a1_Autor na rozboru strategie a taktiky Komunistické strany Československa v letech 1945 až 1948 sleduje, jak se v její tehdejší politice uplatňovalo téma takzvané specifické cesty osvobozené Československé republiky k socialistickému společenskému systému. Klade si otázku, jak mohla komunistická strana po válce získat tak masovou podporu, a jednu z příčin jejího úspěchu shledává v pragmaticky a pružně zvolené strategii, využívající vzepjaté národní cítění obyvatel v kombinaci s široce vyznávanými ideály sociální spravedlnosti. Domácí historické kořeny teze o svébytném směřování země k socialismu a její přitažlivosti nachází autor ve druhé polovině 19. století, kdy se v české společnosti a politice prosazovaly a propojovaly levicové a nacionální myšlenky, jejichž symbióza poté silně působila po celou dobu první republiky. Předseda KSČ Klement Gottwald (1896-1953) a další členové stranického vedení po květnu 1945 popisovali současnou situaci v termínech "národní a demokratické revoluce" a "budování lidové demokracie", v nichž ovšem zazníval akcent na jejich specifický charakter. Samotné heslo zvláštní československé cesty k socialismu zaznamenává autor v projevech komunistických představitelů až na podzim 1946 a rozhodující moment pro jeho formulaci spatřuje ve vítězství KSČ ve volbách v květnu téhož roku, které přesvědčily stranické špičky o tom, že je možné Československo přetvořit na socialistický stát pokojnou cestou stále radikálnějších reforem, bez násilí a "diktatury proletariátu" podle sovětského vzoru., a2_Tato myšlenka získala v praktické politice podobu hesla o boji za získání většiny národa, která by komunistické straně zajistila více než padesát procent hlasů v příštích volbách. Autor přitom upozorňuje na důležitost mezinárodního kontextu, zejména postojů Moskvy, která Stalinovými ústy deklarovala svůj souhlas s představou o rozdílných cestách vedoucích k socialismu v různých zemích, v závislosti na jejich domácích poměrech. Zásadní obrat v politice Moskvy v létě a na podzim 1947, který odráželo zejména založení Informačního byra komunistických a dělnických stran, se promítl do strategie KSČ, když v boji o moc začala vedle cesty voleb plánovat i alternativní postupy s využitím nátlakových a násilných metod. Ty nakonec efektivně použila v únorovém převratu roku 1948, o němž autor referuje z pohledu zpráv sovětských diplomatů a úředníků. Vedení KSČ se sice československé cesty k socialismu výslovně nezřeklo, po rozkolu SSSR s Jugoslávií a nastolení "zostřeného kurzu" Moskvou na podzim 1948 ji však zcela opustilo a přebíralo sovětský model socialismu. Autor resumuje, že povrchní a teoreticky nepropracovaná koncepce "československé cesty k socialismu" v politice KSČ jistý čas opravdu existovala, jejím cílem však bylo jen pokojné převzetí moci a v podstatě se jednalo o demokratickou kamufláž cesty ke komunistické diktatuře., a3_V závěru autor představuje sovětský dokument "O některých chybách v činnosti Komunistické strany Československa" (O někotorych ošibkach v dějatělnosti Kommunističeskoj partii Čechoslovakii), který je v českém překladu editován a publikován jako příloha článku. Význam dokumentu demonstruje na konkrétních změnách, které následovaly v politice KSČ v souladu s tezemi sovětských činitelů. Tento poměrně obsáhlý a k politice vedení KSČ velmi kritický text vypracovali úředníci aparátu Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) L. Baranov, V. Mošetov a A. Antipov, datován je 5. dubna 1948 a určen byl pro Michaila Andrejeviče Suslova (1902-1982), který byl tehdy vedoucím oddělení zahraniční politiky ÚV VKS(b). (Dokument byl rusky publikován v edici: VOLOKITINA, T. V. - ISLAMOV, T. M. - MURAŠKO, G. P. - NOSKOVA, A. F. - ROGOVAJA, A. L. (ed.): Vostočnaja Jevropa v dokumentach rossijskich archivov 1944-1953 gg., sv. 1: 1944-1948 gg. Moskva - Novosibirsk, Sibirskij chronograf 1997, s. 831-858.) Zpráva se zaměřuje na několik oblastí - strategii KSČ v boji o moc a její deklarované cíle, vnitřní výstavbu strany, národnostní politiku a zemědělskou politiku - a vytýká vedení československých komunistů řadu chyb a nedostatků. Největší chybu spatřuje právě v orientaci KSČ na pokojnou cestu k socialismu bez třídního boje a obětí, v přeceňování parlamentních forem boje a v podceňování významu revolučního vystoupení lidových mas., a4_Dále kritizuje masové rozšiřování členské základny KSČ, které hodnotí jako odmítání bolševických zásad organizační výstavby strany. Ostrý odsudek si vedení KSČ (stejně jako ostatní předúnorové strany) vysloužilo za nacionalistickou politiku uplatňovanou vůči německé a maďarské menšině v Československu, přezírající leninsko-stalinské přístupy v národnostní otázce. Podobné úchylky se údajně dopustilo v rolnické otázce, když nevypracovalo vědecký program jejího řešení a nenarušilo základy kapitalismu na vesnici. V závěru zprávy její pisatelé konstatují, že KSČ musí přezkoumat svá teoretická východiska i praktickou politiku, a formulují podmínky, které musí nutně splnit ke své nápravě v duchu marxismu-leninismu., a1_In this analysis of the strategy and tactics of the Communist Party of Czechoslovakia from 1945 to 1948, the author considers how, in its policies, the Party applied the notion of the so-called "special road" of liberated Czechoslovakia to a Socialist system. He asks how, after the Second World War, the Party could gain such mass support. He sees one of the reasons for its success in its pragmatically and flexibly choosing strategy and using the heightened popular national feeling in combination with the widely acknowledged ideal of social justice. The historical roots of the Czech notion of the country´s distinctive orientation towards socialism and its attractiveness, argues the author, are in the second half of the nineteenth century, when left-wing nacionalist ideas were promoted and linked together in Czech society and politics. Their symbiosis then had a strong effect during the whole existence of the first republic. The chairman of the Party, Klement Gottwald (1896-1953), like other members of the leadership, described the contemporary situation after May 1945 as a "national and democratic revolution" and the "building of a people´s democracy", in which, however, the accent was on their special character., a2_The author finds the first use of the slogan "the Czechoslovak road to socialism" in speeches of Communist Party representatives in autumn 1946, and he considers the decisive moment for its formulation to be the victory of the Communist Party in the general elections of May 1946, when the top-level members of the Party convinced themselves that it was possible to remake Czechoslovakia into a Socialist state by following a peaceful road of increasinly radical reforms, without the violence or "dictatorship of the proletariat" of the Soviet model. In practice this idea was expressed in the slogan about the struggle to win over the majority of the nation, which was meant to ensure the Communist Party more than fifty per cent of the vote in the next elections. The author points to the importance of the international context, particularly the attitudes of Moscow, which, as Stalin said, declared that it agreed to the notion of different roads leading to socialism in different countries, depending on the local circumstances in each. The fundamental turnaround in Kremlin policy in summer and autumn 1947, reflected particularly in the founding of the Cominform (Information Bureau of the Communist and Workers´ Parties), was projected into the strategy of the Czechoslovak Communist Party, when, in the struggle for power, it began, in addition to elections, to plan alternative approaches using pressure and violence. Ultimately these were effectively employed in the February 1948 takeover, which the author examines from the viewpoint of reports by Soviet diplomats and bureaucrats. Though the Czechoslovak Communist Party leadership did not explicitely reject the Czechoslovak road to socialism, after the Soviet-Yugoslav split and the establishment of a more hard-line course by the Kremlin in autumn 1948, it completely abandoned the Czechoslovak road and adopted the Soviet model of Socialism., a3_The author sums up by saying that although the superficial and undeveloped concept of the Cezchoslovak road did indeed exist for a while in Czechoslovak Communist Party policy, it was only intended for the purpose of taking power peacefully and was essentially a tactic to make the road to Communist dictatorship appear democratic. The author concludes with the Soviet document "O nekotorykh oshibkakh v deyatelnosti Kommunisticheskoy partii Chekhoslovakii", presented here in Czech translation as a supplement to the article. The author demonstrates the importance of the document by discussing particular changes in Czechoslovak Communist Party policy in accord with Soviet ideas. This long text, highly critical of the Czechoslovak Communist Party leadership, was drawn up by three officials of the apparat of the Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union (CPSU), L. Baranov, V. Moshetov, and A. Antipov, on 5 April 1948, for Mikhail Andreyevich Suslov (1902-1082), the head of the foreign policy department of the Central Committee. (The document was published in Russian in T. V. Volokitina et al., Vostochnaia Evropa v dokumentakh rossijskikh arkhivov 1944-1953 gg., vol. 1, 1944-1948 gg. Moscow and Novosibirsk: Sibirskii Khronograf, 1997, pp. 831-58.) The report focuses on several areas - Party strategy in the power struggle and its declared aims, the internal building up of the Party, nationalities policy and agricultural policy -, and it reproaches the Czechoslovak leadership for a number of mistakes and shortcomings., a4_The report sees the greatest mistake in the Czechoslovak Communist Party´s orientation to a peaceful road to Socialism without class struggle or victims, in its overrating of parliamentary forms of struggle and underestimating the importance of the revolutionary rising up of the masses. It also criticizes the mass expansion of the membership base of the Czechoslovak Communist Party, which it considers to be a rejection of the Bolshevik principles of the organizational building up of the Party. The report condemns the leadership of the Czechoslovak Communist Party (and other parties before the February takeover) for its nationalities policy when dealing with the German and Hungarian minorities in Czechoslovakia, because the leadership ignored Leninist-Stalinist approaches to this question. The Czechoslovak Communist Party leadership, according to the authors of the report, were guilty of similar deviations on the peasant question, because it had failed to work out a "scientific" solution and did not strike at the very foundations of capitalism in the villages. In the conclusion of the report, the authors state that the Czechoslovak Communist Party shoud have re-examined its theoretical starting points and practical policy, and they set out the terms and conditions that the leadership had to meet in order to rectify the situation in the Marxist-Leninist spirit., Jiří Pernes., Součástí článku je sovětský dokument uvedený v překladu Jany Váchové v Příloze, and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autorka se zabývá masovou akcí nacistických úřadů Kinderlandverschickung, která spočívala ve vysílání dětí na venkov, oficiálně z důvodu ochrany před nepřátelskými nálety, a v jejich dlouhodobém pobytu a výchově v uzavřených táborových společenstvích. Podle recenzenta je její monografie v české historiografii do jisté míry přelomová svým tématem i způsobem zpracování. Svůj zájem totiž obrací na dosud opomíjenou německou součást protektorátní společnosti a ve svém přístupu spojuje dějiny politické a sociální, výzkum každodennosti a kolektivní historické paměti. Podává bohatě dokumentovaný a plastický obraz celého průběhu i kořenů této akce, zasazuje ji do kontextu systému nacistické výchovy, snaží se sledovat, jak ji prožívali její účastníci, a nakonec věnuje pozornost formování a institucionalizaci paměti části těchto účastníků v době dávno poválečné. and [autor recenze] Jan Špringl.
Recenzent podrobně komentuje práci dvojice chorvatských autorů (otce a syna), která pětatřicet let po smrti Josipa Broze Tita (1892-1980) jako první jeho životopis plně obstojí před všemi vědeckými nároky. Biografie podle něj imponuje nejen svým rozsahem, ale i komplexností, vyvážeností, faktografickou přesností, přesvědčivostí úsudku a v neposlední řadě čtenářsky velmi přitažlivým podáním. Recenzent vyzvedává širokou znalost a příkladné využívání pramenů, třebaže autoři neprováděli archivní výzkum, důkladnou pozornost věnovanou všem důležitým epizodám Titovy politické kariéry, citlivé vykreslení jeho privátního života a schopnost najít nesamozřejmé hranice mezi osudy a činy dlouholetého jugoslávského vůdce a poválečnými dějinami Jugoslávie, aby zůstal zachován biografický žánr. Respekt si podle jeho mínění většinou zaslouží i názorová nekonformita autorské dvojice, která nejednou směřuje proti většinovým, nacionálně zatíženým výkladům historie v současném Chorvatsku, třebaže jim v dílčích problémech podléhají. Přestože autoři řadu Titových činů a rozhodnutí hodnotí značně kriticky (například represe vůči oponentům po ustavení socialistické Jugoslávie, a zvláště konfliktu se Stalinem), představují jeho osobnost a historickou úlohu v zásadně pozitivním světle. Přisuzují mu rysy státnické velikosti, jako například mimořádnou politickou intuici, odvahu, schopnost sjednocovat etnicky různorodou společnost a vytvořit z ní funkční státní celek. Za vrcholné momenty Titovy dráhy autoři pokládají partyzánskou válku proti německo-italské okupaci a nezávislý politický kurz Jugoslávie navzdory nátlaku Stalina a východního bloku., The author looks in detail at this work by two Croatian authors, father and son, which, published 35 years after his death, is the first biography of Josip Broz Tito (1892-1980) to fully meet all scholarly standards. The biography, according to the reviewer, impresses the reader not only by its considerable lenght, but also by its comprehensiveness, balance, factual precision, convincing judgements, and, last but not least, readability. The reviewer praises the authors´ great knowledge of the topic and their exemplary handling of the sources. Although they did not work in archives, they have paid careful attention to all the important episodes of Tito´s political career, sensitively portraying his private life, and identifying the subtle boundaries between, on the one hand, the life and deeds of the man who held power in Yugoslavia for so many years and, on the other, the post-war history of Yugoslavia, while keeping within the bounds of the biography genre. The authors merit respect, according to the reviewer, for their mostly nonconformist opinions, which are frequently aimed against nationalistically burdened interpretations of the majority in Croatia today, though on some questions they too succumb to them. Although the authors are considerably critical of many of Tito´s actions and decisions (for example, his repression of opponents after the establishment of socialist Yugoslavia and particularly the conflict with Stalin), they present the man and his historiccal role in an essentially positive light. They attribute to him features of great statesmanship, for example, his extraordinary political intuition, mettle, and ability to unite an ethnically diverse society and make it into a functioning state. The high points of Tito´s career, according to the authors, were the partisan war against the German-Italian occupation and the independent political course for Yugoslavia in the face of pressure from Stalin and the Eastern bloc., [autor recenze] Jan Pelikán., and Obsahuje bibliografické odkazy
Tématem studie jsou vnitrostranické čistky, která se odehrály v krajských organizacích Komunistické strany Československa v Ostravě a v Českých Budějovicích v roce 1951. Obě čistky autor prezentuje jako nedílnou součást stalinských kampaní a politických procesů, které se na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století odehrály v komunistickém bloku. Ukazuje přitom, jak se stupňovala argumentační rétorika od kritiky ,,diktátorství'' funkcionářů po jejich obvinění jako ,,spiklenců'' a ,,zrádců'' uvnitř strany. Autor detailně popisuje průběh těchto čistek a změny personálního obsazení vedoucích stranických funkcí v obou krajích a zkoumá přitom, nakolik byly čistky výsledkem tlaku z centra, anebo lokálních konfliktů, a jak se v nich uplatňoval generační faktor. Zjišťuje, že jejich dynamiku určovala jednak činnost Státní bezpečnosti a Komise stranické kontroly, které se snažily odhalit nepřátele v řadách komunistické strany, jednak také aktivita regionálních funkcionářů, kteří se neváhali do čistky zapojit a prosazovat za fasádou ideologické kritiky vlastní mocenské zájmy. Podíl těchto faktorů byl ovšem v obou krajích rozdílný a v Ostravě se na rozdíl od Českých Budějovic odehrála první fáze čistky v přímé režii činitelů z ústředního aparátu KSČ. Studie také konstatuje, že obě vnitrostranické čistky měly znaky generačního konfliktu. Původní krajská vedení KSČ byla tvořena především předválečnými členy strany, kteří se ve velké míře zapojili do protinacistického odboje. V mocenském souboji však tato starší garnitura neobstála a během roku 1951 byla ve vedení krajských organizací KSČ na severní Moravě a v jižních Čechách nahrazena nejmladší generací aparátníků, kteří vstoupili do strany až po roce 1945., The topic of the study are the intra-party purges which took place in the regional organizations of the CPCz in Ostrava and České Budějovice in 1951. The author presents both as an integral part of Stalinist campaigns and political trials that were taking place in countries of the Communist bloc at the turn of the 1940s and 1950s. He shows how the argumentation rhetoric was escalating, starting with criticism of ''dictator-like behavior'' of party officials and ending with their indictment as ''conspirators'' and ''traitors'' within the party. The author describes the purges and changes of persons holding top party positions in both regions, examining whether the purges were a result of pressures from the centre or of local conflicts, and whether a generation factor was reflected in them. He has found out that their dynamism was determined both by activities of the State Security and Commission of Party Control which were trying to identify enemies in the ranks of the CPCz and by activities of regional functionaries who did not hesitate to participate in the purges, promoting their own power interests behind the facade of ideological criticism. However, the proportion of these two factors was different in each region; unlike in České Budějovice, the first stage of the purges in Ostrava was under direct control of members of central bodies of the CPCz. The study also concludes that the two intra-party purges showed signs of a generation conflict. The previous regional party committees consisted mainly of pre-war party members many of whom had been involved in anti-Nazi resistance. However, the older crew lost the battle for power, and during 1951 was replaced in the leadership of the regional party organizations in northern Moravia and southern Bohemia by the youngest generation of apparatchiks who had joined the CPCz only after 1945., Tomáš Hemza., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor se zamýšlí nad knihou Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011). Předně oceňuje, že Sommerova monografie bere takzvané stranické dějepisectví vážně, a nikoli jako pouhý politický či propagandistický nástroj. Díky tomu je možné ji číst minimálně ve dvou rovinách, a to jako studii o důležitém segmentu české poválečné historiografie s přesahem do dějin dalších humanitních věd ve stalinském a poststalinském období a současně jako příběh komunistických intelektuálů angažujících se postupně při vytváření socialistické diktatury, její omezené kritice a pokusu o její reformování. V celkově velmi pozitivním hodnocení zaznívá i pochybnost, zda lze postupné opoutávání české historiografie od stalinských dogmat opravdu přičítat proměně vědeckého paradigmatu, jak to interpretuje Sommer v návaznosti na koncepci Thomase Samuela Kuhna, anebo spíše proměně politických postojů historiků. Autor tvrdí, že komunističtí historici byli v počátcích destalinizace celkově mnohem konformnější než například filozofové nebo spisovatelé, a vyslovuje hypotézu, že se v tom projevovala jejich intenzivnější příslušnost ke strukturám stranického aparátu., Jan Mervart., and Tři hlasy k jedné knize
a1_Původní verze této studie vyšla italsky pod názvem „Il samizdat tra dialogo e monologo: Le attività editoriali di Zdeněk Mlynář e la scelta degli interlocutori“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 261-280); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu . Pro vydání v Soudobých dějinách autor své pojednání podstatně rozšířil a obohatil, zejména na základě studia ve fondu Zdeňka Mlynáře v pražském Národním archivu. Alessandro Catalano se soustředí především na exilové výzkumné a vydavatelské aktivity politika a politologa Zdeňka Mlynáře (1930-1997), které zasazuje do dosti podrobně rekonstruovaného celkového chronologického rámce jeho kariéry jako veřejného činitele. Vyslovuje a pokouší se přitom ověřit obecnější hypotézu, zda prostředí samizdatu a nezávislých edicí, jež se v Československu rozvíjelo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, nezanechalo hluboké stopy také ve struktuře forem politické činnosti aktérů, kteří se stavěli proti oficiální „normalizační“ kultuře. Autor upozorňuje, že Zdeněk Mlynář je dnes do značné míry vytěsněn z české historické paměti, ačkoli patřil k předním oponentům komunistického režimu a po jeho pádu se pokoušel politicky prosadit., a2_Připomíná jeho časný vstup do Komunistické strany Československa, právnická studia v Moskvě v první polovině padesátých let, kde navázal dlouhodobé přátelství se spolužákem Michailem Gorbačovem, vedoucí expertní činnost při výzkumu perspektiv socialistického politického systému v šedesátých letech a zastavuje se u jeho působení v období pražského jara 1968, kdy se stal členem reformního komunistického vedení po boku Alexandera Dubčeka, načež po srpnové invazi Varšavské smlouvy postupně ztratil iluze o možnostech pokračování reforem a rezignoval na funkce ve vedení strany. Na počátku sedmdesátých let získal zaměstnání v entomologickém oddělení Národního muzea a stranil se politického života, nicméně postupně se zapojil do diskusí v okruhu vyloučených reformních komunistů o možnostech ovlivnění československého vývoje s přispěním západoevropských levicových stran. Autor věnuje pozornost Mlynářovým analýzám tehdejší situace, vývoji jeho názorů a integraci do formujícího se disidentského hnutí, která vyústila do založení Charty 77. Nedlouho poté, v červnu 1977, Mlynář v důsledku denunciační kampaně emigroval do Rakouska. V exilovém prostředí autor sleduje především Mlynářovu těsnou spolupráci i časem narůstající diference v rámci skupiny Listy, utvořené Jiřím Pelikánem kolem stejnojmenného římského exilového časopisu, která tvořila jádro československé socialistické opozice v exilu. Vedle toho věnuje pozornost snahám Mlynáře a jeho spolupracovníků získat podporu v západních levicových kruzích, a to zejména ve vztahu k italským komunistům a socialistům a později k západoněmeckým sociálním demokratům., a3_Registruje také jeho politologické úvahy, jež si získaly značný ohlas u západní veřejnosti, a zřetelný názorový posun od výchozího modelu politického systému s hegemoniální komunistickou stranou k politickému pluralismu. V tomto kontextu pak všestranně přibližuje dva rozsáhlé badatelsko-ediční projekty, které Zdeněk Mlynář koordinoval. V letech 1979 až 1982 to byl projekt „Zkušenosti Pražského jara 1968“, na němž se autorsky podíleli téměř výhradně čeští sociologové, historici, ekonomové, právníci a další odborníci v exilu. Jeho výsledkem byly téměř tři desítky studií, které byly v podobě cyklostylovaných svazků ve třech jazykových mutacích (většinou italské, francouzské a anglické) distribuovány několika stovkám vytipovaných západních levicových osobností a institucí, a velký závěrečný kongres v Paříži. Podle Catalana tento málo známý projekt představuje jednu z nejhlubších a v podstatě nikdy nevydaných reflexí o kořenech, vývoji a krachu pražského jara. Druhý projekt, „Krize v systémech sovětského typu“, se realizoval od roku 1982 až do konce osmdesátých let a měl již středoevropský autorský záběr. Vzešlo z něj šestnáct prací z pera českých, polských, maďarských a východoněmeckých autorů, které byly publikovány anglicky, francouzsky a německy v sešitové podobě předním exilovým nakladatelstvím Index, přičemž počet jejich odběratelů vzrostl na přibližně dva tisíce. Součástí projektu byla i vystoupení na konferencích a jiných mezinárodních fórech. Oba projekty podle autora dokládají vytrvalou orientaci Zdeňka Mlynáře a jeho kolegů na vybrané kruhy západní politické levice, jimž dávali přednost před domácím disentem v úsilí o změnu poměrů ve vlasti., and Alessandro Catalano. Původní verzi studie z italštiny přeložila Alice Flemrová
Miloš Havel (1899-1968) byl nejvýznamnějším filmovým podnikatelem meziválečného Československa, strýcem disidenta a prezidenta Václava Havla (1936-2011). Recenzovaná publikace je jeho první biografií a autorka si jako novinářka kladla za cíl vylíčit jeho kariéru a soukromý život, především s ohledem na jeho postavení jako homosexuála v dobové společnosti, vztahy a údajnou kolaboraci s německými autoritami v Protektorátu Čechy a Morava, z níž byl po válce obviňován, a Havlův život v mnichovské emigraci po roce 1952. Publikace je určena širokému publiku, a nelze ji tedy hodnotit měřítky oboru filmové historie, přesto recenzent lituje, že zachycení osudů hlavního protagonisty a dalších osob postrádá širší historické zakotvení. Obdivuhodnější je podle něj množství poznatků, které autorka shromáždila v českých a německých archivech, dalších dobových pramenech a rozhovorech s pamětníky, než způsob, jakým s nimi nakládá. Drží se sice většinou ověřených informací, dává ale přednost barvitým epizodám a atraktivním detailům před kladením podstatnějších otázek a hlubší analýzou. Výsledný portrét Miloše Havla pokládá recenzent také za příliš empatický a málo kritický., Miloš Havel (1899-1968) was the most prominent film industry entrepreneur of the inter-war Czechoslovakia, and the uncle of dissident-turned-President Václav Havel (1936-2011). The reviewed publication Miloš Havel: The Czech movie tycoon is his first biography and the authoress intent was to depict his career and private life, particularly with a view to his status as a gay in the society at that time, relations and alleged collaboration with German authorities in the Protectorate of Bohemia and Moravia, of which he was accused after the war, and Havel´s life as an émigré in Munich after 1952. The publications aims at a broad audience, and thus cannot be judged using criteria of film history; still, the reviewer regrets that the capture of the fate of the chief protagonist and other characters lacks a broader historical context. In his opinion, the amount of information the authoress collected in contemporaries is more admirable than the manner in which she treats it. It is true that she generally sticks to verified facts, but she prefers attractive episodes and colourful details to asking more poignant questions of undertaking a deeper analysis. The reviewer also views the resulting portrayal of Miloš Havel as overly emphatic and not critical enough., [autor recenze] Martin Šrajer., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy