Práce se pokouší pomocí fenomenologické metodologie,
která vychází z konceptů Edmunda Husserla, popsat zkušenost
bytí bez televize. Významnou součástí práce je také popis
zkušenosti s televizí (jako technologií, objektem i médiem),
jak se jeví v myslích těch, kteří televizi nevlastní. Obě
zkušenosti jsou pevně provázané a nelze je od sebe oddělit.
Výzkum využívá semi-strukturovaných rozhovorů s příslušníky
jedenácti rodin, které mají děti a žijí bez televize. Mezi
hlavní zjištění patří fakt, že lidé žijící bez televize tuto
svoji jinakost v běžné každodennosti nereflektují. Zkušenost
bytí bez televize se zvýznamňuje až při konfrontaci se
společenskou normou, společnost na lidi žijící bez televize
pohlíží jako na deviantní jedince a vyvíjí na ně tlak, aby
si televizi pořídili. Klíčovými složkami zkušenosti bytí bez
televize jsou pocit svobody či osvobození (od manipulace,
televizí podporovaného konzumerismu a neustálého vyjednávání
o tom, kdo, kdy a na co se bude dívat) a získaný čas.
Zohlednění zkušenosti lidí, kteří žijí bez televize,
problematizuje teorii funkcionálních alternativ užívání
médií a doplňuje teorie, podle nichž slouží televize v
moderní společnosti jako zdroj ontologického bezpečí.