Článek se zaměřuje na Galileův Dopis Castellimu z 21. prosince 1613. Autor analyzuje Galileovy hermeneutické principy představené v první části dopisu (bible by měla být vyloučena ze zkoumání přírody) a jeho doslovnou interpretaci pasáže z knihy Jozue (10: 12–13), v duchu kopernikanismu, která se objevuje ve druhé části dopisu. Zdá se, že Galileo užívá bibli jako vědeckou autoritu a na podporu svých kopernikánských názorů, a tak se ocitá v rozporu se svými vlastními hermeneutickými principy. Autor tvrdí, že Galileovo stanovisko je konzistentní, zvláště pokud se vezme v úvahu historický kontext jeho vzniku, tj. kontext stálých, teologicky motivovaných útoků na Koperníka, Galilea a jeho věrnost heliocentrickému systému světa (pohyb Země odporuje bibli) a kontext jeho nedávných teleskopických pozorování a objevů., The article focuses on Galileo’s Letter to Castelli, 21 December 1613. The author analyzes Galileo’s hermeneutical principles established in the first part of the letter (the Bible should be excluded from natural investigation) and his literal interpretation of the passage from the Book of Joshua 10, 12–13, in Copernican terms, in the second part of the letter. Galileo appears to use the Bible as a scientific authority, supporting his Copernican views, and thus he seems to contradict his own hermeneutical principles. The author argues that Galileo’s position is consistent, especially if one takes into account the historical context of its genesis, that is, in the context of the constant, theologically-inspired attacks on Copernicus and Galileo and his commitment to the heliocentric world system (the movement of the earth contradicts the Bible) and in the context of his newly-made telescopic observations and discoveries., and Matjaž Vesel.
As a Platonist, Marsilio Ficino (1433–1499) was deeply interested in light and its qualities. As a matter of fact, the metaphysics of light is so fundamental for him that it appears, treated more or less systematically, almost in all of his works. As a physician, he was naturally concerned with the human corporeality and with the relation of human body to the physical world, both terrestrial and astral. However, when discussing astronomical and optical phenomena (e.g. refraction of light in water, camera obscura, and concave mirrors), he sees them primarily not as physical realities but as starting points for his allegorical hermeneutics and analogical interpretations. Similarly, when Ficino situates the Sun in the centre of the universe, as its warming heart, ruling king and animating soul, he does so in the context of a metaphysical, rather than cosmological, heliocentrism. Indeed, physical astronomical “ facts” seem generally irrelevant to him, being obscured by their spiritual meaning. Th is becomes especially conspicuous in the perspective that Copernicus arrived at his heliocentric theory most probably with the knowledge of Ficino’s treatise On Sun (De Sole) and even quoting the same sources as Ficino. and Marsilio Ficino (1433–1499) jako správný platonik projevoval hluboký zájem o světlo, a metafyzika světla proniká celým jeho dílem. Jako lékař se přirozeně zajímal o lidskou tělesnost a vztah lidského těla k vnějšímu světu. Astronomické a optické jevy (lom světla, camera obscura či zápalná zrcadla aj.) však pro něj představují pouze východiska k alegorickým a analogickým interpretacím. Podobně když Ficino umísťuje Slunce do středu světa jako jeho žhnoucí srdce, vladaře a oživující duši, činí tak v kontextu metafyzického, nikoli kosmologického heliocentrismu. Fyzická a astronomická „fakta“ pro něj ve skutečnosti nejsou obecně vzato podstatná, neboť jsou překryta svými duchovními významy. To je zvlášť nápadné, uvážíme- -li, že Koperník ke své heliocentrické teorii dospěl s největší pravděpodobností se znalostí Ficinova pojednání O Slunci.