The terms denotation and reference are commonly used as synonyms. A more fine-grained analysis of natural language as offered by TIL shows that we can distinguish these terms in the case of empirical expressions. The latter are shown to denote non-trivial intensions while their reference (if any) is the value of these intensions in the actual world., Pojmy denotace a reference se běžně používají jako synonyma. Jemnější analýza přirozeného jazyka, kterou nabízí TIL, ukazuje, že tyto pojmy můžeme rozlišit v případě empirických výrazů. Ty jsou ukázány jako netriviální záměry, zatímco jejich reference (pokud existuje) je hodnotou těchto intenzí ve skutečném světě., and Pavel Materna
A traditional objection to inferentialism states that not all inferences can be meaning-constitutive and therefore inferentialism has to comprise an analytic-synthetic distinction. As a response, Peregrin argues that meaning is a matter of inferential rules and only the subset of all the valid inferences for which there is a widely shared corrective behaviour corresponds to rules and so determines meaning. Unfortunately, Peregrin does not discuss what counts as ''widely shared''. In the paper, I argue for an empirical plausibility of Peregrin’s proposal. The aim of the paper is to show that we can find examples of meaning-constitutive linguistic action, which sustain Peregrin’s response. The idea is supported by examples of meaning modulation. If Peregrin is right, then we should be able to find specific meaning modulations in which a new meaning is publicly available and modulated in such a way that it has a potential to be widely shared. I believe that binding modulations – a specific type of meaning modulations – satisfy this condition. and Tradiční námitka proti inferencionalismu uvádí, že ne všechny závěry mohou mít smysl-konstitutivní, a proto inferencionalismus musí obsahovat analytický a syntetický rozdíl. Jako odpověď Peregrin tvrdí, že význam je záležitostí inferenčních pravidel a pouze podmnožina všech platných závěrů, pro které existuje široce sdílené nápravné chování, odpovídá pravidlům a tím určuje význam. Bohužel, Peregrin nehovoří o tom, co se počítá za ''široce sdílené''. V příspěvku argumentuji za empirickou hodnovernost návrhu Peregrina. Cílem práce je ukázat, že můžeme nalézt příklady smysluplné jazykové činnosti, které podporují Peregrinovu reakci. Tato myšlenka je podporována příklady významové modulace. Pokud má Peregrin pravdu, pak bychom měli najít konkrétní modulace smyslu, ve kterých je nový význam veřejně dostupný a modulovaný takovým způsobem, že má potenciál být široce sdílený. Věřím, že závazná modulace - specifický typ modulace významu - tuto podmínku splňují.
Studie se věnuje jednomu z aspektů tvůrčí činnosti německého filosofa J. G. Hamanna, bezprostředního předchůdce hnutí Sturm und Drang a jednoho z prvních kritiků I. Kanta. Tímto aspektem je nesrozumitelnost jeho textů, která je ovšem v německém prostředí téměř příslovečná. Autor popisuje základní charakteristické rysy, jimiž se vyznačují Hamannovy texty, a hledá důvody, kvůli nimž Hamann zvolil právě formu literární reprezentace. Důležité je upozornění na skutečnost, že sám Hamann zanechal klíč k dešifrování vlastní nesrozumitelnosti: skrývá se pod metaforou archipelagu, souostroví složeného z množství malých ostrůvků rozumění, mezi nimiž se rozlévá moře. Chce-li kdo Hamannovi porozumět, musí se „naučit plavat“ – ovšem ve smyslu známého Sókratova výroku o Hérakleitovi a „délském potápěči“. Závěr studie představuje hypotézu, jejímž prostřednictvím chce autor otevřít diskusi jak o faktickém nerozumění Hamannovi, tak o jeho livonském pojetí osvícenství., The study addresses one aspect of the creative activity of the German philosopher J. G. Hamann, a direct predecessor of the Sturm und Drang movement and one of the first critics of Kant. This aspect is the incomprehensibility of his texts, a quality that, however, could almost be considered proverbial in the milieu of German philosophy. The author describes the basic characteristics that distinguish Hamann’s texts and seeks the reasons why Hamann might have chosen this form of literary representation. It is important to note that Hamann himself left a clue, hiding under the metaphor of the archipelago, for the deciphering of his own incomprehensibility: an archipelago composed of a number of diminutive islets of understanding, between which the sea flows. If somebody wants to understand Hamann, he must “learn how to swim”, but do so in the sense of Socrates’ famous statement about Heraclitus and the “Delian diver”. The conclusion of the study presents a hypothesis by which the author hopes to open a discussion both about the factual misunderstandings of Hamann’s work, as well as about his Livonian conception of the Enlightenment., and Die Studie ist einem Aspekt des Schaffens des deutschen Philosophen J. G. Hamann gewidmet, einem unmittelbaren Vorgänger des Sturm und Drang und einem der ersten Kritiker Immanuel Kants. Bei diesem Aspekt handelt es sich um die Unverständlichkeit seiner Texte, die insbesondere im deutschen Sprachraum nahezu sprichwörtlich ist. Der Autor beschreibt die Grundzüge von Hamanns Texten und sucht nach Gründen, warum Hamann gerade die Form der literarischen Darstellung wählte. Wichtig ist dabei die Tatsache, dass Hamann selbst einen Schlüssel zur Dechiffrierung der eigenen Unverständlichkeit hinterließ, der sich in der Metapher des Archipels verbirgt; damit ist eine Inselgruppe inmitten des Meeres gemeint, die sich aus einer Vielzahl von kleineren Inseln des Verstehens zusammensetzt. Für ein Verständnis Hamanns ist es notwendig, „schwimmen zu lernen“ – freilich im Sinne der bekannten Aussage Sokrates über Heraklit und den „delischen Taucher“. Zum Schluss der Studie wird eine Hypothese aufgestellt, mit der der Autor eine Diskussion über das tatsächliche Nichtverstehen Hamanns sowie über dessen livonische Auffassung von der Aufklärung eröffnen möchte.
According to Fodor, robustness of meaning is an essential aspect of intentionality, and his causal theory of content can account for it. Robustness of meaning refers to the fact that tokenings of a symbol are occasionally caused by instantiations of properties which are not expressed by the symbol. This, according to Fodor, is the source of the phenomenon of misrepresentation. We claim that Fodor’s treatment of content and misrepresentation is infected with a couple of flaws. After criticizing Fodor’s theory of content, we propose a new theory of content which explains how misrepresentation is possible as a result of meaning-forming causation, and extend it to account for the property of robustness of meaning., Podle Fodora je robustnost významu základním aspektem záměrnosti a jeho kauzální teorie obsahu jej může vysvětlit. Robustnost významu se odkazuje na skutečnost, že tokenings symbolu jsou občas způsobeny instancemi vlastností, které nejsou vyjádřeny symbolem. Toto, podle Fodora, je zdrojem fenoménu zkreslení. Tvrdíme, že Fodorova léčba obsahu a zkreslení je infikována několika nedostatky. Poté, co kritizujeme Fodorovu teorii obsahu, navrhujeme novou teorii obsahu, která vysvětluje, jak je zkreslení možné v důsledku příčinných souvislostí, a rozšířit ji tak, aby odpovídala za vlastnost robustnosti významu., and Tevfik Aytekin, Erdinç Sayan
Logical analysis of natural language (LANL) based on TIL defines meaning (Frege’s sense) in a procedural way, resulting in the following thesis: The meaning of an expression is independent of context. The meaning (in the case of non-indexical expressions concept) is thus an abstract procedure, which is explicated in TIL as (well-defined) construction. What does depend on context is the way in which the meaning has to be handled. From this viewpoint we can distinguish three kinds of context: (i) hyperintensional context; (ii) intensional context; (iii) extensional context., Logická analýza přirozeného jazyka (LANL) na základě TIL definuje význam (Fregeho smysl ) v procesním způsobem, což má za následek následující práce: Význam výrazu je nezávislá na kontextu . Význam (v případě konceptu neindexových výrazů ) je tedy abstraktním postupem, který je vysvětlen v TIL jako (dobře definovaná) konstrukce . To, co závisí na kontextu, je způsob, jakým je třeba tento význam řešit . Z tohoto pohledu můžeme rozlišit tři druhy kontextů: (i) hyperintenzionální kontext; ii) intenzivní souvislosti; iii) kontext prodloužení., and Pavel Materna
The paper deals with the word without and its role in those kinds of collocations in which it has a meaning-carrying function. It is assumed that the meaning of without in the kinds of collocations under scrutiny is context independent in that it can be explicated by a singles cheme: For every ξ,ξ ...ξ holds, that Π(ξ,ξ ...ξ) if not Θ(ξ , ξ ... ξ ), where Π, Θ are propositions or propositional functions (predicates) and ξ , ξ ... ξ are relevant variables, whose range is determined by that following after the word without. The scheme varies with the variable type to which without is applied purely as a certain kind of operator. The concatenations without + expression are, typically, equivalent to more prolix without-free collocations; thus, without is a suitable device for text compression., Příspěvek se zabývá slovem bez a jeho úlohou v těch druzích kolokací, ve kterých má významovou funkci. Předpokládá se, že význam bez v druzích zkoumaných kolokací je nezávislý na kontextu v tom, že může být vysvětlen chémií singlů: Pro každý ξ, ξ ... ξ platí, že Π (ξ, ξ ... ξ ) pokud ne Θ (ξ, ξ ... ξ), kde Π, Θ jsou propozice nebo propoziční funkce (predikáty) a ξ, ξ ... ξ jsou relevantní proměnné, jejichž rozsah je určen následujícím po slovu bez . Tento režim se mění s proměnnou typu, který , aniž by se aplikuje brát jako určitý druh subjektu. Zřetězení bez výrazu + jsou typicky ekvivalentní více prolixubez neomezených kolokací; tak, bez je vhodné zařízení pro kompresi textu., and František Gahér
My aim is to show that once we appreciate how Searle (1958) fills in the details of his account of proper names - which I will dub the presuppositional view - and how we might supplement it further, we are in for a twofold discovery. First, Searle’s account is crucially unlike the so-called cluster-of-descriptions view, which many philosophers take Searle to have held. Second, the presuppositional view he did hold is interesting, plausible, and worthy of serious reconsideration. The idea that Searle’s account is a largely Fregean interlude between the Fregean description theory of proper names and Kripke’s proposals presented in ''Naming and necessity'' is in major ways a myth, a mythical chapter in how the story of 20th-century philosophy of language is often told., Mým cílem je ukázat, že jakmile oceníme, jak Searle (1958) zaplňuje podrobnosti svého účtu o vlastních jménech - které budu zpochybňovat presuppoziční pohled - a jak bychom jej mohli dále doplňovat, jsme pro dvojí objev. Za prvé, Searleův účet je zásadně na rozdíl od tzv. Shluku popisů, který si mnoho filozofů vezme Searle. Zadruhé, předvídavý pohled, který zastával, je zajímavý, hodnověrný a hodný vážného přehodnocení. Myšlenka, že Searleův účet je z velké části svobodnou překážkou mezi teorií Fregeanova popisu vlastních jmen a Kripkeho návrhů prezentovaných v ,,Pojmenování a nezbytnosti'', je v zásadě mýtem, mýtickou kapitolou o tom, jak je příběh filosofie jazyka 20. století. často., and Zsófia Zvolenszky
This contribution, which in a brief, succint and almost aphoristic way, critically brings forward to the reader a number of problems of today’s corpus and computational linguistics as well as their unsatisfactory solutions, is trying, at the same time, to do away with a number of myths and simplified opinions in the field. and Příspěvek ve stručné a téměř aforizované podobě připomíná řadu kritizovaných problémů a jejich neuspokojivých řešení v dnešní korpusové a komputační lingvistice a snaží se tak odstranit řadu mýtů a zjednodušujících představ.
Carnap’s analysis of the language of science had presupposed too close a connection between the semantics and testability. The core problem of the logical empiricist tradition was to show how to provide the interpretation of theoretical terms and hence the explanation of their application to observable entities by means of observation terms. It is argued that the utilization of a much more expressive semantic theory which identifies meanings with hyperintensional entities leads to a clarification of the competencies of semantics and methodology. It is claimed that the observability or unobservability of term’s referents does not determine the meaning of the term. Carnap’s reduction sentences are therefore conceived only as methodological devices for the determination of unobservables via the theory-presupposed observable aspects., Carnapova analýza jazyka vědy předpokládala příliš úzkou souvislost mezi sémantikou a testovatelností. Hlavním problémem logické empirické tradice bylo ukázat, jak poskytnout výklad teoretických pojmů a tím i vysvětlení jejich aplikace na pozorovatelné entity pomocí pozorovacích termínů. Tvrdí se, že využití mnohem výraznější sémantické teorie, která identifikuje význam s hyperintenzionálními entitami, vede k objasnění kompetencí sémantiky a metodiky. To je prohlašoval, že pozorovatelnost nebo unobservability of referents termínu nemá určovat význam termínu. Carnapovy redukční věty jsou proto koncipovány pouze jako metodologická zařízení pro určování nepozorovatelných aspektů prostřednictvím pozorovatelných aspektů předpokládaných teorií., and Lukáš Bielik
A Moderate Anti-realist (MAR) approach to truth and meaning, built around the concept of knowability, will be introduced and argued for in this essay. Our starting point will be the two fundamental anti-realists principles that claim that neither truth nor meaning can outstrip knowability and our focus will be on the challenge of adequately formalizing these principles and incorporating them into a formal theory. Accordingly, I will introduce a MAR truth operator that is built on a distinction between being true and being factual. I will show then that this approach partitions propositions into eight classes, on the basis of their knowability. We will then ask the following question: Given the anti-realist principles, what kind of theory of propositional meaning can properly explain the meaninglessness of fully unknowable propositions? This question will lead us to the claim that the meaning/content of propositions should be identified not with the set of possible worlds in which the propositions are true/factual, but rather in which they are known. This modified approach will then be used to analyze both the Liar Paradox and the Strengthened Liar. To anticipate the conclusion of this essay, it will be shown that a MAR framework can render definite truth and factuality values to the Liar sentence and it will also confirm our intuition that such paradoxical sentences are devoid of proper meaning. and Moderní antirealistní (MAR) přístup k pravdě a významu, postavený na konceptu znalosti , bude představen a projednáván v této eseji. Naším výchozím bodem budou dvě základní principy antirealistů, které tvrdí, že ani pravda, ani význam nemohou překonat znalost a naše zaměření bude na výzvu adekvátně formalizovat tyto zásady a začlenit je do formální teorie. Proto zavedu operátor MAR pravdy, který je postavený na rozdílu mezi skutečností a skutečností. Ukážeme tedy, že tento přístup rozděluje návrhy do osmi tříd na základě jejich znalosti. Potom budeme klást následující otázku: Vzhledem k antirealistickým principům, jaká teorie proposativálního významu může správně vysvětlitnesmyslnost z plně nepoznatelných výroků? Tato otázka nás vede k tvrzení, že smysl / obsah tvrzení by neměl být identifikován se souborem možných světů, ve kterých jsou tvrzení pravdivá / věcná , ale spíše ve kterých jsou známé . Tento modifikovaný přístup pak bude použit pro analýzu jak Liar Paradoxu, tak Posíleného Lháře . Předvídat závěr této eseje, bude ukázáno, že rámec MAR může poskytnout definitivní pravdivost a faktografické hodnoty věrnosti Liar a také potvrdí naši intuici, že takové paradoxní věty nemají správný význam.