Kniha Igora Lukeše Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Praha, Prostor 2014) přichází podle autora s řadou nových poznatků a postřehů, ocenění zaslouží především zmapování činnosti amerických tajných služeb v poválečném Československu, založené z velké části na nevyužitých pramenech. Diskutabilní je však Lukešova teze, že poválečné Československo bylo pro Američany zkušební laboratoří budoucího evropského vývoje a hrálo v tom smyslu pro ně klíčovou roli. Jestliže to mohlo platit v roce 1945, se zhoršováním mezinárodní situace jejich zájem o Československo rychle klesal a o dva roky později už věnovali prioritní pozornost jiným evropským zemím. Autor se dále věnuje tématu americké veřejné diplomacie a propagandy v poválečném Československu, které administrativa Spojených států přes naléhání velvyslance Laurence A. Steinhradta velmi podcenila a jež Lukeš ve své práci zcela pominul. Nelze tak přiřknout veškerou zodpovědnost za americký přístup právě Steinhardtovi, jak činí Lukeš., Igor Lukeš’s On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (2012), published in Czech as Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Prague: Prostor, 2014), offers, according to the reviewer, a number of fresh observations and new pieces of information, and it merits praise mainly for charting out the activity of the US secret services in post-war Czechoslovakia, which the author has achieved using largely hitherto unused sources. Nevertheless, Lukeš’s claim that for the Americans post-war Czechoslovakia was a laboratory of future European developments, playing a key role for them in that sense, is highly debatable. Though that may have been true in 1945, their interest in Czechoslovakia rapidly waned with the worsening international situation, and two years later their attention was primarily turned to other European countries. The author also considers American public diplomacy and propaganda in post-war Czechoslovakia, which the US Administration, despite the urgings of Ambassador Laurence A. Steinhardt, greatly underestimated, something Lukeš has completely ignored in this work. It is therefore unfair of Lukeš to assign all of the blame for the American approach to Steinhardt., and Jan Koura.
Recenzentka vychází z toho, že zrod socialistické kultury v Československu po únoru 1948 předjímal také nový přístup k urbánním konceptům a společenské funkci architektury, která začala být chápána jako prostředek aktivní proměny „přírodního prostředí“ v „životní prostředí“ a stala se tak politikem. První recenzovaná publikace je podle ní zatím jedinou větší prací věnovanou komplexní historii takzvané Nové Ostravy a jejích satelitních sídlišť, která v této nejprůmyslovější oblasti Československa od konce čtyřicátých let minulého století vznikala. Její autor zde sleduje sovětský vliv a problém sovětizace české architektury, zároveň se ale snaží vidět pod rouškou příklonu k sovětským vzorům návrat či počátek specifického československého vývoje. Ve druhé práci pak autor zaměřil pozornost na takzvané kulturní domy jako multifunkční zařízení určené k všestrannému vzdělávání veřejnosti, které se staly typickým dobovým fenoménem, jehož zhodnocení může poukázat nejen na hlavní rysy vývoje architektury a urbanismu za komunistického režimu, ale také na měnící se chápání společnosti, respektive „lidu“. Přes dílčí historické nepřesnosti a omyly obě publikace Martina Strakoše podle recenzentky znamenají jednoznačný přínos pro pochopení dobové atmosféry v architektonických a urbanistických kruzích a zároveň historikům umožňují nahlédnout do nepříliš prozkoumaných oblastí „budovatelské“ epochy., b1_The reviewer of these two publications starts from the premise that the birth of Socialist culture in Czechoslovakia after February 1948 also anticipated a new approach to the concepts of urban planning and the social function of architecture, which began to be understood as an active way to change the ‘natural environment’ into a ‘living environment’, and this function thus became policy. The first publication considered here, whose title translates as ‘The New Ostrava and its satellites: Chapters in the history of architecture from the 1930s to the 1950s’, is, according to the reviewer, so far the only large comprehensive history of what is called Nová Ostrava (New Ostrava) and its satellite housing estates, which were built in this region, the most industrial of Czechoslovakia, from the late 1940s onwards. Its author, Martin Strakoš, traces the Soviet influence and the question of the sovietization of Czech architecture, but also tries to see, beneath the veil of the inclination to Soviet models, a return to specifically Czechoslovak changes or the beginning of new developments. In the second work under review, whose title translates as ‘Community arts centres in the Ostrava region in the context of twentieth-century architecture and art: The cornerstones of society’, the author, again Strakoš, focuses on community arts centres (kulturní domy, literally ‘houses of culture’) as multipurpose facilities intended for the all-round education of the public, which became a typical phenomenon of the period, the assessment of which can help to throw light not only on the main features of the development of architecture and urban planning during the Communist regime, but also on changes in understanding society and the ‘people’., b2_Despite their occasional historical imprecision and mistakes, Strakoš’s two publications make, according to the reviewer, definite contributions to our understanding of the atmosphere amongst architects and urban planners at the time, and they also provide historians with insight into a largely neglected aspect of the era of ‘building Socialism’., [autor recenze] Doubravka Olšáková., and Obsahuje bibliografii
Dánský historik Sune Bechmann Pedersen se v této komparativní studii, sepsané původně jako disertace na Lundské univerzitě, zaměřil na vytváření smyslu komunistické minulosti v českých a německých filmech po roce 1989. Za cíl si stanovil popsat vztah mezi komunistickou minulostí, postkomunistickou kinematografií a "historickou kulturou" v Německu a České republice. Recenzent nepovažuje za nejzajímavější na jeho studii analýzu samotných filmů, ale spíše jejich zasazení do kontextu dobových veřejných debat. Přes absenci televizních seriálů v jeho rozboru a neznalost některých důležitých českých publikací k tématu nabídl autor podle jeho soudu zajímavou a funkční komparaci, neotřelý pohled zvnějšku a poměrně komplexní záběr., In this work of comparative history, which was originally written as his dissertation at Lund University, the Danish historian Sune Bechmann Pedersen focuses on the creation of the meaning of the Communist past in Czech and German films since the Changes beginning in late 1989. His stated aim is to explain the relationship between the Communist past, post-Communist cinematography, and "history culture" (Geschichtskultur) in Germany and the Czech Republic. Rather than its analysis of the individual films, what the reviewer finds most interesting about the book is the author´s having placed the films in the context of contemporary debates. Despite the absence of television series in his analysis and his lack of knowledge about some important Czech publications on the topic, the author has, according to the reviewer, produced an interesting and useful comparative work that offers a fresh look from outside with a broad scope., [autor recenze] Cyril Poliačik., and Obsahuje bibliografické odkazy
Autor, který působí na Ženevské univerzitě ve Švýcarsku, sepsal sociální dějiny Komunistické strany Československa a Jednotné socialistické strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands - SED) v Německé demokratické republice během více než čtyř poválečných desetiletí jejich cesty k moci a vládnutí. Klade přitom důraz na pečlivě zvolenou vzájemnou komparaci a na dlouhodobější historické procesy. Recenzent vysoce oceňuje syntetickou kvalitu jeho práce, precizně uplatňovanou metodologii a široké výzkumné pole, zahrnující tvorbu a reprodukci lokálních stranických elit, administrativní stranickou praxi a každodenní život členstva obou stran. Seznamuje přitom s hlavními poznatky autora o jejich fungování, k nimž patří specifický význam nacionálního faktoru v legitimizační strategii KSČ a značně důslednější průnik SED do běžného života svých členů., The author of the book, who works at the University of Geneva in Switzerland, wrote the social history of the Communist Party of Czechoslovakia and the Socialist Unity Party of Germany in the German Democratic Republic, covering more than four decades of their post-war road to power and rule. In doing so, he emphasizes a meticulously chosen mutual comparison and long-term historical processes. The reviewer highly appreciates the synthetic quality of his work, precisely applied methodology, and broad field of research including the formation and reproduction of local party elites, administrative party practices, and everyday life of members of both parties. The reviewer presents principal findings of the author concerning the operation of the parties, including the specific significance of the nationalistic factor in the legitimization strategy of the Communist Party of Czechoslovakia and the substantially deeper penetration of SED into everyday life of its members., [autor recenze] Marián Lóži., and Obsahuje bibliografické odkazy
Referát přibližuje průběh sedmého mezinárodního balkanistického sympozia, které ve dnech 28. a 29. listopadu 2016 uspořádal v Brně Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity spolu s Moravským zemským muzeem a Historickým ústavem Akademie věd České republiky, v. v. i. Sympozia se zúčastnilo více než šedesát historiků, politologů, filologů, etnologů a jiných odborníků z České republiky, Slovenska, balkánských států a Polska, kteří své příspěvky o minulosti a dějinách Balkánu i o česko-slovensko-balkánských vztazích představili ve třech sekcích: historie, etnologie, politologie; jazykověda; literatura a kulturologie., This is a report on the Seventh International Symposium on Balkan Studies, which was held in Brno, on 28 and 29 November 2016. It was organized by the Institute of Slavic Studies at Masaryk University, together with the Moravian Museum and the Institute of History, part of the Czech Academy of Sciences. More than sixty historians, political scientists, philologists, ethnologists, and other specialists from the Czech Republic, Slovakia, Balkan countries, and Poland, participated in the symposium. In three sections, they presented papers about the history of the Balkans and Czecho-Slovak-Balkan relations: (i) history, ethnology, political science; (ii) linguistics; and (iii) literature and culturology., Milan Sovilj., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Autor na rozboru strategie a taktiky Komunistické strany Československa v letech 1945 až 1948 sleduje, jak se v její tehdejší politice uplatňovalo téma takzvané specifické cesty osvobozené Československé republiky k socialistickému společenskému systému. Klade si otázku, jak mohla komunistická strana po válce získat tak masovou podporu, a jednu z příčin jejího úspěchu shledává v pragmaticky a pružně zvolené strategii, využívající vzepjaté národní cítění obyvatel v kombinaci s široce vyznávanými ideály sociální spravedlnosti. Domácí historické kořeny teze o svébytném směřování země k socialismu a její přitažlivosti nachází autor ve druhé polovině 19. století, kdy se v české společnosti a politice prosazovaly a propojovaly levicové a nacionální myšlenky, jejichž symbióza poté silně působila po celou dobu první republiky. Předseda KSČ Klement Gottwald (1896-1953) a další členové stranického vedení po květnu 1945 popisovali současnou situaci v termínech "národní a demokratické revoluce" a "budování lidové demokracie", v nichž ovšem zazníval akcent na jejich specifický charakter. Samotné heslo zvláštní československé cesty k socialismu zaznamenává autor v projevech komunistických představitelů až na podzim 1946 a rozhodující moment pro jeho formulaci spatřuje ve vítězství KSČ ve volbách v květnu téhož roku, které přesvědčily stranické špičky o tom, že je možné Československo přetvořit na socialistický stát pokojnou cestou stále radikálnějších reforem, bez násilí a "diktatury proletariátu" podle sovětského vzoru., a2_Tato myšlenka získala v praktické politice podobu hesla o boji za získání většiny národa, která by komunistické straně zajistila více než padesát procent hlasů v příštích volbách. Autor přitom upozorňuje na důležitost mezinárodního kontextu, zejména postojů Moskvy, která Stalinovými ústy deklarovala svůj souhlas s představou o rozdílných cestách vedoucích k socialismu v různých zemích, v závislosti na jejich domácích poměrech. Zásadní obrat v politice Moskvy v létě a na podzim 1947, který odráželo zejména založení Informačního byra komunistických a dělnických stran, se promítl do strategie KSČ, když v boji o moc začala vedle cesty voleb plánovat i alternativní postupy s využitím nátlakových a násilných metod. Ty nakonec efektivně použila v únorovém převratu roku 1948, o němž autor referuje z pohledu zpráv sovětských diplomatů a úředníků. Vedení KSČ se sice československé cesty k socialismu výslovně nezřeklo, po rozkolu SSSR s Jugoslávií a nastolení "zostřeného kurzu" Moskvou na podzim 1948 ji však zcela opustilo a přebíralo sovětský model socialismu. Autor resumuje, že povrchní a teoreticky nepropracovaná koncepce "československé cesty k socialismu" v politice KSČ jistý čas opravdu existovala, jejím cílem však bylo jen pokojné převzetí moci a v podstatě se jednalo o demokratickou kamufláž cesty ke komunistické diktatuře., a3_V závěru autor představuje sovětský dokument "O některých chybách v činnosti Komunistické strany Československa" (O někotorych ošibkach v dějatělnosti Kommunističeskoj partii Čechoslovakii), který je v českém překladu editován a publikován jako příloha článku. Význam dokumentu demonstruje na konkrétních změnách, které následovaly v politice KSČ v souladu s tezemi sovětských činitelů. Tento poměrně obsáhlý a k politice vedení KSČ velmi kritický text vypracovali úředníci aparátu Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) L. Baranov, V. Mošetov a A. Antipov, datován je 5. dubna 1948 a určen byl pro Michaila Andrejeviče Suslova (1902-1982), který byl tehdy vedoucím oddělení zahraniční politiky ÚV VKS(b). (Dokument byl rusky publikován v edici: VOLOKITINA, T. V. - ISLAMOV, T. M. - MURAŠKO, G. P. - NOSKOVA, A. F. - ROGOVAJA, A. L. (ed.): Vostočnaja Jevropa v dokumentach rossijskich archivov 1944-1953 gg., sv. 1: 1944-1948 gg. Moskva - Novosibirsk, Sibirskij chronograf 1997, s. 831-858.) Zpráva se zaměřuje na několik oblastí - strategii KSČ v boji o moc a její deklarované cíle, vnitřní výstavbu strany, národnostní politiku a zemědělskou politiku - a vytýká vedení československých komunistů řadu chyb a nedostatků. Největší chybu spatřuje právě v orientaci KSČ na pokojnou cestu k socialismu bez třídního boje a obětí, v přeceňování parlamentních forem boje a v podceňování významu revolučního vystoupení lidových mas., a4_Dále kritizuje masové rozšiřování členské základny KSČ, které hodnotí jako odmítání bolševických zásad organizační výstavby strany. Ostrý odsudek si vedení KSČ (stejně jako ostatní předúnorové strany) vysloužilo za nacionalistickou politiku uplatňovanou vůči německé a maďarské menšině v Československu, přezírající leninsko-stalinské přístupy v národnostní otázce. Podobné úchylky se údajně dopustilo v rolnické otázce, když nevypracovalo vědecký program jejího řešení a nenarušilo základy kapitalismu na vesnici. V závěru zprávy její pisatelé konstatují, že KSČ musí přezkoumat svá teoretická východiska i praktickou politiku, a formulují podmínky, které musí nutně splnit ke své nápravě v duchu marxismu-leninismu., a1_In this analysis of the strategy and tactics of the Communist Party of Czechoslovakia from 1945 to 1948, the author considers how, in its policies, the Party applied the notion of the so-called "special road" of liberated Czechoslovakia to a Socialist system. He asks how, after the Second World War, the Party could gain such mass support. He sees one of the reasons for its success in its pragmatically and flexibly choosing strategy and using the heightened popular national feeling in combination with the widely acknowledged ideal of social justice. The historical roots of the Czech notion of the country´s distinctive orientation towards socialism and its attractiveness, argues the author, are in the second half of the nineteenth century, when left-wing nacionalist ideas were promoted and linked together in Czech society and politics. Their symbiosis then had a strong effect during the whole existence of the first republic. The chairman of the Party, Klement Gottwald (1896-1953), like other members of the leadership, described the contemporary situation after May 1945 as a "national and democratic revolution" and the "building of a people´s democracy", in which, however, the accent was on their special character., a2_The author finds the first use of the slogan "the Czechoslovak road to socialism" in speeches of Communist Party representatives in autumn 1946, and he considers the decisive moment for its formulation to be the victory of the Communist Party in the general elections of May 1946, when the top-level members of the Party convinced themselves that it was possible to remake Czechoslovakia into a Socialist state by following a peaceful road of increasinly radical reforms, without the violence or "dictatorship of the proletariat" of the Soviet model. In practice this idea was expressed in the slogan about the struggle to win over the majority of the nation, which was meant to ensure the Communist Party more than fifty per cent of the vote in the next elections. The author points to the importance of the international context, particularly the attitudes of Moscow, which, as Stalin said, declared that it agreed to the notion of different roads leading to socialism in different countries, depending on the local circumstances in each. The fundamental turnaround in Kremlin policy in summer and autumn 1947, reflected particularly in the founding of the Cominform (Information Bureau of the Communist and Workers´ Parties), was projected into the strategy of the Czechoslovak Communist Party, when, in the struggle for power, it began, in addition to elections, to plan alternative approaches using pressure and violence. Ultimately these were effectively employed in the February 1948 takeover, which the author examines from the viewpoint of reports by Soviet diplomats and bureaucrats. Though the Czechoslovak Communist Party leadership did not explicitely reject the Czechoslovak road to socialism, after the Soviet-Yugoslav split and the establishment of a more hard-line course by the Kremlin in autumn 1948, it completely abandoned the Czechoslovak road and adopted the Soviet model of Socialism., a3_The author sums up by saying that although the superficial and undeveloped concept of the Cezchoslovak road did indeed exist for a while in Czechoslovak Communist Party policy, it was only intended for the purpose of taking power peacefully and was essentially a tactic to make the road to Communist dictatorship appear democratic. The author concludes with the Soviet document "O nekotorykh oshibkakh v deyatelnosti Kommunisticheskoy partii Chekhoslovakii", presented here in Czech translation as a supplement to the article. The author demonstrates the importance of the document by discussing particular changes in Czechoslovak Communist Party policy in accord with Soviet ideas. This long text, highly critical of the Czechoslovak Communist Party leadership, was drawn up by three officials of the apparat of the Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union (CPSU), L. Baranov, V. Moshetov, and A. Antipov, on 5 April 1948, for Mikhail Andreyevich Suslov (1902-1082), the head of the foreign policy department of the Central Committee. (The document was published in Russian in T. V. Volokitina et al., Vostochnaia Evropa v dokumentakh rossijskikh arkhivov 1944-1953 gg., vol. 1, 1944-1948 gg. Moscow and Novosibirsk: Sibirskii Khronograf, 1997, pp. 831-58.) The report focuses on several areas - Party strategy in the power struggle and its declared aims, the internal building up of the Party, nationalities policy and agricultural policy -, and it reproaches the Czechoslovak leadership for a number of mistakes and shortcomings., a4_The report sees the greatest mistake in the Czechoslovak Communist Party´s orientation to a peaceful road to Socialism without class struggle or victims, in its overrating of parliamentary forms of struggle and underestimating the importance of the revolutionary rising up of the masses. It also criticizes the mass expansion of the membership base of the Czechoslovak Communist Party, which it considers to be a rejection of the Bolshevik principles of the organizational building up of the Party. The report condemns the leadership of the Czechoslovak Communist Party (and other parties before the February takeover) for its nationalities policy when dealing with the German and Hungarian minorities in Czechoslovakia, because the leadership ignored Leninist-Stalinist approaches to this question. The Czechoslovak Communist Party leadership, according to the authors of the report, were guilty of similar deviations on the peasant question, because it had failed to work out a "scientific" solution and did not strike at the very foundations of capitalism in the villages. In the conclusion of the report, the authors state that the Czechoslovak Communist Party shoud have re-examined its theoretical starting points and practical policy, and they set out the terms and conditions that the leadership had to meet in order to rectify the situation in the Marxist-Leninist spirit., Jiří Pernes., Součástí článku je sovětský dokument uvedený v překladu Jany Váchové v Příloze, and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Studie byla původně publikována pod názvem Contesting the Malyn Massacre: The Legacy of Inter-Ethnic Violence and the Second World War in Eastern Europe v červnu 2016 jako č. 2405 ,,Carl Beck Papers in Russian & East European Studies'', které vydává Centrum pro ruská a východoevropská studia Pittsburské univerzity (Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh). Text je online dostupný z: https://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/cbp/article/view/203. Ráno 13. července 1943 obklíčila německá protipartyzánská jednotka vesnici Malín na západní Ukrajině a její české a ukrajinské obyvatele. Vojáci shromáždili veškeré obyvatele vesnice na návsi a po kontrole dokumentů je pozavírali do vesnického kostela, školy a dalších budov. Poté vše zapálili a prchající lidi stříleli ze samopalů. Navečer toho dne přestal Malín existovat. Na první pohled se masakr v Malíně jeví jen jako další děsivý zločin brutální okupační správy. Bližší pohled na archivní zdroje, populární diskurz a odbornou literaturu však odhaluje zcela jiný, podstatně méně zřetelný obrázek. Autor uvádí, že existuje patnáct různých verzí událostí v Malíně. Liší se v nich etnická identita jednotek, které Němcům asistovaly, podrobnosti tohoto zločinu, důvody údajně vedoucí k represi, a dokonce i etnicita obětí., a2_Studie se snaží objasnit rozdílné a vzájemně si odporující popisy událostí v Malíně na základě analýzy pramenů z více než deseti archivů v šesti zemích, rozboru čtyř historicko-lingvistických narativů i terénního šetření na Ukrajině a v České republice. Autor vymezuje čtyři kontrastní diskurzy o Malínu - sovětský, ukrajinský, polský a český - a podrobně popisuje, jak a proč si každý z těchto diskurzů vytvořil vlastní verzi (či verze) malínské tragédie ve vztahu k širším narativům druhé světové války na Východě. Tato mikrohistorie také ukazuje, jak dlouhý stín vrhá trauma a dědictví válečného mezietnického násilí na současné porozumění válce, a podtrhuje, jak nesmírně náročné výzvě čelí badatelé, kteří se dějinami této oblasti a tohoto období zabývají., a1_The study was initially published in June 2016 as No. 2405 ''Carl Beck Papers in Russian & and East European Studies'', published by the Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh. The text is available online at hhtps://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/chp/article/view/203. On the morning of July 13, 1943, a German anti-partisan formation surrounded the small village of Malyn and its Czech and Ukrainian inhabitants. The soldiers gathered the entire village population in the town square and, after a document check, proceeded to lock them inside the town church, school and their homes. The soldiers then set fire to these buildings and shot those trying to escape machine guns. By the end of the day, Malyn ceased to exist. On the surface, the Malyn Massacre appears as just another ghastly crime committed by a brutal occupying force. Yet, a closer look at archival sources, popular discourse, and scholarly literature on Malyn reveals a much different picture - and a murkier one. The author states there are over fifteen different versions of what happened in Malyn that day. The ethnic identities of the units that accompanied the Germans vary from account to account, as do the details of the crime, the justification for the reprisal, and even the ethnicity of the victims. The study attempts to clarify disparate and mutually contradicting accounts of the events in Malyn by analyzing materials from over ten archives in six countries and four historiohraphical-linguistic narratives, in addition to field research in Ukraine and the Czech Republic., a2_The author specifies four discursive landscapes about Malyn (Soviet, Ukrainian, Polish, and Czech) and details how and why each of these has come to construct their own version(s) of Malyn in relation to larger grand narratives about the war in the East. This microhistory also underscores how the trauma and legacy of wartime inter-ethnic violence casts a long shadow over the current understanding of the war and highlights the daunting task scholars face writing the history of this region and time period., Jared McBride ; Z angličtiny přeložila Blanka Medková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzent představuje monografii jako výsledek dlouhodobého, všestranného a téměř vyčerpávajícího pramenného výzkumu, který je monumentální svým obsahem i rozsahem. Autor se soustředí na subkulturu české mládeže spjaté s jazzovou (swingovou) hudbou v době Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945), na její život, zvyky, styl oblékání, mluvu a vztah k okupačnímu režimu i na poměr nacistických a protektorátních institucí k této mládeži a k hudbě, kterou vyznávala. Své téma přitom zasazuje do širokých historických, společenských, politických a kulturních souvislostí, když například erudovaně a poutavě líčí vývoj a šíření jazzových tanců, vznik a působení podobných subkultur mládeže v západní Evropě a Spojených státech nebo přežívání jazzu a jeho fanoušků v nacistické třetí říši. Důkladně pojednává o kritice jazzu a jeho vyznavačů v protektorátu i o represích proti nim, inspirativně uvažuje o vztahu jazzové hudby a svobody a jeho výklady oplývají bohatou faktografií. Recenzent by osobně uvítal jen přehlednější podání některých pasáží a větší pozornost věnovanou samotné jazzové hudbě., The reviewer presents the monograph Swing fans and zoot suiters in the Protectorate night: Czech swing kids and their bitter world as the outcome of long-term, comprehensive, and almost exhaustive research of sources, impressive in both its content and its scope. The author concentrates on the Czech youth subculture associated with jazz (swing) music at the time of the Protectorate of Bohemia and Moravia (1939-1945), their lifestyle, habits, fashion, speech, and attitude to the occupation regime, as well as the attitude of Nazi and Protectorate authorities to them and to the music they professed. He sets the topic into a broad historical, social, political, and cultural context, for example when describing in an erudite and gripping manner the evolution and propagation of jazz dances, formation and existence of similar youth subcultures in Western Europe and United States, or the survival of jazz and its fans in the Nazi Third Reich. The author covers in depth the criticism aimed at jazz and its fans in the Protecorate and repressions against them, analyzes the relationship between jazz music and freedom in an inspiring manner, and his interpretations and explanations abound with facts. The reviewer would personally welcome only a better arrangement of some parts and more attention paid to jazz music as such., [autor recenze] Vít Hloušek., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Bedřich Štěpánek (1884-1943) byl významnou osobností domácího protihabsburského odboje za první světové války a prvním československým vyslancem ve Spojených státech amerických. V důsledku rozporů s úředníky vyslanectví a intrik musel v roce 1923 svou funkci opustit a odešel i ze služeb ministerstva zahraničí, poté žil jako soukromník ve Spojených státech, kde zemřel za nevyjasněných okolností. Edice dosud nepublikované korespondence mezi Bedřichem Štěpánkem a kancléřem prezidenta republiky Přemyslem Šámalem (1867-1941) podle recenzenta nejen poodkrývá vyslancovy životní osudy, ale také poskytuje jedinečný vhled do zákulisí formující se československé diplomatické služby, meziválečného politického vývoje ve Spojených státech i tehdejší dramatické mezinárodní situace., Bedřich Štěpánek (1884-1943) was an important figure in the Czech anti-Habsburg resistance at home during the First World War and he was the first Czechoslovak envoy to the United States after the founding of Czechoslovakia in October 1918. Following disagreements with embassy officials as well as intrigues, he had to quit his post, in 1923, and leave the ministry of foreign affairs. He then lived, self-employed, in the United States, where he died in unexplained circumstances. According to the reviewer, this volume of never-before published correspondence between Bedřich Štěpánek and Přemysl Šámal (1867-1941), the chief of staff of the Czechoslovak president, not only partly reveals aspects of Štěpánek life, but also provides a unique look behind the scenes of the Czechoslovak diplomatic service in its early years, as well as interwar political developments in the United States and the dramatic international situation at that time., [autor recenze] Jan Koura., and Obsahuje bibliografické odkazy
Kniha americké historičky Pauliny Brenové je podle recenzenta přesně tím příspěvkem k české historii ze zahraničí, který musíme co nejradostněji uvítat. Obsahuje mimořádně zajímavé postřehy, originální uchopení celého neotřelého tématu, načrtnuté komparace a analogie nejen se sovětskou realitou a děním v dalších zemích východního bloku, ale i s vývojem v západní Evropě a Spojených státech. Na české poměry stále poněkud neobvykle je studie psána spíš esejistickým stylem, bez mohutné deskriptivní zátěže s množstvím dat. Důraz je položen na jednotlivé myšlenky a zcela chybí pozitivisticky těžkopádná snaha o syntézu všech faktů a faktíků k danému značně širokému tématu. To pak umožňuje vytvořit plynulý a poměrně strhující obraz, který ovšem plně zapůsobí až v dialogu s aktivním čtenářem. Jde o knihu, která neuzavírá diskusi, ale naopak ji zahajuje. A právě takové knihy v české historiografii, zejména pro oblast soudobých dějin, neustále chybějí. Nicméně v některých dílčích otázkách obraz načrtnutý autorkou odpovídá realitě pouze částečně a někdy se s ní dokonce míjí. To se týká z neznalosti hlubšího kulturního pozadí určitých převzatých klišé nebo mylných interpretací, ale i řady faktografických chyb, které mohla odstranit překladatelka nebo redakce. and [autor recenze] Martin Franc.