Na Vinohradech se Ifigenie patrně poprvé objevila v českém překladu. Prameny nám nedovolují rekonstruovat příliš přesně vizuální stránku inscenace (nedochovala se, nebo spíše nebyla ani nikdy pořízena, fotodokumentace). Odehrávala se v malované dekoraci vytvořené Karlem Dvořákem, zpodobující jeskyni a Artemidin posvátný háj. V kritikách se objevuje výtka, že výtvarný styl neodpovídal goethovské lehkosti a primitivistické zpracování (srovnávané s Henri Rousseauem) rušilo harmonii celku. Inscenace využívala také proměňujícího se barevného osvětlení.Kritici se ovšem pozastavovali již nad výběrem titulu, který považovali za divadelní zbytečnost a pouhé "oživování divadelních antikvit," zatímco potřebou mladé republiky spíše je, aby se umělci rozhlíželi po nových trendech, vstřebávali, co zameškali, a byli schopni se zařadit do současného uměleckého světa. Kritici si také byli vědomi historického a estetického významu textu, seznávali ale, že uvést jej na divadlo je úkol nadmíru obtížný, ba dokonce anachronismus. "Ifigenie je dílo tak prožlukle málo rozehřívající, že je třeba značné námahy, má-li se těch několik odstavců o ní napsat," píše autor, který dostal v časopise Jeviště za úkol sestavit referát z kritik v denním tisku. Rozpaky divadelních referentů však nekončí, ani když přecházejí k referátu o inscenačním uvedení. Kromě Otokara Fischera a Marie Majerové, kteří inscenaci hodnotili výrazně kladně a v případě Fischerově i s pochopením, většinou referenti poukazovali k jistému akademickému chladu inscenace, a to nejen v jevištním řešení, ale i co se týče hereckého ztvárnění inscenace. Otokar Fischer považoval sice deklamační a málo činorodý ráz inscenace za výraz "zduchovění" konfliktu, jenž se v dramatu odehrává, leč i on nesměle konstatuje, že Ifigenie Leopoldy Dostalové by si zasloužila pestřejší výrazovou paletu a že herecký projev celého ansámblu inscenace místy působil poněkud strnule. Přející byla i Marie Majerová, která hýřila slovy obdivu také pro Leopoldu Dostalovou, jejíž výkon popsala jako výjimečně plastický po hlasové i tělesné stránce, jako promyšlený a zralý. K tomu se kloní i Václav Tille, který nicméně zbytek inscenace považuje společně s druhou skupinou kritiků za nedokonale provedené dílo. Tito kritikové postrádají kromě hlubšího dramaturgického záměru i klasicistní lehkost, inscenace podle nich nebyla provedena virtuozně: tempo kolísalo, herci deklamovali, ale přednes zněl často mechanicky. Z dobových zpráv je ovšem naprosto nemožné vyčíst výraznou interpretaci Goethova dramatu, leda poněkud rozporuplná svědectví, jež se ovšem často vztahují spíše k dramatu samotnému nežli k inscenačnímu záměru, přičemž obsazení Leopoldy Dostalové, heroiny, která si vždy na jevišti uzurpovala maximum prostoru, do hlavní úlohy, způsobilo, že se Ifigenie v Tauridě stala v očích kritiky hrou o "zušlechťující moci ženství" a znepokojivá filosofická témata, jež z Goethovy hry učinila text překračující hranice divadelního jeviště, zůstala v mysli kritiků na okraji (vyjadřuje se o nich šířeji jen Otokar Fischer). Tato inscenace se tedy stala spíše ilustrací Goethova textu, nebo jak (vlastně pochvalně) říká recenzent Lidových novin, vypracováním "dramatického motivu básně v plastické výjevy", nežli jeho aktuálním výkladem.AS