Vychází k 150. výročí úmrtí Josefa Dobrovského and První české vydání původně německy psané historické rozpravy, přispívající k rozlišení dvou radikálních husitských sekt.
"Pátá kniha dějin husitského zpěvu podá nám pak podrobný obraz poměrů ve straně pražské, čímž zase není míněna jen určitá strana, nýbrž celá skupina stran, stojících v oposici proti táborům a tím více méně konservativních. Abychom pak pochopili spletitost v těchto stranách, musíme si vyložiti napřed zcela historicky vývoj poměrů v Praze a v jejích stranách za let dvacátých, zvláště spor dvou hlavních živlů: silně radikálního (Želivský) a silně reakčního (Příbram), jenž se teprve na samém konci naší periody vyrovnává (Rokycana). Pak teprve můžeme přikročiti k výkladu české liturgie husitské, jež zase spojuje do značné míry všechny tyto strany pražské, takže i směr nejradikálnější zachovává tuto liturgickou normu a neužívá mše táborské. V lidové písni duchovní nalezneme pak zde typy u táborů neznámé, typy písní obecných, výročních a konecně lidových, dosti světsky zbarvených písní a her vánočních. Tím bude dán obraz husitského zpěvu v době největšího rozmachu husitství, obraz jednotný a přece v jednotlivostech pestrý." (Z předmluvy autorovy.)
Třetí svazek "Dějin husitského zpěvu", který v prvním vydání r. 1907 tvořil druhou část knihy nazvané "Počátky husitského zpěvu", zabývá se Husovou reformou kostelního zpěvu, zejména uvedením lidového zpěvu do kostela. Nejedlý upozorňuje na rozdíly v názorech na duchovní zpěv u jiných hlasatelů reformace a u Husa, který ocenil význam zpěvu, očištěného od všech nešvarů nedbalého vyslovování a komolení, jako součásti bohoslužby. Jednotlivé kapitoly díla jsou věnovány písním Husovým, Jeronýmovým, soudobé duchovní písni české i latinské, časové písni a popěvku, sporům o lidovou píseň kostelní. Dílo je doplněno osmi přílohami s nápěvy a texty písní k probrané látce a dvěma výňatky z traktátů M. Mikuláše Stoera ze Svídnice, sepsaných na obranu lidového zpěvu kostelního.
Druhý svazek "Dějin husitského zpěvu" (Předchůdci) nesl v r. 1907 původně samostatný název "Počátky husitského zpěvu". Autor v něm prozkoumal všeobecné podmínky rozvoje lidové písně duchovní, dále vokální hudbu v době prvních kacířů a kazatelských předchůdců Husových; zabývá se skladatelskou školou českou v souvislosti s reformním hnutím na pražské universitě a liturgickým zpěvem v Betlémské kapli. Nakonec probírá názory světských stavů na hudbu té doby, zejména Štítného, všímá si písní dvořanských, žákovských, koled a j. Dílo doplňují dvě hudební přílohy a čtyři rejstříky: textů a nápěvů, jmenný, věcný a rukopisů.
Závěrečný svazek, jehož 1. vyd. vyšlo v r. 1913, přetiskuje dokumentární materiál, o nějž se opírají předchozí historické výklady. Texty s nápěvy, zachycenými původní notací, jsou rozděleny do těchto skupin: liturgické zpěvy (česká mše husitská, české nešpory husitské, obřady velikonoční, hymny), duchovní písně obecné, písně o svátosti oltářní, písně výroční (cyklické písně o životě Kristově, písně vánoční, písně velikonoční, písně mariánské) a písně válečné.
"První část knihy nás pak převede teprve k pravým otázkám genetickým (od smrti Husovy do příkrého rozštěpení stran po r. 1417 a před r. 1419). Zde budeme sledovati onen vývoj jak po stránce teoretické, v níž objeví se nám M. Jakoubek ze Stříbra jako pravý teoretik husitství i pro náš obor, tak po stránce praktické, v níž poznáme nejeden popud, jenž vyšel ze starší liturgie, vedl však důsledně k formám zcela novým, a to logicky k formám táborským. Druhá část knihy věnována proto táborství jako pravému důslednému pokračování předešlého vývoje. Nebudeme tu ovšem míti na mysli jen tábory v nejkrajnějším smyslu stranickém, nýbrž celý živel radikální, jenž právě svou liturgií a svým zpěvem činí skutečnou jednotku. Prostota táborské mše jest společná všem těmto stranám a směrům. Zato jejich písně přecházejí i do stran jiných, liturgie podstatně jiné." (Z předmluvy autorovy.)