This paper focuses on two types of late medieval judicial monuments which were occasionally given sophisticated microarchitectural forms - the so-called poor sinners' cross or confessional cross (literal translations of the German terms Armsünderkreuz and Beichtenmarter), and the pillory. The essay has two aims: First, to stimulate a discussion about the ways in which such works of microarchitecture accentuated and structured the performance of civic rituals; and second, to contribute to a recent debate that investigates the entanglement of late medieval urban enactments of criminal punishment with contemporary pictorial and liturgical enactments of the historical Passion narrative. The following monuments are analyzed within their respective judicial and ritual contexts: The Spinnerin am Kreuz in Vienna (1451-1452), the Zderad Column in Brno (dated variously between the late 14th century and the 1470s), and the pillories of Wrocław (1492), Schwäbisch Hall in Swabia (1509) and Kasteelbrakel / Braine-le-Château in southern Belgium (1521). Placed both at the periphery and at the center of the late medieval city, these structures left a characteristic and potent signature on people's everyday environment. By projecting microarchitecture, images and narratives onto a piece of geography, they invested a place with meanings that had little to do with its actual form. Topographic features such as market squares, roads, and fields were thus mnemonically marked as places where justice has been done, or will be done, as places of social cleansing, expulsion and re-entry. Where Passion imagery or quasi-liturgical types of microarchitecture provided a visual and semantic backdrop to the discourse of criminal justice, these places furthermore reverberated with the collective or individual memory of the events of Golgotha, and, at least in theory, transformed themselves into moralizing stages on which the delinquent could be seen to experience his own physical or social extinction. and Tento článek se soustřeďuje na dva typy pozdně gotických památek, na tzv. smírčí kříž nebo zpovědní kříž (doslovný překlad německých názvů Armsünderkreuz a Beichtenmarter) a pranýř, které se ve středověku užívaly při soudních exekucích. Práce má dva cíle: za prvé podnítit diskusi o způsobech, jakými tato drobná kamenná architektonická díla zvýrazňovala a strukturovala výkon civilních rituálů, a za druhé přispět k současné debatě, jež zkoumá propojení pozdně středověkých městských právních předpisů pro trestání zločinů s dobovými obrazovými a liturgickými předpisy pro historický příběh pašijí. V individuálních justičních a rituálních kontextech jsou analyzovány následující památky: Spinnerin am Kreuz ve Vídni (1451-1452), Zderadův sloup v Brně (datován různě mezi konec 14. století a sedmdesátá léta 15. století) a pranýře z Vratislavi (1492), Schwäbisch Hallu ve Švábsku (1509) a Kasteelbrakelu / Braine-le-Château v jižní Belgii (1521). Tyto stavby, umístěné jak na okraji, tak i v centru pozdně středověkých měst, zanechaly charakteristickou a výraznou stopu v každodenním lidovém prostředí. Drobná architektura, obrazy a příběhy obdařily městské scenérie významy, které měly málo společného s jejich dosavadní podobou. Topografické prvky jako tržiště, cesty a pole byly takto mnemotechnicky označeny jako místa, kde se vykonává nebo bude vykonávat právo, jako místa společenského očištění, vykázání a opětovného návratu. Tam, kde zobrazení pašijí nebo kvaziliturgické typy drobné architektury poskytovaly vizuální a sémantický horizont pro diskurs trestního práva, ozývala se kromě toho tato místa také jako kolektivní nebo individuální památka událostí na Golgotě a alespoň teoreticky se proměňovala v moralizující jeviště, na nichž provinilec mohl být spatřen, jak prožívá svůj vlastní fyzický nebo společenský zánik.