Physicalism demands an explication of what it means for something to be physical. But the most popular way of providing one—viz., characterizing the physical in terms of the postulates of a scientifically derived physical theory—is met with serious trouble. Proponents of physicalism can either appeal to current physical theory or to some future physical theory (preferably an ideal and complete one). Neither option is promising: currentism almost assuredly renders physicalism false and futurism appears to render it indeterminate or trivial. The purpose of this essay is to argue that attempts to characterize the mental encounter a similar dilemma: currentism with respect to the mental is likely to be inadequate or contain falsehoods and futurism leaves too many significant questions about the nature of mentality unanswered. This new dilemma, we show, threatens both sides of the current debate surrounding the metaphysical status of the mind.
: Článek se snaží přiblížit přístup Josepha Priestleyho ke zkoumání lidské mysli. Postupně jsou ukázány dva kroky, ve kterých Priestley mění svůj pohled na hmotu a ducha a dochází k materialismu. V prvním kroku redefi nuje pojem hmoty a přisuzuje hmotě zcela nové vlastnosti – síly přitahování a odpuzování. V druhém kroku pomocí těchto nových vlastností vysvětluje schopnost vnímání a myšlení. V těchto krocích navíc využívá poznatky tehdejší přírodní fi losofi e, zejména mechaniky. Člověk a jeho mysl jsou podle Priestleyho součástí přírody. To znamená, že člověk a lidská mysl jsou určitým mechanismem, který pracuje podle přírodních zákonů a lze jej pomocí těchto zákonů také vysvětlit. and Th is article attempts to introduce Joseph Priestley’s approach to the research of the human mind. It is demonstrated in two consecutive steps how Priestley changes his view of matter and spirit, and how he moves to materialism. In the fi rst step, he redefi nes the notion of matter and gives it new attributes – the forces of attraction and repulsion. In the second step, using these new attributes, he explains the ability of perception and thinking. In these steps, he also uses fi ndings of the contemporary natural philosophy, especially the mechanics. For Priestley, man and his mind are part of nature. Th is means that the man and the human mind are a certain mechanism that works according to natural laws and can also be explained by these laws.
Searle’s conception of ontological emergence is a basis for his explanation of mind and consciousness in the physical world. In this article, I try to show that a closer examination uncovers some possible ambiguities in Searle’s conception of emergence. First, I try to show that Searle’s distinction between emergent1 and emergent2 leads to a distinction between a strong and a weak interpretation of a causal consequence of interactions among constitutive entities and that from this point of view the existence of emergent2 is improbable only in the strong sense. Second, I attempt to clarify Searle’s distinction between explanation and deduction of consciousness in his claim for the non-deducibility of consciousness . At the end I try to show in what sense is Searle’s concept of emergence loaded with a form of mechanicism, one which is being abandoned in more recent ontological conceptions., Searleovo pojetí ontologického vzestupu je základem pro jeho vysvětlení mysli a vědomí ve fyzickém světě. V tomto článku se snažím ukázat, že bližší zkoumání odhaluje některé možné nejasnosti v Searlově pojetí vzniku. Nejprve se snažím ukázat, že Searleův rozdíl mezi vznikajícím1 a vznikajícím2 vede k rozlišení mezi silným a slabým výkladem příčinných důsledků interakcí mezi konstitutivními entitami a že z tohoto hlediska je existence vznikajícího2 nepravděpodobná pouze v silných smyslu. Za druhé, snažím se objasnit Searleovo rozlišení mezi vysvětlení a dedukcívědomí v jeho tvrzení o neodvoditelnosti vědomí. V závěru se snažím ukázat, v jakém smyslu je Searleův koncept vzniku naplněn formou mechanismu, který je opuštěn v novějších ontologických koncepcích., and Vladimír Havlík
This paper is a critical appraisal of the most recent attempt from cognitive science in general, developmental and evolutionary biology in particular, to understand the nature and mechanisms underlying consciousness as proposed by Anton J.M. Dijker. The proposal, briefly stated, is to view consciousness as a neural capacity for objec- tivity. What makes the problem of consciousness philosophically and scientifically challenging may be stated as follows: If consciousness has a first-person ontology and our best scientific theories have a third-person ontology, how can we come up with a satisfactory theory? Moreover, if the reduction of one to the other is impossible, what are we supposed to do? By neglecting what Chalmers calls the ''hard problem'' of consciousness, Dijker’s proposal seems unable to respond to the foregoing questions, and these questions, I maintain, are the very motivations that most of us have when we inquire about consciousness., Tento článek je kritickým posouzením posledního pokusu o kognitivní vědu obecně, zejména vývojové a evoluční biologie, pochopit podstatu a mechanismy, které jsou základem vědomí, jak navrhl Anton JM Dijker. Návrh, stručně řečeno, je vnímat vědomí jako neurální schopnost objektivity. Co dělá problém vědomí filozoficky a vědecky náročný, lze říci následovně: Pokud má vědomí první ontologii člověka a naše nejlepší vědecké teorie mají ontologii třetí osoby, jak můžeme přijít s uspokojivou teorií? Pokud je navíc redukce jednoho na druhého nemožná, co máme dělat? Zanedbáním toho, co Chalmers nazývá ,,tvrdým problémem'' vědomí, se zdá, že Dijkerův návrh nedokáže odpovědět na výše uvedené otázky, and John Ian K. Boongaling
Stať se snaží analyzovat myšlenky málo známého rukopisu Sigmunda Freuda z roku 1895, v němž usiloval o nalezení biologických základů lidské psychiky. Tato práce je pozoruhodná ze dvou důvodů. Jednak představuje úvahy, které se výrazně odlišují od toho, co je pro Freuda v oblasti psychologie tak typické. Freud se zde, až na výjimky, nezabývá psychoanalýzou či studiemi o hysterii, nýbrž popisuje, co by mohlo být základem těchto psychologických jevů na neurofyziologické úrovni. Druhým pozoruhodným faktem je, že tento manuskript byl pozapomenut až do poloviny 20. století, kdy byl vytištěn pod názvem Projekt vědecké psychologie. A jak je známo, neurofyziologická studia lidské mysli spojená s analýzou kognitivních funkcí se v rigorózní podobě objevují až na počátku 60. let. Stať se proto pokouší ukázat základní principy Projektu a naznačit, v čem byl Freud inspirativním průkopníkem moderních neurofyziologických přístupů k lidské mysli., This paper focuses on Sigmund Freud’s manuscript that he wrote in 1895 as a series of letters seeking for biological foundations of human mind. Th is work significantly differs from what is so typical for Freud as a psychologist. With few exceptions, Freud is not engaged here with psychoanalysis and studies on hysteria, but describes what could be the basis of psychological phenomena at neurophysiological level. Another remarkable fact is that this manuscript was forgotten until the mid-twentieth century when it was published under the title Project for Scientific Psychology. And as we know, neurophysiological studies as rigorous studies of the human mind associated with the analysis of cognitive functions appeared first at the beginning of 60’s. The article therefore attempts to show the basic principles of the Project as well as to outline some of the issues that connect Freud to contemporary ideas in neurophysiology of human mind., and Michal Polák.