The article analyses the terms ''value'' and ''explanation'' as used in ethical studies, offers a critique of this usage and an alternative, pragmatically oriented semantics of ethical terms, based on the illocutionary act of judging. The term ''value'' is supposed to describe a super-predicate common to both ethical and aesthetical value judgments. However, the traditional over-reliance on the copulative predication and the idea that language describes reality lead to a one-sided view of ethical terms, and a construction of sentences like ''The intentional torturing of little children is morally wrong'', whose pragmatic function, and consequently meaning, is very unclear. If, on the other hand, we take as our paradigm the act of judging (in the literal sense of a judge presiding over a case) we will be able to sketch a new, lighter ethics which, admittedly, falls short of the traditional demands placed on this discipline, but whose semantics is closer to the actual words used in expressing approval and disapproval., Článek analyzuje pojmy ,,hodnota'' a ,,vysvětlení'' používané v etických studiích, nabízí kritiku tohoto užití a alternativní, pragmaticky orientovanou sémantiku etických pojmů, založenou na iluminačním aktu soudnictví. Termín ,,hodnota'' má popisovat super-predikát společný jak pro etické, tak pro estetické hodnoty. Avšak tradiční přehnané spoléhání se na kopulační predikci a myšlenka, že jazyk popisuje realitu, vede k jednostrannému pohledu na etické pojmy a konstrukci vět jako ,,úmyslné mučení malých dětí je morálně špatné'', jehož pragmatická funkce a tudíž význam, je velmi nejasný. Pokud na druhou stranu vezmeme jako naše paradigma akt posuzování (v doslovném smyslu soudce předsedajícího případu), budeme schopni načrtnout novou, lehčí etiku,což, uznávám, nenaplňuje tradiční požadavky kladené na této disciplíny, ale jejichž sémantika je blíž ke skutečné slova používaná v projeví souhlas a nesouhlas., and Marek Tomeček
The aim of this paper is to provide a semantic criterion of the difference between indicative and subjunctive conditionals. The criterion is motivated mainly by Stalnaker’s explanation of the difference, which, however, is formulated outside semantics. The Stalnaker-Lewis ''ontic'' semantics for conditionals will be transformed into an epistemic framework which will enable us to view the difference as a semantic one. As a consequence, we will be able to say that indicative and subjunctive conditionals differ in their logics., Cílem příspěvku je poskytnout sémantické kritérium rozdílu mezi indikativními a subjunktivními podmínkami. Kritérium je motivováno především Stalnakerovým vysvětlením rozdílu, který je však formulován mimo sémantiku. Stalnaker-Lewisova ,,ontická'' sémantika pro podmínky bude transformována do epistemického rámce, který nám umožní vnímat rozdíl jako sémantický. V důsledku toho budeme schopni říci, že indikativní a subjunktivní podmínky se liší ve své logice., and Vít Punčochář
The general slogan in the title of this paper (which is taken from Strawson 1952, 57) gives a general, but nevertheless accurate, expression of Strawson’s view concerning the nature of formal logic per se in relation to natural language. What is at stake here is the extent to which the formal methods and the formal semantics of contemporary symbolic logic can render the meanings of natural language expressions. Strawson sets up an agenda for logical theory which, although rather dated for a logic text, is what one naturally expects from an introduction to elementary formal logic and a systematic analysis of certain crucial metalogical concepts, most notably entailment. However, my own reading is that Strawson’s approach to logic makes a lasting contribution to understanding the inner workings of natural language through his critical discussion of the limits of the formal renderings of the semantics of natural language expressions via canonical first-order notations. One can recognize in this critical attitude towards the limits of formal methods a consistent generalization of Strawson’s own strategy from his critical response to Russell’s theory of descriptions.In my paper I shall focus on certain examples which illustrate the general slogan that characterizes Strawson’s views on the nature of logic in connection with ordinary language and talk., Obecný slogan v názvu tohoto článku (který je převzat ze Strawson 1952, 57) dává obecný, ale přesto přesný, vyjádření Strawsonova pohledu na povahu formální logiky per se ve vztahu k přirozenému jazyku. V sázce je zde míra, do jaké formální metody a formální sémantika současné symbolické logiky mohou učinit význam výrazů přirozeného jazyka. Strawson sestavuje agendu pro logickou teorii, která, i když je spíše logická, je to, co člověk přirozeně očekává od úvodu k základní formální logice a systematické analýze určitých klíčových metalogických pojmů, zejména z hlediska jejich významu. Nicméně, mé vlastní čtení je, že Strawsonův přístup k logice je trvalým příspěvkem k pochopení vnitřního fungování přirozeného jazyka jeho kritickou diskusí o mezích formálního vykreslování sémantiky výrazů přirozeného jazyka prostřednictvím kanonických zápisů prvního řádu. V tomto kritickém postoji k hranicím formálních metod lze rozpoznat důsledné zobecnění Strawsonovy vlastní strategie z jeho kritické reakce na Russellovu teorii popisu.Ve svém příspěvku se zaměřím na některé příklady, které ilustrují obecný slogan, který charakterizuje Strawsonovy názory na povahu logiky ve spojení s běžným jazykem a mluvením., and Mircea Dumitru
This essay deals with the relationship between philosophy of law and philosophy of language. The author closely follows the discussion concerning the determination of the content of the law which has been remarked by current semantics and pragmatics in philosophy of language. According to a view that has considerable currency at present, philosophy of language and linguistics have a direct bearing on the content of the law. The general outlook of this view - the communicative-content theory of law (the communication theory) can be captured in the following way. Legal texts are linguistic texts, so the meaning or content of a legal text is an instance of linguistic meaning generally. It therefore stands to reason that, in order to understand the meaning of an authoritative legal text or utterance, such as a statute or regulation, we should look to our best theories about language and communication., Tato esej pojednává o vztahu mezi filozofií práva a filosofií jazyka. Autorka úzce navazuje na diskusi o vymezení obsahu zákona, která byla v současné době sémantikou a pragmatikou ve filosofii jazyka poznamenána. Podle názoru, který má v současné době značnou měnu, má filosofie jazyka a lingvistiky přímý vliv na obsah zákona. Obecná perspektiva tohoto pohledu - teorie komunikativního obsahu práva ( teorie komunikace) lze zachytit následujícím způsobem. Právní texty jsou lingvistické texty, takže význam nebo obsah právního textu je obecně známkou lingvistického významu. Proto je rozumné, abychom pochopili význam autoritativního právního textu nebo projevu, jako je zákon nebo nařízení, a měli bychom se zaměřit na naše nejlepší teorie o jazyce a komunikaci., and Marek Neština
The aim of this paper is to consider a possibility of understanding assertibility as a semantic concept. This leads to a nonstandard view of the relation and borderline between semantics and pragmatics. For the language of classical propositional logic entailment will be defined as a relation which preserves assertibility rather than truth and it will be shown that this enables us to model some linguistic phenomena in an adequate way., Cílem příspěvku je zvážit možnost pochopení asertivity jako sémantického konceptu. To vede k nestandardnímu pohledu na vztah a hranici mezi sémantikou a pragmatikou. Pro jazyk klasické výrokové logiky bude definice definována jako vztah, který zachovává spíše asertivitu než pravdu a bude ukázáno, že to nám umožňuje adekvátně modelovat některé jazykové jevy., and Vít Punčochář
Wilfrid Sellars’ philosophical system joins issues that have often been regarded as incompatible or at least in mutual tension. Two of these are his holistic approach to language and knowledge on the one hand and his realism on the other hand. In my paper I first outline this tension and then present a number of steps, including the rejection of semantic relations, picturing and the defense of realism, which can help us to accommodate it. I highlight the payoff of these steps for the question to be solved. In the last part of the paper I detect new and more refined tensions revealed by Sellars’ solution. I identify possible dissonances between his Kantian and his naturalist treatment of causality as well as between his two ways of conceiving of language arguing that these new questions furnish a more interesting approach to our initial problem., Filozofický systém Wilfrida Sellara spojuje otázky, které jsou často považovány za neslučitelné nebo alespoň ve vzájemném napětí. Dva z nich jsou jeho holistický přístup k jazyku a znalostem na jedné straně a jeho realismus na straně druhé. Ve svém příspěvku nejprve nastiňuji toto napětí a pak představuji řadu kroků, včetně odmítnutí sémantických vztahů, zobrazování a obrany realismu, které nám mohou pomoci vstříc. Zdůrazňuji výplatu těchto kroků za otázku, která má být vyřešena. V poslední části práce zjišťuji nová a rafinovanější napětí, která odhalila Sellarsova řešení. Identifikuji možné disonance mezi jeho kantiánskou a jeho naturalistickou léčbou kauzality, stejně jako mezi jeho dvěma způsoby chápání jazyka argumentující, že tyto nové otázky poskytují zajímavější přístup k našemu počátečnímu problému., and Stefanie Dach
Carnap’s reinvention of the Ramsey-sentence approach to scientific theories has been at the center of a new debate in recent years. Following Grover Maxwell, Psillos (2000a) argued that Carnap’s re-invention of the Ramsey-sentence had failed to lead to the desired neutral stance in the realism-instrumentalism debate, and ended, instead, to a form of structural realism which happened to be liable to Newman’s objection to Russell’s version of structural realism. The objection held that without putting suitable restrictions on the range of the variables of the Ramsey-sentence, a Ramsey-sentence approach to theories renders trivial and a priori true all ontological commitments to unobservable entities issued by scientific theories. By arguing that Carnap achieved the neutral stance, Friedman (2011) counter Psillos claim. He denied that any form of realism could be attributed to Carnap. In this paper, I provide a middle ground, where an unorthodox form of structural realism could be attributed to Carnap. I highlight parts of Carnap’s work which deal with the problem of designation of abstract terms and the relation of the language to the facts of the matter (in Carnap 1934; 1950; 1966), to argue that it was Carnap’s view about the practical methodological considerations, being at work in the construction (or choice) of the linguistic systems, which led him to the unorthodox form of structural realism. I also claim that the same practical considerations constitute the nub of a viable Carnapian answer to Newman’s objection., Carnapovo znovuobjevení Ramseyova přístupu k vědeckým teoriím bylo v posledních letech v centru nové debaty. Následovat Grovera Maxwella, Psillos (2000a) dohadoval se o tom Carnap re-vynález Ramsey-věta nedokázala vést k žádoucímu neutrálnímu postoji v realismu-instrumentalism debata, a končil, místo toho, k formě strukturálního realismu, který náhodou byl. náchylný k Newmanově námitce proti Russellově verzi strukturálního realismu. Námitka tvrdila, že bez toho, aby se omezovaly rozsah proměnných Ramseyovy věty, Ramseyův přístup k teoriím činí triviální a a priori pravdivé všechny ontologické závazky vůči nepozorovatelným entitám vydávaným vědeckými teoriemi. Argumentovat, že Carnap dosáhl neutrálního postoje, Friedman (2011) počítadlo Psillos požadavek. On popřel, že nějaká forma realismu mohla být připsána Carnapovi. V tomto příspěvku uvádím střední půdu, kde by mohla být Carnapovi připisována neortodoxní forma strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. kde Carnap mohl připisovat neortodoxní formu strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. kde Carnap mohl připisovat neortodoxní formu strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. argumentovat, že to bylo Carnap pohled na praktické metodologické úvahy, bytí v práci ve stavbě (nebo volba) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. argumentovat, že to bylo Carnap pohled na praktické metodologické úvahy, bytí v práci ve stavbě (nebo volba) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku., and Maji Davoody Beni
In the paper, I distinguish between the semantic and the ''direct'' approach to event ontology. The first approach, employed by D. Davidson, starts with logical analysis of natural language. This analysis uncovers quantification over the domain of events. Thus, we have ontological commitment to events and, at the same time, also a suggestion of how to view their nature. The second approach, used by J. Kim and D. Lewis, deals with events ''directly'', i.e. not by analyzing language first. Events are postulated because they are useful in other theories (of causation, explanation, etc.) and their nature is adjusted to the needs of these theories. In the paper, I analyze both approaches and outline their problems and advantages. I conclude that we should conditionally prefer the latter approach on methodological grounds. This preference is based on the assumption that submitting hypotheses to tests seems to be a crucial part of metaphysical methodology. Since the ''direct'' approach to event ontology allows for more testing, it should be preferred over the semantic approach., V příspěvku rozlišuji mezi sémantickým a ,,přímým'' přístupem k ontologii událostí. První přístup, který používá D. Davidson, začíná logickou analýzou přirozeného jazyka. Tato analýza odhaluje kvantifikaci v oblasti událostí. Máme proto ontologický závazek k událostem a zároveň i návrh na to, jak se dívat na jejich povahu. Druhý přístup, který používají J. Kim a D. Lewis, se zabývá událostmi ,,přímo'', tj. Ne analýzou jazyka jako první. Události jsou postulovány, protože jsou užitečné v jiných teoriích (příčin, vysvětlení atd.) A jejich povaha je přizpůsobena potřebám těchto teorií. V příspěvku analyzuji oba přístupy a nastiňuji jejich problémy a výhody. Závěrem konstatuji, že bychom měli z metodických důvodů upřednostňovat druhý přístup. Tato preference je založena na předpokladu, že předložení hypotéz k testům se zdá být klíčovou součástí metafyzické metodiky. Protože ,,přímý'' přístup k ontologii událostí umožňuje více testování, mělo by být upřednostňováno před sémantickým přístupem., and Eugen Zeleňák
The paper sketches and defends two instances of the strategy Let N’s be whatever they have to be to explain our knowledge of them—one in which N’s are natural numbers and one in which N’s are propositions. The former, which makes heavy use of Hume’s principle and plural quantification, grounds our initial knowledge of number in (a) our identification of objects as falling under various types, (b) our ability to count (i.e. to pair memorized numerals with individuated objects of one’s attention), (c) our (initially perceptual) recognition of plural properties (e.g. being three in number), and (d) our predication of those properties of pluralities that possess them (even though no individuals in the pluralities do). Given this foundation, one can use Fregean techniques to non-paradoxically generate more extensive arithmetical knowledge. The second instance of my metaphysics-in-the-service-of-epistemology identifies propositions (i.e. semantic contents of some sentences, objects of the attitudes, and bearers of truth, falsity, necessity, contingency, and apriority) with certain kinds of purely representational cognitive acts, operations, or states. In addition to providing natural solutions to traditionally un-addressed epistemic problems involving linguistic cognition and language use, I argue that this metaphysical conception of propositions expands the solution spaces of many of the most recalcitrant and long-standing problems in natural-language semantics and the philosophy of language.