a1_Autor se věnuje časopisu Sovětská věda - Historie, jenž vycházel v Československu v letech 1950 až 1955 (od roku 1954 pod názvem Sovětská historie), jako jednomu z nástrojů sovětizace a ideologické indoktrinace československé historiografie v době stalinismu. Titul byl součástí časopisecké řady Sovětská věda, která měla přibližovat pokrokové výsledky sovětského vědeckého poznání v různých oborech s cílem poskytovat vzor československým odborníkům a zahrnovala disciplíny společenskovědní, přírodovědné i technické. Časopis vycházel jako dvouměsíčník v pěti ročnících (jediné číslo z roku 1950 bylo považováno za součást prvního ročníku 1951) a byl spojen s Československo-sovětským institutem, založeným ministrem školství Zdeňkem Nejedlým v roce 1950 (od vzniku Československé akademie věd v roce 1953 byl tento ústav přes různé reorganizace její součástí až do roku 1989). Časopis Sovětská věda - Historie jako tiskový orgán institutu se stal jednou z podstatných tribun formování marxisticko-leninské historiografie v Československu, a to s výraznou a dobově charakteristickou modifikací takzvaným kultem osobnosti, spočívající ve všudypřítomném akcentování významu Josifa Vissarionoviče Stalina pro vědecké myšlení. Důležitost časopisu byla zpočátku ještě umocněna tím, že do roku 1953 nevycházelo v Československu jiné ústřední historické periodikum, a promítla se například do diskusí o novém pojetí československých dějin nebo o nové organizaci práce v historické vědě., a2_Sovětská věda - Historie začínala jako překladový časopis, takže se zde tiskly do češtiny (případně slovenštiny) přeložené statě ze sovětských časopisů (Voprosy istorii, Bolševik aj.), a z tohoto poslání se - přes snahu o zvýšení podílu příspěvků československých autorů - nikdy nedokázala vymanit. Po založení Československého časopisu historického jako nového domácího ústředního periodika a s odeznívajícím stalinismem tak ztrácela své opodstatnění a po pátém ročníku byla zrušena. Svou úlohu - vnést sovětský model do československé historiografie - však podle autora splnila., and Bohumil Jiroušek.
Recenzent představuje publikaci chorvatské historičky Svůj svému: Česká a slovenská menšina v meziválečné Jugoslávii (1918-1941) jako velmi kvalitní monografii, která posouvá poznání tématu o notný kus oproti starším pracím. Jako správné hodnotí rozhodnutí autorky věnovat se české a slovenské menšině v Chorvatsku odděleně a brát ohled na důležité aspekty, ve kterých se vzájemně lišily. Důkladně autorka zkoumala politické aktivity obou menšin, jejich školství, vztahy k jugoslávskému a československému státu i k sousedním etnikům chorvatskému, srbskému a maďarskému, více pozornosti by si naopak zasloužil náboženský život obou menšin. and [autor recenze] Milan Sovilj.
Pod uvedeným názvem se konala 23. října 2015 v pražském Valdštejnském paláci, sídle Senátu České republiky, konference, kterou pod záštitou předsedy Senátu Milana Štěcha zorganizoval Český svaz bojovníků za svobodu ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., a Historickým ústavem AV ČR, v. v. i. I když název akce dával tušit, že jejím hlavním obsahem by měly být osudy československých interbrigadistů ve španělské občanské válce v letech 1936 až 1939 a úloha, kterou zde sehráli, jednotlivé příspěvky přesáhly hranice Pyrenejského poloostrova a poskytly náhled na tento konflikt jak z československé, tak i z mezinárodní perspektivy. V prvním bloku konference referenti zrekapitulovali důležité události konfliktu, zamysleli se nad otázkami, které si dnes historikové v té souvislosti nejčastěji kladou, a probrali vztah západních států, Sovětského svazu a československé diplomacie k válečným stranám. Ve druhém bloku došlo na československé účastníky konfliktu a jejich mnohdy pohnuté osudy také za druhé světové války a po ní, zejména po nastolení komunistického režimu, kdy se stali terčem jeho represí., On 23 May 2015, in the Waldstein Palais, Prague, the seat of the Czech Senate, a conference called ‘Czechoslovak Volunteers in the International Brigades during the Spanish Civil War’ was held under the aegis of the President of the Senate Milan Štěch. It was organized by the Czech Association of Freedom Fighters in collaboration with the Institute of Contemporary History, Prague, and the Historical Institute, Prague. Though the name of the event could lead one to believe that it was mainly about the fate of the Czechoslovak volunteers in the Spanish Civil War from 1936 to 1939 and the role they played there, the individual contributions actually went beyond the borders of the Iberian peninsula and provided insight into this conflict from both the Czechoslovak and the international perspective. In the first block of the conference, the papers given discussed the important events in the conflict, considered questions that historians in this connection most often raise today, and looked at the approach taken to the warring sides by the Western powers, the Soviet Union, and Czechoslovakia. The second block was about Czechoslovak participants in the conflict and their often tragic fates during the Second World War and afterwards, particularly after the establishment of the Communist régime, when they became targets of State oppression., and Martin Počátko.
Monografie britského historika podle recenzenta dokazuje, že formování amerických tajných služeb jako oblast historického výzkumu přešlo od kvalifikovaných spekulací, vyšetřovacích zpráv oficiózní historiografie ke standardům politického dějepisectví. Práce je faktograficky spolehlivá, opírá se o široké spektrum pramenů a literatury a doplňuje poznání jak vlastního tématu, tak byrokratického rozměru americké zahraniční a bezpečnostní politiky v daném období. and [autor recenze] Pavol Jakubec.
Autor se v této práci zaměřuje na vztahy komunistického režimu v Československu a katolické církve z poněkud neobvyklého úhlu jejich vzájemné spolupráce. Sleduje snahy komunistické strany o získání katolických kněží pro své záměry a o ovládnutí katolické církve prostřednictvím konformních struktur v jejím rámci, přičemž zpracovává historii „kolaborantských“ církevních sdružení, rozebírá instituci církevních tajemníků a mapuje pokusy o získání spolupracovníků Státní bezpečnost v řadách kněží v prvním dvacetiletí komunistické vlády. Recenzent pouze lituje, že se autor nezabývá předpoklady spolupráce s komunisty i na straně katolické církve, neboť nešlo zdaleka jen o jednostranný a násilný proces. and [autor recenze] Jakub Štofaník.
Tato esejisticky laděná stať je přepracovanou a rozšířenou verzí textu, který pod názvem „Communism in Eastern Europe“ vyšel v Oxford Handbook of the History of Communism (ed. S. A. Smith. Oxford, Oxford University Press 2014, s. 203-221). Autor zde nabízí syntetický historický pohled na fenomén východoevropského komunismu. Region východní Evropy je charakterizován na základě několika společných znaků a v podstatě geograficky odpovídá vymezení „vnějšího sovětského impéria“ (včetně Jugoslávie a Albánie). Nad pojmem komunismu a jeho alternativami se autor zamýšlí jako nad označením pro režimy a společnosti, které v této oblasti existovaly od brzkých poválečných let do roku 1990. Autor přitom pléduje pro takové pojetí komunismu, které by bralo v úvahu jeho vícevrstvou povahu, zahrnující tři jeho hlavní součásti: ideologii s nárokem na „vědecký“ výklad světa, dále politické, sociální a kulturní masové hnutí a konečně systém panství zajišťovaný sovětskou nadvládou a obecně označovaný jako „státní socialismus“., Komunistické systémy ve východní Evropě podle jeho přesvědčení trpěly určitými „základními rozpory“, vyvěrajícími z národních a regionálních specifik, které nakonec podmínily jeho zánik, avšak paradoxně zároveň pomáhaly udržovat tento systém při životě. Jedná se o konflikt mezi marxistickou třídní ideologií a politikou národní identity, o sociální podmíněnost moci, o interakci mezi hospodářskou politikou a spotřebním chováním společnosti a o napětí mezi ideologickou normou a kritickou funkcí umění. Celkový pohled na proměny těchto čtyř „základních rozporů“ komunismu od počátku komunistického hnutí či komunistických režimů do jejich zhroucení, jímž se autor pokouší zpochybnit povrchní protiklad mezi vnitřními a vnějšími faktory jejich vývoje, tvoří vlastní obsah této statě. V interpretaci dynamiky vztahu třídy a národa dospívá autor k závěru, že tyto principy dokázaly v komunismu dlouhodobě kohabitovat, jakkoli šlo o soužití velmi problematické, jež nakonec vyústilo v porážku „internacionalismu“ a třídního vědomí., Pokud jde o poměr moci a společnosti, hlásí se autor k novějším přístupům sociální historie, které oproti teorii totalitarismu zpochybnily příkrý protiklad mezi oběma kategoriemi a které socialistickou diktaturu chápou jako produkt sociální interakce mezi vládnoucími a ovládanými. Ve vzájemném napětí mezi výrobou a spotřebou se podle autora postupně zformovala specifická socialistická konzumní kultura, o níž je obtížné rozhodnout, zda komunistickou vládu spíše podpírala, anebo naopak přispívala k jejímu pozvolnému rozkladu. V rovině střetu mezi ideologií a kulturou formuluje autor tezi o přechodu od „programatické“ k „procesuální“ utopii, když umění poststalinské doby opustilo velké ideály budování dokonalé společnosti a nahradilo je ideologicky neokázalým zobrazováním každodenního života s vírou v lepší svět. V závěru statě autor vyjadřuje přesvědčení o nezbytnosti historizace východoevropského komunismu, jejímž předpokladem je, že se tento fenomén přestane vykládat jako odchylka nebo deformace na cestě evropské moderny, a o potřebě komparativního zkoumání státního socialismu, kapitalismu nebo postkolonialismu jako sociálně-politických systémů této moderny., This is a revised and expanded version of the essay ‘Communism in Eastern Europe’, which was published in S. A. Smith, ed., The Oxford Handbook of the History of Communism, Oxford: OUP, 2014, pp. 203–21. Here, the author offers a comprehensive historical view of the phenomenon of ‘East European Communism’. The region of eastern Europe is characterized here on the basis of a few shared features and in essence corresponds geographically to the delimitation of the ‘outer Soviet Empire’ (including Albania and Yugoslavia). The author discusses the concept of Communism and its alternatives as a name for the regime and the society that existed in this region from the early post-war years until 1990. He pleads for a conception of Communism which would take into account its multilayered nature, comprising three main parts: an ideology with a claim to be a ‘scientifi c’ interpretation of the world, a political, social, and cultural mass movement, and lastly, a system of rule ensured by Soviet domination and often called ‘State Socialism’. Communist systems in eastern Europe, he argues, suffered from ‘fundamental contradictions’, stemming from special national and regional features, which eventually determined its demise, but, paradoxically, also helped to keep the system alive., Here was a confl ict between Marxist class ideology and political national identity, the social determination of power, the interaction between economic policy and the consumer behaviour of society, and the tension between the ideological norm and the critical function of art. The overall view of the transformations of these four fundamental contradictions of Communism from the beginning of the Communist movement and the Communist régimes to their collapse, with which the author seeks to cast doubt on the superfi cial contradiction between internal and external factors of their development, creates the main content of the essay. In his interpretation of the dynamics of the relationship between class and nation the author concludes that these principles were able to coexist in Communism for a long time, although it was a highly problematic coexistence and one that ultimately led to the defeat of ‘internationalism’ and of class consciousness. Concerning the relationship between power and society, the author advocates the most recent approaches of social history which, unlike the theory of totalitarianism, cast doubt on the sharp contrast between the two categories and see the Socialist dictatorship as a product of social interaction between rulers and ruled., The special socialist consumer culture was, the author argues, gradually formed in the mutual tension between production and consumption. It is hard to say whether this culture tended to support the Communist government or, rather, contributed to its gradual decay. At the level of the clash between ideology and culture, the author formulates an argument about a transition from ‘programmatic’ to ‘processual’ utopia, when the art of the post-Stalinist years abandoned the great ideals of building a perfect society and substituted for them an ideologically discreet depiction of everyday life with faith in a better world. In the conclusion of the essay, the author expresses his conviction about the need to historicize East European Communism, a prerequisite of which is that this phenomenon cease to be interpreted as a deviation or deformation of European modernism, and about the need for comparative research on State Socialism, capitalism, and post-colonialism as socio-political systems of this modernism., and Pavel Kolář.