The aim of this article is to present a relatively complex linguistic analysis of the three-volume correspondence between Jiří Voskovec and Jan Werich (V+W). Focusing on the dialogic structure of these letters, its remarkable coherence and stylistic uniformity, we examine the research possibilities such text types may offer in the field of dialogue stylistics. This highly private correspondence draws attention to the transitions between written and spoken language, fluctuations between using literary and common Czech, as well as a frequent use of vulgarisms, which we interpret as a natural part of the authors’ shared idiolect. Another building block in the stylistic uniformity of the entire correspondence that is worth highlighting is the linguistic playfulness and languagebased humor, including V+W’s fondness for using, manipulating, and commenting on specific set phrases, in which they also intertwine Czech and English. Although English holds a prominent position both in terms of frequency of use and the variety of expressions, the letters actually display features of multi-lingual texts; this quality comes out also in the form of stating the authors’ opinions about Czech (or other languages). The multi-lingual flavor is not far from issues of intertextuality, which manifests itself in the form of a variety of quotations, paraphrases, references, or ad-hoc created fake proverbs. Another part of our analysis concerns V+W’s creativity in word-formation (especially on the part of Voskovec), as well as various grammatical phenomena. In morphology, the texts show a conspicuously high frequency of participles and the archaic short-form adjectives; in syntax, we observe the stylistic function of certain passive constructions, causativization of non-causative verbs, special kinds of ellipsis, and idiosyncratic patterning in marking information structure.
Vydávání historických písemných pramenů má v českých zemích bohatou tradici, jejíž počátky však nespočívaly v analytickém zpracovávání konkrétního písemného materiálu, jako je tomu dnes, ale především v jeho shromažďování a zpřístupňování veřejnosti formou prostého přepisu. Rovněž vlastní výběr pramenů určených ke zpřístupnění, ať již se jednalo o písemnosti úřední povahy či narativní, nebyl nikterak systematický, ale byl veden především konkrétním osobním zájmem jednotlivých autorů, resp. editorů. Výrazný posun v ediční činnosti, kritičtější přístup k vydávaným pramenům, nastal až na konci první poloviny 18. století v souvislosti s velkoryse plánovanými edičními podniky zaměřenými především na vydávání diplomatických pramenů církevní provenience. Kvalitativně novou etapu v oblasti edičního zpřístupňování písemných pramenů, především co se týká metodiky zpracovávání a zpřístupňování diplomatických pramenů, přineslo však až 19. století, kdy vydávání pramenů, jak diplomatických, tak i narativních, nabylo zcela nových rozměrů. Zároveň byla zahájena celá řada rozsáhlých edičních podniků, které dodnes tvoří základ edic pramenů ke starším českým dějinám a vesměs dosud nebyly nahrazeny edicemi novými. Pestrou skupinou pramenů, jejichž studium nabývá zvláště v posledních letech na stále větší intenzitě a významu a těší se rostoucímu zájmu a oblibě jak u odborné veřejnosti, tak i čtenářů, jsou písemnosti osobní povahy (tzv. ego-dokumenty), v jejichž rámci pak představuje samostatnou skupinu korespondence. Zásadní otázka týkající se vydávání korespondence spočívá ve stanovení cíle, účelu a obecně v řešení základních metodologických aspektů (vztah k dalším disciplinám, stanovení hranice mezi listy soukromého a úředního charakteru, otázka dochování listů apod.). Ač je se jedná o skupinu pramenů zahrnující časové období od pozdního středověku do živé současnosti, skupinu z hlediska typologického neobyčejně pestrou, lze některá fakta závěrem zobecnit. Především je to skutečnost, že společným jmenovatelem u všech edic vydaných v uplynulých desetiletích jsou erudovaní badatelé, spolehlivě se orientující v dané problematice, kteří, pokud jde o edice zpracovávané v posledních dvaceti letech, vycházejí ze Zásad vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnost“ redigovaných Ivanem Šťovíčkem, což se týká především formální struktury jednotlivých edic. Jednotlivé edice tak mají ve výsledku obdobnou strukturu sestávající: 1. z úvodní historické studie a monografického úvodu vztahujícího se k obsahové části edičně zpřístupňovaného pramene; 2. z formální charakteristiky, resp. popisu vydávaného pramene či souboru zpřístupňovaných dokumentů, ; 3. ze zevrubné ediční poznámky včetně uvedení jazykových zásad, jimiž se řídí ediční zpracování konkrétního textu; 4. z vlastní kritické edice doprovázené podrobným vědecko-informačním aparátem, kdy jednotlivé listy jsou řazeny chronologicky, opatřeny záhlavním regestem; 5. z bibliografické přílohy; 6. z cizojazyčného resumé; 7. z rejstříků - zpravidla osobního, místního a věcného; 8. z obrazových příloh. Nejožehavější problém se týká vlastního přepisu, tzn. volby transkripce či transliterace. U edic citovaných v textu jednoznačně převažuje transkripce, která je, zvláště u písemností raně novověkých citlivě přizpůsobena danému textu tak, aby byla maximálně zachována jeho autentičnost, pokud jde o dobový jazyk a zároveň byl text (zvláště v případě edic populárně vědeckých) srozumitelný širokému okruhu poučených čtenářů., The tradition of publishing historical written sources in the Czech lands is rich and its beginnings, contrary to our times, did not depart from analytical processing of concrete written material but from collecting it and making it available to the public via plain transcription. The manifold group of sources, the exploration of which has become increasingly intense and significant during the most recent years and which also enjoy growing interest and popularity from both the professional public and layman readers, is the material of a personal character (the so-called ego-documents) and, notably, their special sub-category of correspondence. The essential issue here is to determine the aim and purpose of publishing correspondence and, in general, to solve basic methodological aspects (the relation of the correspondence to other disciplines, the line between letters of personal and official nature, the issue of the letters preservation, and so on). The formal structure of the particular editions, and they thus have a similar structure composed of: 1. introductory historical treatise and monographic prologue; 2. formal characteristics of the published source or the body of published documents; 3. detailed editorial note explaining; 4. the due critical edition accompanied; 5. bibliography appendix; 6. foreign-language abstract; 7. indices - usually those of persons, places and subjects; 8. picture supplements. The most delicate problem in this view concerns the very transcript, i.e. the selection of corresponding transcription or transliteration. (Translated by Lucie Vidmar.), and Překlad resumé: Lucie Vidmar
On the basis of two new publications associated with Richard Weiner the man and his work, i.e. an edition of Weiner’s French correspondence with members of the French group Le Grand Jeu, published under the title Correspondances croisées 1927–1937 (eds. Erika Abrams and Billy Dranty) and a collection of early prose works compiled by Michal Jareš (The Broken Thread and Other Prose), this article reflects on selected issues, problems and themes involving textology, editology and text interpretation.
Studie Kateřiny Nové se zabývá vzájemnými vztahy mezi dirigentem Václavem Talichem a hudebním vědcem Otakarem Šourkem, které vykládá s pomocí dochované korespondence těchto osobností., The friendship between the music writer, critic, and organizer Otakar Šourek and the world-famous conductor Václav Talich lasted nearly 50 years. We can get an idea of the intensity of their friendship by studying their mutual correspondence. Šourek always deeply admired Talich, and he tried to support him with all of his might (although not unconditionally). Talich, on the other hand, respected Šourek, and he confided in him about his everyday cares and joys, but in their correspondence we also find deep reflections about the music of Antonín Dvořák or comments about current politics and social issues. Talich’s letters thus give us a glimpse beneath the surface of the daily life of one of the most prominent Czech conductors., Kateřina Nová., Rubrika: Studie, and Anglické resumé na s. 319, anglický abstrakt 301.
Dopisy filozofky Albíny Dratvové historičce Miladě Paulové zachycují dlouhé období mezi lety 1909-1968. Zpočátku se jednalo o korespondenci mladé dívky studující učitelský ústav. Druhá část dopisů pochází z padesátých a šedesátých let 20. století, kdy za sebou obě ženy měly habilitaci a další vědecké úspěchy. S nástupem komunistické diktatury v roce 1948 byla Dratvová publikačně umlčena, její přednášková činnost na univerzitě byla omezena a politické poměry a situace na univerzitě se staly častým tématem jejích dopisů. Přítelkyni Paulové se také svěřovala se svými zdravotními problémy. Úvodní studie přináší informace o životě obou žen a jejich studiu., The collection of letters from the philosopher Albína Dratvová to a historian Milada Paulová covers a period between 1909 and 1968. Initially it was a correspondence of a young girl, who studied at a teaching institute, the second part, which comes from 50’s and 60’s, shows the communication between two educated women already habilitated and with their own scientific achievements. With the rise of communist dictatorship Dratvová was silenced and her lectures at the university were restricted. The political conditions and the situation at the university became a frequent topic of her letters. She also shared her health problems with her friend Paulová. This preliminary study provides information about the life and studies of both women. (Translated by Lenka Procházková.), and Překlad resumé: Lenka Procházková
Edice přináší nevelký soubor vzájemné korespondence politika Edvarda Beneše a jeho manželky Hany se spisovatelem Aloisem Jiráskem. Tvoří ji jedenáct dosud nepublikovaných archivních dokumentů z let 1921-1927, které představují příležitostnou, zejména zdvořilostní korespondenci. Vzájemný písemný kontakt iniciovali manželé Benešovi a svědčí o jejich světonázorové orientace a společenské zdvořilosti. Nejzajímavější je blahopřání H. Benešové k 70. narozeninám A. Jiráska (1921), sepsané jako osobnější recepce spisovatelova díla v době první světové války., Correspondence between Edvard Beneš, Hana Benešová and Alois Jirásek This publication presents a modest collection of correspondence between politician Edvard Beneš (1884-1948), his wife Hana (1885-1974) and writer Alois Jirásek (1851-1930). It comprises eleven previously unpublished archive documents from 1921 to 1927, made up of occasional, mostly courtesy correspondence. This liaison by mail was initiated by Beneš and his wife. It indicates the nature of their world view and their social courtesy. The most interesting item is Hana Benešová's congratulations on Jirásek's 70th birthday (1921), expressing her personal appreciation of the writer's work during the First World War. (Translated by Melvyn Clarke.), and Překlad resumé: Melvyn Clarke