Článek je věnován roli intersubjektivity ve filosofii Karla Jasperse. Autor se zaměřuje především na 3. kapitolu z Philosophie II, kde Jaspers podává nejpodrobnější výklad různých podob komunikace. Detailní rozbor základních způsobů komunikace, jež odpovídají různým úrovním lidského Já, zároveň umožňuje objasnit původ nedostatečnosti a selhávání, k nimž dochází v komunikaci, pokud se nepozvedla na úroveň existenciální komunikace. Zvláštní pozornost je věnována právě existenciální komunikaci a jejímu významu v procesu stávání se sebou. Autor zastává tezi, že zejména v pasážích osvětlujících závažné metafyzické důsledky, jež plynou ze selhávání v komunikaci, Jaspers rozvíjí implicitní polemiku s Martinem Heideggerem, v jehož analýzách autentického pobytu intersubjektivita nehraje žádnou roli. V závěru pak autor poukazuje na souvislosti mezi existenciální komunikací a mezní situací boje., The article focuses on the role of intersubjectivity in the philosophy of Karl Jaspers, concentrating above all on the third chapter of Philosophy, Vol. II in which Jaspers gives his most detailed exposition of the various forms of communication. At the same time, a detailed analysis of the basic modes of communication – which correspond to the different levels of the human self – facilitates our understanding the origin of the inadequacies and failures that occur in communication when it has not risen to the level of existential communication. Special attention is given to existential communication and its importance in the process of becoming oneself. The author argues that, especially in those passages that highlight the serious metaphysical consequences that follow from failures in communication, Jaspers is developing an implicit polemic with Martin Heidegger (in whose analyzes of authentic Dasein intersubjectivity played no role). In the conclusion, the author points out the connection between existential communication and the boundary situation of struggle., and Der vorliegende Artikel ist der Rolle der Intersubjektivität in der Philosophie Karl Jaspers’ gewidmet. Der Autor befasst sich insbesondere mit dem 3. Kapitel der Philosophie II, in dem Jaspers eine detaillierte Auslegung zu verschiedenen Formen der Kommunikation bietet. Die eingehende Analyse der grundlegenden Kommunikationsformen, die den unterschiedlichen Ebenen des menschlichen Ich entsprechen, ermöglicht gleichfalls die Klärung des Ursprungs von Unzulänglichkeit und Versagen, die in der Kommunikation auftreten, wenn diese nicht die Ebene der existenziellen Kommunikation erreicht. Besondere Aufmerksamkeit wird hier gerade der existenziellen Kommunikation und deren Bedeutung im Prozess der Selbstwerdung gewidmet. Der Autor argumentiert, dass Jaspers insbesondere in den Passagen, in denen die aus dem Versagen von Kommunikation sich ergebenden schwerwiegenden metaphysischen Folgen erläutert werden, eine implizite Polemik mit Martin Heidegger entwickelt, in dessen Analysen des authentischen Daseins die Intersubjektivität keine Rolle spielt. Abschließend verweist der Autor auf den Zusammenhang zwischen existenzieller Kommunikation und der Grenzsituation des Kampfes.
Heidegger approaches the problem of evil in an unusual way. He disregards its moral connotations, intending to analyze it as a purely ontological problem intertwined with the concept of nothingness and the forgetfulness of being. A problem with this approach that is frequently commented upon is that it omits the aspect of human responsibility, as it portrays humans merely as passive recipients of fate. The aim of this study is to show that in his 1936 Schelling-Lecture Heidegger approaches the problem of evil in a more complex manner: on the one hand, he portrays evil as a necessary part of being; on the other hand, he leaves a certain space for decision making. This dimension, mostly overlooked in the literature, is highlighted in the study by means of three main steps: 1) analyzing the relevant paragraphs of Heidegger’s Schelling-Lecture; 2) identifying the inconsistencies that emerge in these paragraphs; and 3) offering a coherent interpretation of evil as a real possibility of human freedom. and Heidegger k problému zla pristupuje nezvyčajným spôsobom. Odhliada od jeho morálnych konotácií a chce ho analyzovať ako číro ontologický problém, prepojený s konceptom ničoty a zabudnutosti bytia. Často komentovaným problémom tohto poňatia je, že v ňom absentuje aspekt ľudskej zodpovednosti, keďže človeka zobrazuje len ako pasívneho prijímateľa údelu. Cieľom tejto štúdie je ukázať, že Heidegger v prednáškovom cykle k Schellingovi z roku 1936 pristupuje k problému zla diferencovanejším spôsobom: Na jednej strane označuje zlo za nevyhnutnú súčasť bytia, na strane druhej človeku ponecháva určitý priestor na rozhodovanie. Tento, v literatúre väčšinou prehliadaný, rozmer prednáškového cyklu je v štúdii vyzdvihnutý prostredníctvom troch základných krokov: 1) analýzou príslušných paragrafov prednáškového cyklu k Schellingovi; 2) identifikovaním rozporov, ktoré sa objavujú v týchto paragrafoch; a 3) ponúknutím koherentnej interpretácie zla ako reálnej možnosti ľudskej slobody.
This review study considers Ivan Blecha’s book Bytí a svět. Heidegger v kontextu [Being and the World: Heidegger in Context] chiefly from the point of view of how to read Heidegger after the publication of the first volumes of the Black Notebooks in 2014 and the discussions that have followed in its wake. The peril of contemporary writing about Heidegger is understood by this study as a par-odic interpretive situation. Its basis is a loss of confidence in the governing principles of Heidegger’s seriously intended texts, which manifests itself in the fact that they have inadvertently become a parody of themselves. As a possible response to this situation, Blecha’s method of interpretative confrontations is highlighted. Blecha’s interpretation of Heidegger is subsequently characterized as moving towards a realistic and topological phenomenology., Tato recenzní studie posuzuje knihu Ivana Blechy Bytí a svět. Heidegger v kontextu především z hlediska otázky, jak číst Heideggera po vydání prvních svazků Černých sešitů v roce 2014 a následných diskusích. Riziko současného psaní o Heideggerovi pojmenovává jako paródickou interpretační situaci. Jejím základem je ztráta důvěry v diktum Heideggerových vážně míněných textů, která se projevuje tím, že se nechtěně stávají parodií sebe samých. Jako možná reakce na tuto situaci je vyzdvižena Blechova metoda interpretačních konfrontací. Blechův výklad Heideggera je následně charakterizován jako směřující k realistické a topologické fenomenologii., and Recenzní studie na: Ivan Blecha: Bytí a svět. Heidegger v kontextu
Článek se pokouší v Lévinasově rané filosofii odhalit náznaky, v pozdní tvorbě již plně rozvinuté, etické koncepce bytí-pro-druhého. První texty, jež jsou stále do značné míry formované Heideggerovou fundamentální ontologií, staví do popředí fenomén neosobního bytí – ono je [il y a]. Ukážeme, že mimo čistě ontologický záběr můžeme v Lévinasově postulaci pojmu identifikovat intence jednak existenciální, jednak etické. Nálada hrůzy, vyvěrající ze zkušenosti subjektu s il y a, totiž vrhá individuální vědomí v existenciální otřes, jenž zpřístupňuje možnost etického obratu. Toto existenciálně-etické prizma v první řadě utváří ucelený narativ, spojující Lévinasovy rané ontologické úvahy s etickou koncepcí rozvinutou v pozdní tvorbě, zadruhé pak poukazuje na význačnou formativní funkci nálad v existenciální fenomenologii. Především nálada hrůzy se ukazuje jako způsob, jak negativně fundovat i motivovat etické smýšlení., The article attempts to discover, in Levinas’ early philosophy, the first indications of what by his later writings would become a fully developed, ethical conception of being-for-the other. The first texts, which were in large measure shaped by Heidegger’s fundamental ontology, place the phenomenon of impersonal being – il y a (there is) – into the forefront. We show that, besides a purely ontological view, we can in Levinas’ postulation of the concept identify intentions that are both existential and ethical. The mood of horror, resulting from the subject’s experience with il y a, throws individual consciousness into an existential upheaval, opening up the possibility for an ethical turn. This existential-ethical prism forms, first of all, a comprehensive narrative, combining Levinas’ early ontological thinking with the ethical concept that he developed in his late work and, secondly, points to a significant formative function of moods in existential phenomenology. Above all, the mood of horror is showing itself to be a way to negatively serve and motivate ethical attitudes., and Notre étude essaye découvrir des signes du concept éthique de l’être pour autrui contenus déjà dans la première philosophie de Lévinas mais pleinement développés ultérieurement. Les textes premiers, influencés considérablement par l’ontologie fondamentale de Heidegger, mettent en avance le phénomène de l’être impersonnel – il y a. Nous allons montrer qu’en dehors de prise proprement ontologique dans la formulation première de ce concept par Lévinas on peut y identifier les intentions à la fois existentielles et éthiques. L’ambiance de l’horreur provenant de l’expérience du sujet avec il y a ébranle existentiellement la conscience individuelle en l’ouvrant à la Kehre éthique. Ce regard éthico-existentiel formule en premier lieu un récit complet liant les premières réflexions ontologiques de Lévinas à un concept éthique développé dans son travail ultérieur, il attire attention ensuite à l’importante fonction formative des ambiances dans la phénoménologie existentielle. C’est en effet surtout l’ambiance de l’horreur qui se révèle en tant que moyen permettant une fondation et motivation négatives de la réflexion éthique.
In this article, the author 1) defines the scope of attitudes towards Eastern wisdom in European humanities from ancient times up to the present (Plotinos, Schopenhauer, Eliade, etc.), 2) characterizes the essence of the basic barriers which block the instrumental employment of the above-mentioned texts in humanistic research, 3) points out model cases of explicit (Schopenhauer) and implicit (Heidegger) openness of the European way of thinking towards Eastern wisdom, 4) reveals the following epistemological symptoms of the essential part of source texts of Eastern wisdom: a) focus on the suppositional field (always differentiating) of semiosis or the sign syntagmas, b) experiential wholeness, c) eudemonic character and d) radical assumptions.
Cílem tohoto článku je vysvětlit Lévinasovo určení estetické zkušenosti v její vlastní specifičnosti, odlišné od našich ostatních možných vztahů ke světu jevů a věcí tím, že tento svět destruuje. Jelikož však Lévinas zároveň tuto podstatu estetické působivosti považuje za svrchovaně nezodpovědnou, to znamená potlačující dění transcendence – a navrch přidává, že je to z toho důvodu, že nás přivádí k zakoušení samotného bytí –, je naším záměrem vysvětlit taková tvrzení na základě rozvinutí v nich implicitně přítomné kritiky Heideggerovy ontologie. A to jako té filosofie, která právě podle Lévinase nikdy nebyla s to transcendenci vyložit, ba prosazovala teze, které šly nevědomky přímo proti jejímu smyslu., The goal of this article is to explain Levinas’ assessment of aesthetic experience in its own specificity, different from the rest of our possible relations to the world of phenomena and things, by destroying this world. However, since Levinas at the same time considers this essence of aesthetic appeal to be supremely irresponsible, that is, the suppressive action of transcendence – and adds that it is because it leads us to experience being itself – it is our intention to explain such claims by the elaboration in them of an implicitly present critique of Heidegger’s ontology. And, like that philosophy which, according to Levinas, was never able to explain transcendence, it even advanced theses that inadvertently went directly against its meaning., and Nous voulons éclairer dans notre texte comment Levinas détermine l’expérience esthétique par sa propre spécificité, différente d’autres relations possibles avec le monde de phénomènes et de choses tout en le détruisant. Levinas considère le principe de l’efficacité de l’expérience esthétique comme très irresponsable parce que supprimant en même temps le procédé de la transcendance. Nous désirons expliquer cette thèse lévinassienne en développant la critique de l’ontologie de Heidegger qui est contenue implicitement dans la thèse de Levinas. Il s’agit pour nous de la critique de la philosophie qui, selon Levinas justement, n’était jamais capable d’expliquer la transcendance et qui en plus essayait inconsciemment faire valoir des thèses contradictoires au sens propre de la transcendance.
Following study follows transformation of the philosophical concept of art in the late thought of Friedrich Nietzsche and in the work of Martin Heidegger. The connection between the two authors is established through Heidegger’s lectures on Nietzsche, dating from the second half of the 1930s. The main focus of the study is to interpret the main features of Nietzsche’s concept of art from his notes to the unfinished work Der Wille zur Macht (Will to Power), and to thematize its relation to Heidegger’s thinking of art. The intention of the article was to show in what sense both Nietzsche and Heidegger depart from the aestheticizing approach to art, returning to its preconditions and revealing a deeper problem of the question of art itself. and Studie sleduje proměnu filosofického pojetí umění v pozdním myšlení Friedricha Nietzscheho a v díle Martina Heideggera. Svorník mezi oběma autory je veden skrze Heideggerovy přednášky o Nietzschem z druhé poloviny 30. let. Hlavním záměrem studie je interpretovat hlavní rysy Nietzschova pojetí umění z poznámek k nenapsanému dílu Der Wille zur Macht a tematizovat jeho příbuznost s Heideggerovým myšlením umění. Motivací článku je ukázat, v jakém smyslu Nietzsche i Heidegger odstupují od estetizujícího přístupu k umění, vracejí se k jeho předpokladům a odkrývají původnější problém otázky po umění.
The article deals with the problematic relationship between Paul Celan and Martin Heidegger. The two knew and respected each other intellectually, but the obstacle in their relationship was Heidegger’s involvement in the Nazi movement, which was unacceptable to Celan as a direct witness to the Holocaust. The main difference between them was in their view of the role of language: Heidegger wanted to use ‘poetic’ thought to overcome the crisis of metaphysics and reformulate the question of being, while Celan to give a voice to all the martyred. Though Celan never succeeded in getting Heidegger to apologize in any way for his involvement with the Nazis, his moral superiority – both in his thought world and during their mutual encounters – is obvious. and Der Aufsatz befasst sich mit der problematischen Beziehung zwischen Paul Celan und Martin Heidegger. Die beiden kannten und respektierten sich bis zu einem gewissen Grad, doch für Celan als direkten Zeugen des Holocausts war das nazistische Engagement Heideggers inakzeptabel. Den Hauptunterschied zwischen den beiden sehe ich in deren unterschiedlicher Auffassung der Rolle der Sprache: Heidegger wollte durch ein „dichterisches Denken“ die Krise der Metaphysik überwinden und die Frage nach dem Sein neu formulieren; Celan wollte seine Stimme allen zu Tode Gefolterten verleihen. Celan ist es zwar nie gelungen, Heidegger zu einer Art Entschuldigung für sein Engagement für die Nazis zu bewegen, seine moralische Überlegenheit – sowohl in seiner Gedankenwelt, als auch während ihres gegenseitigen Treffens – ist allerdings deutlich sichtbar.