a1_Studie se zabývá specifickou součástí politické opozice proti autoritativnímu režimu Antónia Oliveiry de Salazara (1889-1970) v Portugalsku, kterou tvořili portugalští komunističtí emigranti v Československu mezi únorovým převratem v roce 1948 a takzvanou karafiátovou revolucí v Portugalsku v roce 1974. Autor na základě materiálů z portugalských a českých archivů sleduje jejich aktivity, postavení v hostitelské zemi a vazby na moskevské exilové ústředí Portugalské komunistické strany (PKS - Partido Comunista Português) v čele s Álvarem Cunhalem (1913-2005), to vše na pozadí nástinu vztahů mezi Československem a Portugalskem ve dvacátém století. Metafora komunistické Ženevy v názvu článku přitom odkazuje na pozici Prahy jako sídla řady mezinárodních organizací, ale i jako centra levicové emigrace z evropských středomořských států (Řecka, Jugoslávie, Itálie, Španělska) a dalších zemí. Přestože se Praha stala zejména bezpečnou přestupní stanicí a místem setkávání portugalských exulantů mezi Francií a Sovětským svazem, někteří členové Portugalské komunistické strany přicházeli do Československa žít na delší období. Bylo jich ovšem řádově méně než příslušníků výše uvedených národních exilových komunit, autor jejich počet v padesátých a šedesátých letech průběžně odhaduje jen na deset až dvacet. Specifickou pozornost věnuje osobnosti generála Humberta Delgada (1906-1965), který se po neúspěšné kandidatuře ve zmanipulovaných prezidentských volbách roku 1958 stal reprezentativní a integrující postavou protisalazarovské opozice, a jeho jednání s představiteli portugalských komunistů v roce 1964 v Praze., a2_Za mezník pro portugalskou komunitu v Československu považuje autor sovětskou okupaci v srpnu 1968, kterou zdejší portugalští komunisté narozdíl od exilového vedení své strany odsoudili a v jejímž důsledku se většina z nich postupně rozešla i s komunistickým hnutím. Výklad je doveden až do počátku devadesátých let, kdy se symbolem nových vztahů mezi Československem a Portugalskem stály přátelské návštěvy prezidenta Mária Soarese u jeho protějšku Václava Havla v Praze., b1_This article is discusses part of the political opposition to the authoritarian regime of António Oliveira de Salazar (1889-1970) in Portugal, which comprised Portuguese Communist emigrants to Czechoslovakia, who had come to the country between the Communist takeover in Czechoslovakia in 1948 and the ‘Carnation Revolution’ in Portugal in 1974. On the basis of records from Portuguese and Czech archives, the author traces their activity, status in the host country, and links with the exile centre of the Portuguese Communist Party in Moscow, which was led by Álvaro Cunhal (1913-2005), all against the background of relations between Czechoslovakia and Portugal in the twentieth century. The metaphor ‘Communist Geneva’ in the title of the article refers to Prague as the headquarters of a number of international organizations and also as the centre of left-wing emigration from Mediterranean countries of Europe (Greece, Yugoslavia, Italy, Spain) and elsewhere. Although Prague became mainly a safe transit point and a meeting place for Portuguese exiles between France and the Soviet Union, some members of the Portuguese Communist Party came to Czechoslovakia to live for longer periods. They were, however, far fewer in number than members of the other national exile communities in Prague; the author estimates that in the course of the 1950s and 1960s they numbered between only between ten and twenty. He pays special attention to the figure of General Humberto Delgado (1906-1965), who, after his failed candidacy in the rigged presidential elections of 1958, became the representative figure integrating the anti-Salazar opposition. The author closely considers Delgado’s negotiations with Portuguese Communist representatives in Prague in 1964., b2_The milestone for the Portuguese community in Czechoslovakia was, according to the author, the Soviet occupation in August 1968, which local Portuguese Communists, unlike the exile leadership of the Party, condemned, and in consequence most of them gradually also split with the Communist movement. The author discusses events right up to the end of the 1990s, when President Mário Soares’s (b. 1924) friendly visits to his counterpart in Prague, Václav Havel (1936-2011), came to symbolize the new relations between Czechoslovakia and Portugal., Pavel Szobi., and Obsahuje bibliografii
Světlana (Svjatlana) Alexijevičová (narozena 1948), spisovatelka s bělorusko-ukrajinskými kořeny, která píše rusky a pokládá své dílo za součást především ruské literatury, obdržela Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015. Kniha Doba z druhé ruky je poslední částí volné pentalogie o pozdní sovětské a postsovětské (hlavně ruské a ukrajinské) společnosti „Hlasy Utopie“ (Golosy Utopii) a poprvé vyšla v českém překladu v roce 2015 (původní ruské vydání: Vremja sekond chend. Moskva, Vremja 2013). Recenzentka přibližuje způsob tvorby autorky na pomezí dokumentu a beletrie a její přijetí v Rusku a na Západě. Doba z druhé ruky je založena na řadě rozhovorů, které Alexijevičová vedla s lidmi různého sociálního postavení (většinou „obyčejných lidí“) v Rusku v letech 1991 až 2012 a jež poté zpracovala do působivého celku. Recenzentka dává nahlédnout do výpovědí dotazovaných, v nichž se prostřednictvím svých životních příběhů i osudů blízkých osob vracejí hluboko do sovětské minulosti, a konstatuje, že kniha je pronikavou sondou do podob postsovětské mentality., Svetlana Alexievich (/born in 1948), a writer with Byelorussian-Ukrainian roots who writes in Russian and sees her work mainly as a part of Russian literature, was awarded the Nobel Prize for literature in 2015. The book Secondhand time. The last of the Soviets is the last part of the loose pentalogy "Voices of Utopia" (Golosy Utopii) on the late Soviet and post-Soviet (mainly Russian and Ukrainian) society, which was whose Czech translation was first published in 2015 (original Russian edition: Vremya sekond chend. Moscow, Vremya, 2013). The reviewer describes her writing style bordering on both fiction and non-fiction and, Alexievich´s acceptance in Russia and in the West. The Secondhand Time is based on a number of interviews that Alexievich had with people with a diverse social status (mostly "ordinary people") in Russia between 1991 and 2012, which the authoress amalgamated into an impressive work. The reviewer provides an insight into life stories of the interviewees and their close relatives and friends, in which they return deep into the Soviet past, concluding that the book is a penetrating probe into forms of post-Soviet mentality., [autor recenze] Dagmar Petišková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Tento text je autorsky upravenou podobou recenzního posudku Petera Heumose na studii Jakuba Šloufa ,,Očista průmyslových závodů od kolaborantů a ‘asociálních živlů’ v roce 1945: Politická machinace, exces retribuce, či inkubátor revoluční morálky?'' v tomto čísle Soudobých dějin (s. 538-581). Podle autora Šloufův článek představuje neobyčejně produktivní příspěvek k pokračující diskusi českých historiků o politických a společenských souvislostech vzniku komunistického režimu a jeho stabilizace. Heumos vyzvedává jeho přednosti a polemizuje proti některým závěrům. Rozvíjí přitom myšlenku, že sociální a politické aktivity v československých průmyslových podnicích po osvobození v květnu 1945 měly ambivalentní charakter a že jejich tendence vytvářet si vlastní pravidla jednání, ignorující formální právní předpisy, pokud šlo o postihy údajných kolaborantů a ,,asociálních živlů¨¨ z doby okupace, nebyla sama o sobě faktorem podporujícím nástup komunistického bezpráví. Vidí v nich naopak spíše kontinuitu s projevy rezistence sociálního prostředí průmyslových podniků proti tlakům z mocenského centra v padesátých a šedesátých letech minulého století. and Peter Heumos ; Z němčiny přeložila Jana Heumosová.
Text problematizuje některé navyklé způsoby vnímání represí a perzekucí v komunistickém Československu, k nimž patří implicitní ztotožňování těchto jevů s násilím vykonávaným Státní bezpečností a s politickými procesy. Autor se zasazuje za jejich komplexní pojímání, a to v různosti jejich podob a projevů, kontextů a účelů, v příbězích obětí i pachatelů, v reflexi a důsledcích pro jednání české a slovenské společnosti. Upozorňuje přitom na často zjednodušené užívání statistických údajů o počtu odsouzených za politické trestné činy, které vytváří poněkud nadsazený obraz represí v padesátých letech, vůči nimž jsou léta šedesátá až příliš samozřejmě vnímána kontrastně jako doba politického uvolnění, což je z hlediska politických justičních represí minimálně do poloviny této dekády neoprávněné. and Jaroslav Cuhra.
V obsáhlém zhodnocení recenzent konstatuje, že jde o závažnou publikaci, která bude nepochybně plnit úlohu jednoho z klíčových autoritatiních textů k československým právním dějinám v letech 1948 až 1989, a že uvedené námitky a výtky by neměly převážit nad zřejmými pozitivy knihy. Jeho kritika míří na nedefinované základní pojmy, s nimiž autoři této kolektivní monografie pracují, na problematická kritéria výběru autorského kolektivu, záměrně opomíjející starší generaci autorů, a především na v díle přítomný „delegitimizační diskurz“ ve vztahu ke komunistickému období, jehož cílem je demaskovat tehdejší režim, poukázat na jeho zvrácené aspirace a morálně ho odsoudit. Recenzent postupně charakterizuje a hodnotí jednotlivé příspěvky, mezi nimiž oceňuje zvláště konceptuální statě v prvním oddílu knihy, pojednávající o právním řádu komunistického Československa a jeho vývoji. Sám pak pléduje za sociální dějiny komunistického práva ve smyslu „žitého práva“, které dosud čekají na svého autora. and [autor recenze] Jakub Rákosník.
Recenzent rekapituluje historické publikace věnované od roku 1990 Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v době komunistického režimu (1948-1989) a hodnotí Petráňovu rozsahem impozantní knihu jako završení dosavadního výzkumu. Podle něj si autor klade podstatné obecné otázky po důvodech snadného přijetí a dlouhodobého trvání komunistického režimu, rezignace společnosti a izolovanosti disentu za takzvané normalizace, domnívá se ale, že přesvědčivějším odpovědím na ně brání částečné zatížení výkladu „totalitárněhistorickým narativem“, stavícím do protikladu vládnoucí režim a společnost. Oceňuje, že profesor Josef Petráň (1930-2017) jako historik raného novověku, který již od šedesátých let přednášel na pražské filozofické fakultě, propojuje líčení její historie s vlastním příběhem v žánru ego-histoire, nevyhýbá se přitom problematickým momentům a neusiluje o sebeobhajobu. Hlavní teze, v níž Petráň částečně rehabilituje kvalitu odborné produkce Filozofické fakulty UK v komunistickém období, je podle něj podložená a největší přínos knihy vidí v mimořádně bohaté faktografii., The reviewer recaps historical publications since 1990 deducated to the Faculty of Arts of the Charles University in Prague at the time of the Communist regime (1948-1989), assessing Petráň´s impressive book Philosophers making a revolution: Faculty of Arts of the Charles University in Prague during the Communist experiment (1948-1968-1989) as the climax of the author´s research efforts so far. In his opinion, the author is asking himself essential general questions concerning the reasons of easy acceptance and long-term existence of the Commmunist regime, resignation of the society, and isolated nature of the dissent during the so-called normalization; however, he argues the author´s answers could have been more convincing if the book had not been partly burdened by the "totalitarian historical narrative" presenting the ruling regime and the society as opposite entities. He appreciates that Professor Petráň (1930-2017) as an early modern era historian lecturing at the Faculty of Arts in Prague since the 1960s, connects the portrayal of its history with his own ego-histoire story while not avoiding questionable moments and not attempting to defend himself. The main principle of the book, namely Petráň´s partial rehabilitation of the quality of professional production of the Faculty of Arts at the time of the Communist regime, is, in the reviewer´s opinion, substantiated, and the reviewer sees the book greatest contribution in its exceptionally rich factography., [autor recenze] Petr Andreas., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Publikovaná disertace amerického historika přináší podle recenzenta velký posun v komplexním poznání osobnosti a kariéry slovenského kněze, politika a v letech 1939 až 1945 prezidenta samostatného slovenského státu Jozefa Tisa (1887-1947), a to jak svým širokým záběrem, tak využitím dosud neznámých pramenů. Nové je zasazení Tisova individuálního portrétu do duchovně-historického rámce evropských dějin první poloviny dvacátého století a postižení myšlenkových proudů formujících jeho ideologii. Těžiště Wardovy interpretace tvoří Tisův vztah k řešení „židovské otázky“ na Slovensku za války, který hodnotí v kontextu jeho narůstajícího antisemitismu, a zároveň politiky „menšího zla“ vzhledem k jeho radikálnějším konkurentům. Recenzent nakonec klade otázky nad oprávněností a zakotvením některých konceptuálních charakteristik ve vztahu k Tisovi (modernizace, revoluce, dualismus jako základní znak jeho světonázoru). and [autor recenze] Miloslav Szabó.
a1_Studie na základě textů z dobových československých časopisů a denního tisku ukazuje, jak se od padesátých do osmdesátých let dvacátého století v Československu proměňoval obraz jaderné energie a energetiky a jaké místo v něm v této souvislosti zaujímaly otázky životního prostředí. V padesátých letech zde v publicistice převládala představa ovládnuté a přetvářené přírody a očekávaný nástup jaderných elektráren byl prezentován jako přirozené nahrazení elektráren uhelných, jehož nezbytnost vyplývala z omezených zásob uhlí. O ,,čistotě'' a bezpečnosti jaderných elektráren přitom nebylo pochyb. V následujících dekádách, jak odezníval ,,atomový optimismus'', se strategie autorů, často oborových expertů a popularizátorů vědy, změnila. Začali sice opatrně připouštět možnost jaderných havárií a negativního vlivu na životní prostředí i lidské zdraví, avšak s odvoláním na exaktní data toto riziko zároveň bagatelizovali jako vysoce nepravděpodobné., a2_Autorka československý diskurz o jaderné energii kontextualizuje a ukazuje, že zatímco v padesátých letech se nijak zásadně nelišil od všeobecného ,,atomového optimismu'', vládnoucího stejně tak v Sovětském svazu, Spojených státech nebo Francii, od druhé poloviny šedesátých let, a zejména následující dekády se podoba tohoto diskurzu v sovětském bloku a na Západě značně diferencovala. V Československu byla jeho produkce monopolizována a texty zpochybňující československou orientaci na jadernou energetiku nemohly být oficiálně publikovány. Setrvačnost pozitivního obrazu jaderné energetiky v československé publicistice byla umožněna podmínkami socialistické diktatury, ale také personální kontinuitou autorů. Otázka zde nikdy nezněla, jestli jaderná energetika ano, či ne, ale jak při jejím rozvoji zajistit dostatečnou ochranu životního prostředí a bezpečnost jaderných elektráren., Based on textx excerpted from Czechoslovak periodicals and dailies of that time the study shos changes of the image of nuclear power and nuclear energy in Czechoslovakia between the 1950s and the 1980s, as well as the position of environmental issues in it. In the 1950s, the image prevailing in periodicals and dailies was that of harnessed and transformed nature, with the anticipated arrival of nuclear power plants presented as a natural replacement of coal-fired plants necessitated by limited coal reserves. At that time there were no doubts about the ''cleanliness'' of nuclear power plants. In the decades that followed, the strategy of authors, often experts in the field and promoters of science, changed, as the ''nuclear optimism'' was ebbing. They started, albeit cautiously, admitting a possibility of health; however, referring to accurate data, they were also downplaying the risk, claiming it was highly unlikely. The authoress contextualizes the Czechoslovak nuclear energy discourse, showing that there were no significant differences from the general ''nuclear optimism'' prevailing in the Soviet Union, United States or France; however, since the mid-1960s, and particularly since the following decade, the shape and form of the discourse in the Soviet Bloc diverged from that in the West considerably. In Czechoslovakia, the discourse was monopolized and no texts questioning the Czechoslovak orientation on nuclear energy could be officially published. The inertia of the positive image of nuclear power in Czechoslovak journalism was made possible not only by the socialist dictatorship, but also by a continuity of authors. In this respect, there were never a question whether to use nuclear power or not; the question was how to develop it in a way guaranteeing a sufficient level of environmental protection and safety of nuclear power plants., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Michal Kopeček a Pavel Kolář představují mezinárodní badatelský projekt „Socialistická diktatura jako myšlenkový svět: Reprezentace společenského řádu a proměny panství ve středovýchodní Evropě druhé poloviny 20. století“, který v letech 2007 až 2010 realizovaly společně postupimské Centrum pro výzkum soudobých dějin (Pavel Kolář, Thomas Lindenberger, Martin Sabrow) a pražský Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR (Michal Kopeček) za finanční podpory německé Nadace Volkswagen. Úvodní text k tematickému bloku článků tohoto čísla Soudobých dějin, který vzešel z uvedeného projektu, objasňuje jeho smysl, myšlenková východiska a společensko-historiografický kontext „historizace diktatur“ a přibližuje konkrétní náplň projektu. Ve srovnávací perspektivě, která obsáhla celou střední a východní Evropu, se účastníci projektu z pohledu kulturních dějin a dějin všedního dne snažili osvětlit způsoby, jak se ustavovaly, reprodukovaly a nakonec hroutily komunistické diktatury. Klíčový konceptuální nástroj pro ně představoval pojem „myšlenkového světa“ (Sinnwelt), který lze chápat jako prostor „předpolitického akceptování“ socialismu, jako zónu, v níž historičtí aktéři každodenně konstruovali smysl stávajícího sociálního pořádku a v níž byla každodenním jednáním stále znovu obnovována jeho legitimita. Úvodní text rešeršuje jednotlivé individuální projekty, které tvořily hlavní náplň celého komplexního projektu, a informuje o přednáškových cyklech a konferencích, které byly v jeho rámci uspořádány. and Michal Kopeček, Pavel Kolář.