The article provides a reassessment of Aristotle’s accounts of Socrates, which modern historians describe as one of the four main sources in solving the so-called Socratic problem. In the first part, the article returns to the grammatical distinction by which Aristotle mentions Socrates’ name. In the next part, it analyzes those places in Metaphysics and in Aristotle’s ethical writings that make mention of Socrates. In a more detailed fashion the structure of Aristotle’s Protrepticus, in which Socrates does not appear but his absence could be important for understanding Aristotle’s approach to philosophy, is then presented. In the last part, the article returns to the problem of the Sokratikoi logoi and asks whether Aristotle uses this term to mean a prose genre in which the fictional is mixed with the historical. These respective analyzes lead us to the conclusion that Aristotle worked freely with the character of Socrates, relying primarily on the representations of Socrates in Plato’s dialogues. Thus, Aristotle’s accounts do not help us in the reconstruction of Socrates’ historical attitudes. and Článok sa pokúša o prehodnotenie Aristotelových správ o Sókratovi, ktoré označujú moderní historici za jeden zo štyroch hlavných zdrojov pri riešení tzv. sókratovského problému. V prvej časti sa článok vracia ku gramatickému rozlíšeniu, ktorým Aristotelés uvádza Sókratovo meno. V ďalšej časti podrobuje analýze jednotlivé miesta v Metafyzike a v etických spisoch, ktoré sa zmieňujú o Sókratovi. Podrobnejšie sa pristavuje pri štruktúre Aristotelovho Protreptika, v ktorom Sókratés nevystupuje, ale jeho absencia by mohla byť významná pre pochopenie aristotelovského prístupu k filosofii. V poslednej časti sa vracia k problematike Sókratikoi logoi a kladie si otázku, či má Aristotelés na mysli pod týmto výrazom prozaický žáner, v ktorom sa mieša fiktívne s historickým. Jednotlivé analýzy vyúsťujú do záveru, že Aristotelés pracuje s postavou Sókrata voľne, opiera sa hlavne o obrazy Sókrata v Platónových dialógoch, takže Aristotelove správy nám nepomáhajú pri rekonštrukcii Sókratových historických postojov.
Studie se věnuje jednomu z aspektů tvůrčí činnosti německého filosofa J. G. Hamanna, bezprostředního předchůdce hnutí Sturm und Drang a jednoho z prvních kritiků I. Kanta. Tímto aspektem je nesrozumitelnost jeho textů, která je ovšem v německém prostředí téměř příslovečná. Autor popisuje základní charakteristické rysy, jimiž se vyznačují Hamannovy texty, a hledá důvody, kvůli nimž Hamann zvolil právě formu literární reprezentace. Důležité je upozornění na skutečnost, že sám Hamann zanechal klíč k dešifrování vlastní nesrozumitelnosti: skrývá se pod metaforou archipelagu, souostroví složeného z množství malých ostrůvků rozumění, mezi nimiž se rozlévá moře. Chce-li kdo Hamannovi porozumět, musí se „naučit plavat“ – ovšem ve smyslu známého Sókratova výroku o Hérakleitovi a „délském potápěči“. Závěr studie představuje hypotézu, jejímž prostřednictvím chce autor otevřít diskusi jak o faktickém nerozumění Hamannovi, tak o jeho livonském pojetí osvícenství., The study addresses one aspect of the creative activity of the German philosopher J. G. Hamann, a direct predecessor of the Sturm und Drang movement and one of the first critics of Kant. This aspect is the incomprehensibility of his texts, a quality that, however, could almost be considered proverbial in the milieu of German philosophy. The author describes the basic characteristics that distinguish Hamann’s texts and seeks the reasons why Hamann might have chosen this form of literary representation. It is important to note that Hamann himself left a clue, hiding under the metaphor of the archipelago, for the deciphering of his own incomprehensibility: an archipelago composed of a number of diminutive islets of understanding, between which the sea flows. If somebody wants to understand Hamann, he must “learn how to swim”, but do so in the sense of Socrates’ famous statement about Heraclitus and the “Delian diver”. The conclusion of the study presents a hypothesis by which the author hopes to open a discussion both about the factual misunderstandings of Hamann’s work, as well as about his Livonian conception of the Enlightenment., and Die Studie ist einem Aspekt des Schaffens des deutschen Philosophen J. G. Hamann gewidmet, einem unmittelbaren Vorgänger des Sturm und Drang und einem der ersten Kritiker Immanuel Kants. Bei diesem Aspekt handelt es sich um die Unverständlichkeit seiner Texte, die insbesondere im deutschen Sprachraum nahezu sprichwörtlich ist. Der Autor beschreibt die Grundzüge von Hamanns Texten und sucht nach Gründen, warum Hamann gerade die Form der literarischen Darstellung wählte. Wichtig ist dabei die Tatsache, dass Hamann selbst einen Schlüssel zur Dechiffrierung der eigenen Unverständlichkeit hinterließ, der sich in der Metapher des Archipels verbirgt; damit ist eine Inselgruppe inmitten des Meeres gemeint, die sich aus einer Vielzahl von kleineren Inseln des Verstehens zusammensetzt. Für ein Verständnis Hamanns ist es notwendig, „schwimmen zu lernen“ – freilich im Sinne der bekannten Aussage Sokrates über Heraklit und den „delischen Taucher“. Zum Schluss der Studie wird eine Hypothese aufgestellt, mit der der Autor eine Diskussion über das tatsächliche Nichtverstehen Hamanns sowie über dessen livonische Auffassung von der Aufklärung eröffnen möchte.