazoval. Mandík antickou sochu z vily Doria-Pamphilj zjevně znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 45), odkud převzal i název.
Pískovcová socha na soklu. Muž stojící na levé noze, pravá v kontrapostu mírně pokrčená, pravicí přidržuje tógu (toga tabulata), levice v lokti ohnutá s přehozenou drapérii tógy, v ruce svitek, u levé nohy na zemi svázané svitky. Na nohou má senátorské boty, "calcei senatorii", mohutný "balteus" přes hruď je typický pro tógy 3. století., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Senátora" vytvořil podle antické sochy ve vile Doria-Pamfilj v Římě z let 235-262 (Calza 1977 č. 372 tab. CCVII-CCVIII), která patrně představuje císaře Galliena jako senátora. Mandík sochu znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 22), z níž opsal název.
Pískovcová socha na podstavci s nápisem. "Atalanté" (krátký chitón, pláštík sepnutý na rameni, pásek s chráničem břicha) stojí na pravé noze, levá mírně pokrčená. Pravou rukou svěšenou podél těla přidržuje drapérii, kterou za zády levicí pozdvihuje. Hlava mírně otočena vpravo., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou "Atalantu" vytvořil podle antické sochy, která byla kdysi ve sbírce della Valle v Římě. Znal ji z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71), protože název sochy převzal z indexu k tomuto albu. Bibliografie sochy Diany z Perrierovy rytiny, která je dnes ve florentském Palazzo Corsini (inv. EA 4075): Clarac 1826-1855 (V, 1851, 2026B); Dütschke 1874-1882, 106 (zahrada Palazzo Corsini ve Florencii); Reinach 1906, 503; LIMC II 1 s.v. Artemis/Diana 27b.
Pískovcová socha na soklu: nahý mladík stojí na pravé noze (u nohy pahýl kmene stromu), levá noha v kontrapostu mírně pokrčená. Levá paže podél těla, pravice ohnutá v předloktí, v ruce držel píšťalu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Míséna" vytvořil podle dnes ztracené římské sochy podle řeckého originálu ze druhé poloviny 5. století př. Kr., která byla kdysi na zahradě vily Doria-Pamphilj (Calza 1977, č. 23). Mandík sochu znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, 50). V De Rossiho albu je rytina sochy doplněna nápisem na soklu, z něhož vyplývá, že byla považována za zobrazení vítěze v soutěži ve hře na flétnu. Ať už však zobrazovala kohokoli, nebyl to válečník, je totiž zobrazen zcela nahý (Mandík jeho genitálie zakryl) a ani u nohou nemá žádné válečné atributy. Určitě to nebyla vhodná volba pro zobrazení Míséna, hrdinného trubače v Aeneově vojsku, jeho nástrojem nebyla píšťala (tibicen), ale vojenská polnice (aes: Verg. Aen. 3, 240 a 6, 165; tuba: 6, 233). Navíc ve své osudové hudební soutěži Mísénus prohrál a potupně zahynul, z čehož vyplývá, že Mandík, nebo jeho rádce, Vergiliovu Aeneidu nečetl příliš pozorně.
Pískovcová socha na soklu. Postava "Euterpé," v chitónu, jedno ňadro odhalené, ve vlasech stuha, stojící na levé noze, pravá v kontrapostu mírně pokrčená. Pravice pozdvižená, v levé ruce drží svitek., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou "Euterpé" vytvořil podle dnes ztracené antické sochy, která byla kdysi na zahradě vily Doria-Pamphilj (Calza 1977 č. 10). Jednalo se o velmi rozšířený antický římský sochařský typ známý jako "Aphrodite Fréjus" podle sochy v Louvru (Ma 525), která měla pocházet z Fréjus (ve skutečnosti je z Neapole), vzorem typu byla řecká socha z doby okolo roku 410 př. Kristem, která zobrazovala Venuši s jablkem z Paridova soudu, jejíž obnažené ňadro kontrastovalo s cudným gestem levé ruky naznačujícím zahalování. Typ je znám také jako "Venus genetrix/ Venuše matka," protože byl spojován s kultovní sochou v chrámu Venus Genetrix, který Caesar zbudoval v Římě roku 46 př. Kr. na oslavu božské zakladatelky rodu Juliů. Mandík sochu z vily Doria znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, 12), z níž opsal i název (ve vydání z roku 1670, tab. III název na soklu sochy chybí, srov. Calza 1977, č. 10 tab. IX). V De Rossiho albu z roku 1665 je rytina sochy na soklu doplněna jménem a tehdy velice oblíbeným veršem z básně na Múzy připisované Ausoniovi (dulciloquis calamos Euterpe flatibus urguet/ Sladké řeči Euterpé vanou pastýřskou píšťalou, Auson. 22, 3, 2). Kroměřížská "Eutrepé" však v ruce píšťalu nemá.
Pískovová socha na soklu. Postava Múzy Erató v chitónu a himatiu, oběma rukama drží lyru stojící na hranatém sloupku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Erató byla již u Platóna spojena s láskou (Plat. Phaid. 259, později např. Ovidius v Umění milovat 2, 15-18), její píseň je tedy milostná. Mandík kroměřížskou Erató vytvořil podle antické sochy ze sbírky ve vile Borghese v Římě, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 69, zrcadlově převráceno), protože z indexu k albu věděl, že se jedná o Múzu. Antická socha Erató hrající na lyru byla ve vile Borghese přinejmenším od roku 1638 až do roku 1807, kdy byla převezena do Paříže a stala se součástí sbírek v Louvru.
Pískovcová socha na soklu. Merkur stojí na levé noze, pravá uvolněná v kontrapostu, na levém předloktí má přehozený plášť. V levé ruce zmuchlaný dopis, pravou ruku mu zdviženou a pokrčenou. Na hlavě okřídlený klobouk., Daniel, Perůtka, Togner 2009 #, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek a reprodukuje typ, který se dochoval v celé řadě antických římských kopií. Mandík kroměřížského Merkura vytvořil podle exempláře, který znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 43, zrcadlově převráceno), z indexu Perrierova alba opsal také její název. Tato antická socha byla přinejmenším od roku 1631 ve vile Ludovisi v Římě, kolem roku 1901 přešla do majetku italského státu a je dnes vystavena v římském Palazzo Altemps. Antická socha je vykládána jako řečnící Merkur (Hermés loghios), patron výmluvnosti, ale zamyšlený výraz tváře a skloněná hlava spíše ukazují na jiný typ, Merkura průvodce mrtvých do podsvětní říše (Hermés psychopompos). Perrier Merkurovi Ludovisi doplnil do levé ruky zmuchlaný dopis a do pravé caduceus. Zjevně sochu neviděl a znal ji jenom z kreseb, o čemž svědčí zvláštní tvar bohovy čapky. Antická socha měla na hlavě petasos, širák s nízkým dnem, připevňoval se šňůrkou pod bradou, kterou má Merkur přehozenou dozadu. Okraj klobouku je však na soše ze sbírky Ludovisi v přední části ulomený a Perrier pochopil zbytky okraje jako křídla, tento nezvyklý tvar okřídlené čapky přiléhající těsně k hlavě z Perrierovy kresby převzal Mandík, který rovněž převzal zmuchlaný dopis v Merkurově svěšené ruce.
Pískovcová socha na soklu. Stojící ženská postava oblečená v dlouhé tunice a plášti, rozpuštěné vlasy, jedno ňadro obnažené. Stojí na levé noze, pravá je přes ní překřížená kupředu. Pravá ruka na břiše podpírá loket levé paže, která je ohnutá k bradě. Hlava je k ní mírně natočená., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík "Veturii" vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 16), protože z indexu Perrierova alba opsal její název (stejný název má i další rytina podle této antické sochy: Bisschop 1670, tab. 43). Příběh římské matrony Veturie, 5. stol. př. Kr., byl známý z Liviových Dějin (2, 40) a z Valeria Maxima (2.1a). Perrierova rytina zobrazovala sochu barbarské zajatkyně, dnes známou jako Thusnelda, která byla od roku 1541 byla v Palazzo della Valle-Capranica v Římě, potom ve vile Medici v Římě, kde zůstala až do roku 1787, kdy byla převezena do Florencie, kde je od roku 1789 vystavena, pod jménem Thusnelda, v Loggia dei Lanzi. Nápadný rozdíl mezi hlavou Mandíkovy "Veturie" a jejím antickým vzorem byl způsoben tím, že se sochař držel Perrierovy grafické předlohy, na níž byl podlouhlý obličej barbarské zajatkyně zakulacen.
Pískovcová socha na soklu. Postava "obětníka" stojící na pravé noze, levá v kontrapostu lehce pokrčená. V pravé ruce drží obětní misku, v levici svitek. U pravé nohy pouzdro se svitky., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Obětníka" vytvořil podle antické sochy ve vile Doria-Pamfilj v Římě, která vznikla ve flaviovské éře (69-96) a zobrazovala patrně vysokého úředníka, socha je dnes rekonstruována s jinou hlavou (Calza 1977 č. 346 tab. CLXXXVII). Mandík sochu znal Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 20), odkud převzal i název sochy.
Pískovcová socha na soklu. Úraniá stojící na levé noze, pravá lehce pokrčená v kontrapostu, na sobě má himation a tuniku s rukávy. Levá ruka pozdvižená s otevřenou dlaní vzhůru, pravá ruka svěšená podél těla, drží flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Uranii vytvořil podle známé antické sochy se stejným námětem, která byla před rokem 1566 ve Vatikánu (Cortile di Belvedere), od roku 1589 je na Kapitolu, ve výklenku na schodišti v Palazzo dei Conservatori. Socha byla v 16. století několikrát zobrazena, ale Tomassino byl první, kdo ji zobrazil tak, jak vypadá v Kroměříži, tedy levou rukou restaurovanou tak, že je napřažená dopředu a odtažená od těla (Tomassino 1610-17, tab. 20). Mandík ji mohl samozřejmě znát i z některých pozdějších publikací dalších autorů.