Tuto otázku si kladou lidé již od počátku lidstva. Pro členy Laboratoře biochemie a molekulární biologie zárodečných buněk v Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Liběchově je odpověď jasná, jelikož na počátek vzniku nového jedince nahlíží prostřednictvím molekulární biologie. První bylo vajíčko. and Denisa Jansová.
Recenzent obšírně představuje práci, jež je podrobnou analýzou vybraných případů poválečných nucených vnitrostátních migrací v Československu. Její autor Tomáš Dvořák důkladně rekonstruuje přípravy a realizaci přesídlení a „rozptýlení“ desetitisíců neodsunutých německých obyvatel do českého a moravského vnitrozemí, jakož i přesunu dalších tisíců Němců do oblasti uranových dolů na Jáchymovsko, kde tak vznikl nový svébytný německojazyčný ostrov. Tyto migrace lze chápat jako svého druhu pokračování „velkého odsunu“ většiny Němců z Československa. Nejdetailnější pozornost věnuje osudu několika stovek moravských Chorvatů ze tří obcí blízko rakouské hranice na jižní Moravě, kdy se jednalo o kompletní deportaci celé této národnostní menšiny. Recenzent lituje, že případům dalších uskutečněných nebo jen zamýšlených přesunů skupin obyvatel na československém území (slovenští Maďaři, obyvatelé pohraničních zón, Poláci ve Slezsku) se zde dostalo jen souhrnného zpracování. Recenze oceňuje, že autor nepopisuje pouze jednotlivé procesy hromadných přesídlení, nýbrž podává také dosti výstižný obraz fungování československé společnosti a československých státních a bezpečnostních složek v poválečné době., The reviewer presents this publication, whose title translates as ‘Internal transfer, 1947-53: The final phase in the “purging of the borderlands” in the political and social contexts of post-war Czechoslovakia’, as a detailed analysis of select cases of forced migration in Czechoslovakia after the Second World War. The author of the work, Tomáš Dvořák, has, according to the reviewer, thoroughly reconstructed the preparation and execution of the resettlement and the ‘dispersal’ of tens of thousands of unexpelled German Czechoslovaks to the Bohemian and Moravian interior, as well as the transfer of thousands of other Germans to the area of the uranium mines in the Jáchymov region, thus creating a distinctive new island of German speakers. It is reasonable to see these migrations as a continuation of the ‘great transfer’ of most of the Germans of Czechoslovakia. The most attention is paid in the book to the fate of several hundred Moravian Croatians from three rural districts in south Moravia near the Austrian frontier, the complete deportation of a whole ethnic minority. The reviewer regrets that the other unexecuted or only planned transfers of other groups of the population of Czechoslovakia (Slovak Hungarians, inhabitants of zones in the borderlands, Poles of Silesia) are only generally considered here. The reviewer does, however, appreciate that the author not only discusses the individual processes of mass resettlement, but also provides a vivid picture of the workings of Czechoslovak society and the Czechoslovak authorities and secret police in the post-war period., [autor recenze] David Kovařík., and Obsahuje bibliografii
An international conference, Victory over fascism in 1945: its significance for peoples of the CIS and the world, took place in Moscow on April 8, 2010. The motto was: We won together. It was organized by the Intergovernmental Foundation for Educational, Scientific and Cultural Cooperation. This was part of the action plan and preparations for the celebration of the 65th anniversary of the Victory in the 1941-1945 Great Patriotic War. Assisting were the Russian Education and Science Ministry and the Russian Academy of Sciences. and Jan Němeček.
Stať je převzata ze sborníku editorů Alexandera Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 25–53) a zahajuje seriál pojednání o stavu a proměnách oboru soudobých dějin v několika evropských zemích, jemuž bude v příštích číslech našeho časopisu vyhrazena rubrika „Horizont“. Autor zde mapuje konstituování a rozvíjení soudobých dějin (Zeitgeschichte) ve Spolkové republice Německo jako proces nejen historiografický, ale také a především politicko-historický a kulturně-historický. Jeho základní tezí je, že specifičnost německých Zeitgeschichte spočívá v tom, že se vyvíjely ve stínu vyrovnávání s dědictvím nacistické éry a že svým „poučením z minulosti“ hluboce ovlivnily politickou kulturu ve Spolkové republice. Navíc se v tomto měnícím se prostředí ustavilo nové, republikánské dějepisectví jako celek, které dále připravovalo změnu historického vědomí, hodnotových soudů a periodizace německých dějin. Geyer připomíná Rothfelsovu poválečnou definici soudobých dějin jako dějin generace současníků (Generation der Mitlebenden), jež se stala výchozím rámcem prací vznikajících na tomto poli. Její přitažlivost vysvětluje tím, že v sobě spojuje vymezení generační a tematické, osobní historii s „velkými dějinami“. Právě na základě tohoto spojení lze rozlišit tři generace ve výzkumu nejnovějších západoněmeckých dějin: první se zabývala výmarskou republikou a nacismem, druhá Spolkovou republikou Německo a třetí po roce 1990 dějinami Německé demokratické republiky. Tři generace historiků zabývajících se německými diktaturami a třemi podobami německé státnosti tak odpovídají třem politickým generacím po roce 1945 s jejich navzájem odlišnými historickými zkušenostmi. Paradigma německých soudobých dějin se rodilo v padesátých letech v atmosféře přetrvávajícího otřesu z totální porážky a zároveň snahy vytěsnit ji z paměti. Dějiny nacismu měly být považovány za anomálii obecných německých dějin, všeobecnou snahou bylo vyhnout se předhazování kolektivní viny. Nový (západo)německý stát zároveň usiloval o ukotvení v nové západní, euroatlantické identitě. Ve středu pozornosti zdaleka nejen odborné veřejnosti byly palčivé otázky po transformaci vzpomínek v historii, v nichž se střetávalo převědčení, že badatel může díky vlastnímu prožitku lépe porozumět době, s názorem, že to mnohem spíše umožňuje osobní distance. Zároveň se vytvářely institucionální předpoklady kritického zpracování nacistické minulosti, jež předtím stálo stranou zájmu, zejména v podobě, zřízení mnichovského Ústavu pro soudobé dějiny. Referenčním bodem zdejšího výzkumu se namísto roku porážky 1945 stal rok 1933; tedy vzestup nacismu, jeho kořeny ve výmarské republice a příčiny pádu demokracie, fungování „třetí říše“. Počátkem šedesátých let pak soudobé dějiny v Německu zaznamenaly fenomenální úspěch, což autor přičítá nejen rychle stoupajícímu počtu publikací, ale také spolupráci historiků se soudy při procesech s nacistickými zločinci nebo využívání jejich poznatků v kritické publicistice a veřejných projevech. Měnil se také jazyk historického popisu a interpretace, do nějž se promítly nové koncepty na úkor starých klišé. V této souvislosti autor připomíná kontroverzi kolem tezí Fritze Fischera ohledně příčin první světové války a německé úlohy v ní, v níž byla zásadně zpochybněna německá mocenská politika, do popředí zájmu se dostaly společenské předpoklady politického jednání a začaly se klást systematické otázky po dlouhodobých kontinuitách německých dějin. V šedesátých letech se podle autora v západoněmecké historiografii ustavil nový republikánsko-historický realismus, který se mimo jiné vyznačoval důrazem na objektivní, vědecky nezaujatý výklad událostí. Těžiště bádání se přesouvalo na sociální dějiny a ústředními pojmy této historie se stávaly pojmy „systém“ či „struktura“, což vyvolávalo někdy kritickou reakci požadující návrat osob (a s nimi konkrétní odpovědnosti) do dějin. Výsledkem bylo nicméně překonání politických dějin ve jménu interdisciplinarity. K ní patří poslední dobou i oživený zájem o vzpomínání, tentokrát ovšem obětí diktatur jako nositelů potlačované historické paměti. V té souvislosti vytanuly také spory, zda má být holokaust pokládán za ústřední bod německých dějin. Nakonec autor poukazuje na konceptualizace německých dějin v kontextu teorie modernizace, které na jedné straně slouží k vysvětlení německé „zvláštní cesty“ (Sonderweg) z deficitu modernity, na druhé straně pomáhají k sebeutvrzení Spolkové republiky jako progresivního moderního státu., The article is a translation of “Im Schatten der NS-Zeit: Zeitgeschichte als Paradigma einer (bundes-)republikanischen Geschichtswissenschaft,” which was published in Alexander Nützenadel and Wolfgang Schieder (eds), Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 2004, pp. 25–53. The translation of it opens a Soudobé dějiny series of discussions on the study of contemporary history, its current state, and the changes that the field has undergone in several countries. The author charts out the establishment and development of the field of contemporary history (Zeitgeschichte) in the Federal Republic of Germany as a process that was not only historiographical, but also, indeed mainly, political-historical and cultural-historical. His basic thesis is that the special nature of German contemporary history results from its having developed in the shadow of coming to terms with the legacy of the Nazi period and that with its “lessons from the past” it profoundly influenced the culture of the Federal Republic. Moreover, in this changing milieu a new, republican historiography was established as a whole, which further prepared the change of historical consciousness, the assessments, and the periodization of German history. Geyer mentions Rothfels’s post-war definition of contemporary history as a history of the generation of contemporaries (Generation der Mitlebenden), which became the initial framework of work done in this field. He argues that is attractive because it both the delimitation of generations and topics, private history and “big history.” It is on the basis of this linking that one can discern three generations researching contemporary West German history: the first is concerned with the Weimar Republic and Nazism, the second with the Federal Republic, and the third, after 1990, with the history of the German Democratic Republic. Three generations of historians dealing with German dictatorships and three similar German statehoods thus correspond to the three political generations after 1945 with different historical experiences. The paradigm of German contemporary history emerged in the 1950s in an atmosphere of the lasting shock from total defeat and also the attempt to repress the memory of it. The history of Nazism, it was argued, should be considered an anomaly of general German history. The general attempt was to avoid collective guilt. The new (west) German state also tried to put down roots in a new western, transatlantic identity. At the centre of attention, and, not just that of the professional historians, were the burning questions about the transformation of memories in history, in which two views clashed: one, that the researcher can better understand the period if he or she has actually experienced it; the other, that personal distance enables a superior understanding. At the same time institutional prerequisites for the critical treatment of the Nazi past were established, which had previously been on the sidelines, in particular in the form of the establishment of the Institut für Zeitgeschichte, Munich. The point of reference in research here is not the defeat of 1945 but the year 1933, in other words, the rise of Nazism, its roots in the Weimar Republic, and the causes of the fall of democracy, the operation of the “Third Reich.” In the early 1960s, contemporary history in Germany experienced phenomenal success, which the author attributes not only to the quickly growing number of publications, but also to historians’ having worked with the courts at the trials of Nazi criminals and the use of their knowledge in critical journalism and public discourse. The language of historical description and interpretation also changed, and into them were projected new concepts at the expense of old clichés. In this connection the author recalls the controversy over the arguments of Fritz Fischer, which was about the causes of the First World War and the German role in it, in which German power politics were fundamentally cast into doubt, social prerequisites of political behaviour came to the fore, and systematic questions about the long-term continuities of German history began to be asked. In West German historiography in the 1960s, writes the author, a new Republican historical realism was established. Among other things, it was marked by an emphasis on an objective, scholarly, unbiased interpretation of events. The focus of research was shifted to social history. “System” and “structure” became the key terms of this history, which called forth a sometimes critical reaction demanding a return of personalities (and with them specific responsibility) to history. The result was nevertheless to go beyond political history in favour of an interdisciplinary approach. This includes the recently revived interest in memory, but this time it consists in the recollections of the victims of dictatorship as the bearers of repressed historical memory. In this connection, disputes arose as to whether the destruction of the Jews of Europe should be considered the central point of German history. At the end of the article, the, and author points to a conceptualization of German history in the context of the theory of modernization, which, on the one hand, helps to explain the German “special road” (Sonderweg) from a lack of modernity, and, on the other, aids in the self-confirmation of the Federal Republic as a forward-looking modern state.
On January 1, 2013, Ireland began its six-month presidency of the Council of the European Union. Irish Presidency for the seventh time coincides with the 40t" anniversary of its membership of the European Union. Some issues on the Irish Presidency's agenda include the following: Finalizing agreement on the Multiannual Financial Framework that will determine the EU budget from 2014-2020. Also, policy issues of direct national importance to Ireland including reform Horizon 2020, the EU's future framework programme for research and innovation. and Anna Vosečková.