Tento esej hodnotí nejprve vůdčí roli Británie při dělení Německa v letech 1945-49 a poté méně zásadní úlohu, která jí ve stejné době připadla ve východní Evropě; Československu zde náleží pozornost jako případové studii. Z výkladu přitom vyplývá, že Británie měla ve východní Evropě blíže k roli pozorovatele než iniciátora politiky. Zatímco Britové strategicky spoluurčovali německou budoucnost, zároveň věděli, že osud východní Evropy je v zásadě závislý na širším vývoji vztahů mezi Východem a Západem, a dospěli k závěru, že by bylo pošetilé a možná i kontraproduktivní, kdyby neakceptovali vliv Sovětského svazu v této oblasti jako fait accompli. Naopak v roce 1989 seriózní diplomaté a pozorovatelé britské moci věděli, že ani v Německu tentokrát nebude hrát Spojené království ústřední úlohu. Záleželo tedy na tom, jakou pozici zaujme v éře po skončení studené války. Premiérka Margaret Thatcherová, která dovolila svým emocím, aby převládly nad reálpolitikou i nad principy, to však nepochopila. Kumulativní efekt relativního hospodářského úpadku, ztráty impéria a členství v Evropském společenství Britům jaksi nedovolil, aby zformulovali nějakou konzistentní a životaschopnou strategii a té se pak drželi; a tak spíše následovali rozhodnutí druhých, než aby sami vedli. Britská politika vůči východní Evropě, jež byla v letech studené války – jakkoli to bylo neradostné – pro Londýn jen ztracenou vartou, prošla určitou proměnou na konci osmdesátých let. Celkově však Británie hrála v době, kdy se evropské impérium Sovětského svazu začalo rozpadat, ve východní Evropě ze strategického hlediska jen sekundární význam a výraznější iniciativu vůči regionu vyvinula až v devadesátých letech svou podporou rozšíření Evropské unie., Anne Deighton ; přeložil Vít Smetana., and přeloženo z angličtiny
The German Parliament shall adopt new legislation concerning intersex persons by the end of 2018. The law should introduce a third, positive category of gender, in addition to „male” and „female” categories or repeal state registration of gender altogether. This follows from a landmark ruling by the German Constitutional Court of 10 October 2017 in case of Vanja, in which the court said that an intersex person, who is neither male nor female, is entitled to register their gender as such. The article summarizes complex developments that led to the ruling and discusses options of its implementation., Německý zákonodárce má přijmout do konce roku 2018 novou právní úpravu týkající se intersexuálních osob. Zákon by měl zavést třetí, pozitivní kategorii pohlaví vedle pohlaví mužského a ženského anebo zrušit evidenci pohlaví osob prováděnou státem. Plyne to ze zlomového rozhodnutí Německého ústavního soudu ze dne 10. října 2017 v případě Vanja, ve kterém soud rozhodl, že intersexuální osoba, která není mužského ani ženského pohlaví, má právo, aby její pohlaví bylo zapsáno jako takové. Předložený článek sleduje komplexní vývoj, který vedl k předmětnému rozhodnutí a rozebírá možnosti jeho implementace., and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_Autor se v této studii zaměřuje na zásadní otázku, jaká byla úloha rozděleného Německa při zachovávání statu quo v Evropě během studené války a později při jeho změně. Ukazuje, že „německá otázka“ sice původně znamenala překážku přispívající ke zvýšování napětí mezi Východem a Západem, postupně se však stala jednou z oblastí, kde se předěl mezi oběma bloky začal pomalu hroutit. Autor uvádí, že v padesátých a šedesátých letech se zejména Sovětský svaz snažil uchovat při životě možnost existence sjednoceného, neutralizovaného Německa, přestože tato snaha poněkud podrývala legitimitu vlády ve Východním Berlíně. Sjednocené a neutralizované Německo by představovalo cordon sanitaire pro východní blok, který by se stal účinnou bariérou mezi Východem a Západem a zároveň by umožnil snížit vojenskou přítomnost v oblasti a nasměrovat sovětské úsilí k řešení jiných palčivých problémů. Tato představa však byla nepřijatelná pro Západ, jelikož sjednocené Německo stále představovalo hrozbu a jeho „neutralizace“ by zároveň přímo nahrávala Sovětům. Vzhledem k neúspěchu těchto snah Kreml nakonec svolil k vybudování Berlínské zdi a spolu s tím i k trvalému rozdělením Německa do dvou států, o což již dlouho usilovalo komunistické vedení ve Východním Berlíně. Východní politika Willyho Brandta podle autora vnesla do hry nový zásadní prvek. Nyní vycházely pokusy o sblížení, a posléze o sjednocení, přímo z obou německých států, obzvláště ze Spolkové republiky. Byla to Ostpolitik a struktury, které se pozvolna vytvořily v rámci meziněmecké spolupráce, které nakonec vydláždily cestu znovusjednocení obou německých států., a2_To bylo umožněno nejen měnící se mezinárodní situací a zhroucením komunistických vlád ve střední a východní Evropě, ale rovněž schopností německých politiků přesvědčit své partnery na Východě i Západě, že sjednocené Německo nadále nepředstavuje hrozbu. Lze tudíž říci, že zatímco v padesátých a šedesátých letech „německá otázka“ představovala překážku v procesu détente mezi Východem a Západem, v letech osmdesátých se stala katalyzátorem změn ve vztazích mezi supervelmocemi a v geopolitickém uspořádání v Evropě., Oliver Bange ; přeložil Jan Bečka., and přeloženo z angličtiny
a1_Stalinova nóta z 10. března 1952 byla dlouho intenzivně diskutovaným tématem mezi historiky studené války, často dokonce i předmětem sporů. Jádro těchto debat tvořila otázka, zda byl Stalinův návrh adresovaný západním mocnostem umožnit sjednocení Německa výměnou za jeho neutralizaci míněn vážně. Pokud by tomu tak bylo, nesly by Spojené státy, Velká Británie a Francie nemalý díl zodpovědnosti za to, že návrh odmítly a způsobily tak pokračování rozdělení Německa. Peter Ruggenthaler provedl rozsáhlý výzkum v různých sovětských archivech, aby se dopátral prvopočátků nóty a odhalil její skutečný záměr v celkovém kontextu sovětské politiky vůči Německu. Přitom vyvrací některé široce rozšířené mýty ohledně procesu vytváření sovětské zahraniční politiky v posledních letech Stalinova života. Jasně ukazuje, že v německé otázce sovětské politbyro nepřijalo žádné rozhodnutí bez Stalinova souhlasu, a to ani během jeho dlouhých pobytů mimo hlavní město. Rovněž dokazuje, že byť lze počátky Stalinovy nóty hledat v Německé demokratické republice u jejího vůdce Waltera Ulbrichta, východoněmecké vedení nesehrálo při formulaci nóty jako takové žádnou zásadnější úlohu. Autor dochází k závěru, že Stalinova nóta rozhodně nebyla vážně míněným plánem, jak dosáhnout sjednocení a neutralizace Německa, ale naopak poskytovala pohodlnou zástěrku pro začlenění Východního Německa do sovětského bloku. Zatímco Kreml navenek kritizoval remilitarizaci Západního Německa a neochotu Západu ke kompromisům, rozhodl se již dávno před odpovědí západních mocností na svou nótu, že jediným udržitelným kurzem pro NDR je budování socialismu a naprosté začlenění země do východního bloku., a2_Stalinova nóta tedy nemůže být považována za nic více než propagandistický manévr, byť byl s ohledem na oklamání veřejnosti proveden velice zdařile., Peter Ruggenthaler ; přeložil Jan Bečka., and přeloženo z angličtiny
a1_Studie analyzuje a hodnotí změny základních principů a priorit zahraniční kulturní politiky Spolkové republiky Německo od poválečné doby do současnosti, a to na základě komparace tří klíčových koncepčních dokumentů z let 1977, 2000 a 2011 a jejich zasazení do širšího kontextu německého politického a společenského vývoje. Hledá odpověď na otázku, co sledované změny vypovídají o celkovém vývoji německé zahraniční politiky i německé společnosti, jejího vnímání sebe sama a vyrovnávání se složitou minulostí. Výklad věnovaný jednotlivým koncepcím přitom prokládá stručný nástin a zhodnocení jejich důsledků pro vývoj česko(slovensko)-německých kulturních vztahů. Studie se inspiruje politologickými přístupy, tématu se ovšem věnuje z pohledu historika. Je možné ji zařadit k proudu, který je někdy označován jako „moderní“ nebo „nové“ politické dějiny. V provedeném rozboru autorka ukázala, že principy, jež se v západoněmecké zahraniční kulturní politice prosadily během šedesátých a sedmdesátých let (rozšířené pojetí kultury, kultura jako „nabídka pro všechny“, důraz na rovnocennou vzájemnou výměnu), byly do značné míry obsaženy ještě v koncepci z roku 2000. V posledních letech však od nich Německo do určité míry ustupuje nebo je vykládá odlišně, což velmi zřetelně odráží koncepce německé zahraniční kulturní politiky z roku 2011. Výrazně vzrostl především důraz na německé národní zájmy, čímž se německý přístup přiblížil francouzskému a britskému. Studie tak podporuje tezi o „normalizaci“ německé zahraniční politiky v jednadvacátém století., a2_Historický vývoj mezinárodních vztahů a také rostoucí vliv hospodářských zájmů na oblast zahraniční kulturní politiky zrcadlí mimo jiné i proměna regionálních priorit od jednoznačné orientace na Západ přes pozornost věnovanou transformující se střední a východní Evropě ke zvýšenému zájmu o hospodářsky se rozvíjející mimoevropské země., b1_This article analyses and assesses changes in the basic principles and priorities of the cultural diplomacy of the Federal Republic of Germany from the post-war period to the present. It does so by comparing three central documents related to general conceptions, from 1977, 2000, and 2011, and considering them into the broader context of German political and social developments. The article seeks to explain what these changes say about the overall development of German foreign policy and German society, its perceptions of itself, and coming to terms with its complicated past. The interpretation of the individual conceptions is accompanied by a brief outline and an assessment of their consequences for the development of Czech(oslovak)-German cultural relations. The article draws on approaches taken in political science, while considering the topic from the position of an historian. It can reasonably be said to be part of the trend sometimes called ‘modern’ or ‘new’ political history. In her analysis, the author seeks to demonstrate that the principles which were promoted in West German cultural diplomacy during the 1960s and 1970s (namely, an expanded conception of culture, culture as ‘something for everyone’, and emphasis on equal mutual exchange), were to a considerable extent still part of the conception of 2000. In recent years, however, Germany has somewhat retreated from them or interprets them differently, which is distinctly reflected in the conception of German cultural diplomacy from 2011. Mainly the emphasis on German national interests has increased, whereby the German approach has begun to resemble those of the French and the British. The article thus supports the thesis about the ‘normalization’ of German foreign policy in the twenty-first century., b2_The historical development of international relations and also the growing influence of economic interests on the area of cultural diplomacy are reflected in, among other things, the change in regional priorities from a straightforward orientation to the West, then to attention to central and eastern Europe in transformation, and eventually to an increased interest in economically developing non-European countries., Petra Baštová., and Obsahuje bibliografii
Twentieth-century photosynthesis research had strong roots in Germany, with the cell physiologist Otto H. Warburg being among its most influential figures. He was also one of the few scientists of Jewish ancestry who kept his post as a director of a research institution throughout the Nazi period. Based on archival sources, the paper investigates Warburg’s fate during these years at selected episodes. He neither collaborated with the regime nor actively resisted; he was harrassed by bureaucracy and denunciated to the secret police, but saved by powerful figures in economy, politics, and science. Warburg reciprocated this favour with problematic testimonies of political integrity after 1945. Warburg’s case, thus, defies wellestablished notions of how scientists in Germany lived and worked during the Nazi regime, and, therefore, helps provide a more nuanced perspective on this theme., K. Nickelsen., and Obsahuje bibliografické odkazy
Dánský historik Sune Bechmann Pedersen se v této komparativní studii, sepsané původně jako disertace na Lundské univerzitě, zaměřil na vytváření smyslu komunistické minulosti v českých a německých filmech po roce 1989. Za cíl si stanovil popsat vztah mezi komunistickou minulostí, postkomunistickou kinematografií a "historickou kulturou" v Německu a České republice. Recenzent nepovažuje za nejzajímavější na jeho studii analýzu samotných filmů, ale spíše jejich zasazení do kontextu dobových veřejných debat. Přes absenci televizních seriálů v jeho rozboru a neznalost některých důležitých českých publikací k tématu nabídl autor podle jeho soudu zajímavou a funkční komparaci, neotřelý pohled zvnějšku a poměrně komplexní záběr., In this work of comparative history, which was originally written as his dissertation at Lund University, the Danish historian Sune Bechmann Pedersen focuses on the creation of the meaning of the Communist past in Czech and German films since the Changes beginning in late 1989. His stated aim is to explain the relationship between the Communist past, post-Communist cinematography, and "history culture" (Geschichtskultur) in Germany and the Czech Republic. Rather than its analysis of the individual films, what the reviewer finds most interesting about the book is the author´s having placed the films in the context of contemporary debates. Despite the absence of television series in his analysis and his lack of knowledge about some important Czech publications on the topic, the author has, according to the reviewer, produced an interesting and useful comparative work that offers a fresh look from outside with a broad scope., [autor recenze] Cyril Poliačik., and Obsahuje bibliografické odkazy