Tichého logika bývá někdy znevažována proto, že prý podceňuje dedukci – že se věnuje pouze logické analýze. Ukazuji, že tento názor je mylný. Logická analýza, tj. určení toho, které tzv. konstrukce výrazy vyjadřují, je k určení platnosti úsudků formulovaných v přirozeném jazyce nezbytná. Vyplývání je definováno jako určitý vztah mezi konstrukcemi, tedy jako mimojazyková záležitost. Platnost úsudků (složených z konstrukcí) se odvíjí od vlastností příslušných konstrukcí. Tyto vlastnosti vyobrazují derivační pravidla Tichého systému dedukce., It is sometimes objected that Tichý’s logic is not logic because it underestimates deduction – providing only a logical analysis of expressions. I argue that this opinion is wrong. First of all, detection of valid arguments (which are formulated in a language) requires logical analysis determining which semantical entities – Tichý’s constructions – are involved. Entailment is defined as an extralinguistic affair relating those constructions. The validity of arguments (composed of propositional constructions) stems from properties of the constructions. Such properties are displayed by the derivation rules of Tichý’s system of deduction., and Jiří Raclavský.
The basic rule of scientific research is its implementation on the basis of freely expressed autonomy of will, while in practice this is usually expressed by the patient’s informed consent. In the states that are parties to the Biomedicine Treaty, this consent must be given expressly, specifically and is to be documented. This principle of freedom of will is generally accepted and represents a starting point for current bioethical and legal standards.
The article deals with an issue, whether this starting point is the only relevant and acceptable starting point. In accordance with some minority opinions, especially from the English scientific literature it asks the following questions: Should not there be a legal obligation laid down as to participation in scientific research? Isn’t that our moral duty to support scientific research in medicine, or as the case may be to participate in it to a certain extent?
At the first sight this issue seems to be irrelevant - after unfortunate historical experience in the German Nazi regime, but also in democratic regimes, the patient’s welfare is superior to the interest of science and society.
With regard to a benefit of scientific research for society, there are however also alternatives to the aforementioned maximum, so that progress in the developments of medicine is ensured, provided that the risk is insignificant and its benefit for the society is big. Is it possible to consider such a maximum on a legislative level? Does the moral view make it permissible to limit freedom for the benefit of social benefit. If the answer is an unambiguous "no", then of course there is a parallel to inoculation, which is expressly set forth by law.
The article offers possible alternatives for ensuring establishment of a legal obligation to participate in the scientific research, however at the same time it also gives a warning as to drawbacks of these solutions.
Last but not least, there is an issue of the man’s moral duty and his/her participation in research. It is true, that in the post modern world of moral pluralism it is quite difficult to face a question on what we understand under the term moral duty. However from certain points of view this duty seems to be morally justified.
The author’s aim was actually not to find an unambiguous solution, but to a certain extent make relative the so far unilaterally accepted consensus and provide possible other alternative insights into discussion. and Základním pravidlem vědeckého výzkumu je jeho provádění na základě svobodně vyjádřené autonomie vůle, což bývá v praxi vyjadřováno informovaným souhlasem pacienta. Ve smluvních státech Úmluvy o biomedicíně tento souhlas musí být dán výslovně, konkrétně a má být zdokumentován. Tento princip svobody vůle je všeobecně akceptován a je východiskem pro současné bioetické i právní normy.
Článek se zabývá otázkou, zda je toto východisko jediným relevantním a akceptovatelným východiskem. V souladu s některými menšinovými názory zejména v anglické vědecké literatuře se táže: Neměla by být do jisté míry ukotvena právní povinnost účastnit se na vědeckém výzkumu? Nemní naší morální povinností podporovat vědecký výzkum v medicíně, případně se na něm do určité míry podílet?
Na první pohled se zdá tato otázka irelevantní – po neblahých historických zkušenostech v německém nacistickém režimu, ale i v v demokratických režimech, je blaho pacienta nadřazeno před zájmem vědy a společnosti.
Vzhledem k prospěšnosti vědeckého výzkumu pro společnost však se nabízí i alternativy k výše uvedené maximě tak, aby byl zajištěn posun ve vývoji medicíny, pokud je riziko nepatrné a jeho prospěch pro společnost velký. Je možné uvažovat o takovéto maximě v rovině legislativní? Jakým způsobem by šla upravit do normativního textu? Je z mravního hlediska vůbec přípustné omezit svobodu ve prospěch společenského prospěchu. Pokud je odpovědí jednoznačné ne, pak se ovšem nabízí paralela s povinností očkování, která je výslovně ukotvena zákonem.
Článek nabízí možné alternativy zajištění ukotvení právní povinnosti účastnit se na vědeckém výzkumu, zároveň však upozorňuje na nedostatky těchto řešení.
V neposlední řadě je pak tématem otázka morální povinnosti člověka a jeho účasti na výzkumu. V postmoderním světě morálního pluralismu je ovšem dosti složité čelit otázce, co je možné rozumět morální povinností. Z určitých hledisek se však tato povinnost jeví jako morálně opodstatněná.
Cílem, který autor sledoval, nebylo ani tak nalézt jednoznačné řešení, ale dosud jednomyslně přijímaný konsensus do určité míry zrelativizovat a poskytnout možné další alternativní náhledy do diskuse.
This polemical reflection critically investigates the likewise polemical article by Ladislav Hohoš, published in the Filosofický časopis, No.5/2013: “Is social critique exclusively a question of neo-Marxism?”. This piece was itself responding to my polemical study “Social criticism as a problem of neo-Marxism” (Filosofický časopis, No.2/2013). I take Hohoš’s main objections against my polemic in turn, and I reply to them. To this end, I focus on Hohoš’ reproduction, and partial reinterpretation, of Marx’s ideological doctrine of historical materialism, on the basis of which he presents his standpoint. In my polemic I point to the overall unsustainability of his objections, demonstrating the unsustainability of the foundations of Marxist doctrine itself., Miloslav Bednář., and Obsahuje poznámky a bibliografii
V příspěvku jde nejprve o otázku, zda Kant ještě ve svém spisku „O rozdílu směrů v prostoru“ z r. 1768 zastává Newtonovo pojetí prostoru, jak se to zdá naznačovat okolnost, že zde Kant mluví o „absolutním prostoru“. Autor se snaží ukázat, že tomu tak není, neboť termín „absolutní prostor“ je třeba interpretovat jinak než jako odkaz k Newtonovu pojetí prostoru. Ve druhé části se příspěvek věnuje hlavnímu tématu zmíněného spisku, jež je tvořeno Kantovou kritikou Leibnizova pojetí prostoru. Leibnizova koncepce se podle Kanta ukazuje jako neudržitelná, neboť se dostává do rozporu s fenomény, když nedokáže vysvětlit existenci inkongruentních protějšků, jakými jsou pravá a levá ruka., This article is firstly concerned with the question of whether Kant still holds Newton’s conception of space in his work Concerning the Distinction of the Directions in Space, as his reference to “absolute space” seems to suggest. The author attempts to show that this is not in fact the case since the term “absolute space” should not be interpreted as referring to Newton’s conception of space. In the second part of the article, the author focuses on the critique of Leibniz’s conception of space that is the main theme of Kant’s aforesaid work. Leibniz’s conception, in Kant’s view, is shown to be inadequate because it comes into conflict with phenomena by not being able to explain the existence of incongruent counterparts, such as right and left hands., and Jindřich Karásek.
This article deals with the fundamental features of Taylor´s concept of recognition and considers some problem areas to which cultural recognition is relevant. Our identity is partly characterized by the recognition or the misrecognition - too often by the misrecognition - of others. The collapse of original social settings has brought a transition from honour to dignity, implying a redefinition of identity and authenticity. The period in which people from western society lived in their pre-determined settings, and with corresponding characters they were called to represent, has lost its relevance today. Taylor distinguishes between the politics of universalism and the politics of difference, both of which are based on the politics of this transition from honour to dignity. Taylor refers to context and particular sociability values, although the community’s perception does not reflect any overly-particularist tendencies. His thesis has universalist elements from which he derives normativity. Universal moral ontology is, according to Taylor’s thesis, a condition for particular values and standards in practice., Martin Solík., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Obsahom článku je kritika chápania autority u Hannah Arendtovej, podľa ktorej patrí k charakteristickým rysom moderného sveta kríza a následná strata autority. Simultánne s autoritou v jej chápaní ustupuje aj sloboda, ktorá je od začiatku 20. storočia vážne ohrozovaná totalitarizmom. Dôvod tvrdenia, že autoritu postihla kríza, ktorá spôsobila jej zánik, je skôr filozofický ako politický, je to relativizmus, skepticizmus a pesimizmus, aký sa objavil v západoeurópskom myslení od konca prvej svetovej vojny. Autoritu je však potrebné odvodzovať nie z ideovo-politickej tradície, ale z reálnych spoločenských podmienok. Musíme ju vnímať na pozadí diferencujúcej reality sveta vyznačujúcej sa spoločenskými protikladmi a bojmi, v ktorej snaha zakonzervovať svet tradičnou autoritou a náboženstvom musí nakoniec skončiť neúspechom. Autorita je tak vec relatívna a oblasti jej aplikácie sa menia v rôznych fázach spoločenského vývinu., The aim of the article is to criticise the concept of authority as presented by Hannah Arendt, who claims that crisis in, and subsequent loss of, authority are typical features of the modern world. The weakening of authority goes hand in hand with the retreat of freedom, which has been seriously jeopardised by totalitarianism since the early-20th century. The reason for the claim that authority is afflicted by crisis, causing its demise, is more philosophical than political; this mixture of relativism, scepticism and pessimism began to take shape in Western European thought after World War II. However, authority should be derived not from an ideological or political tradition, but from real social conditions. It must be seen against the background of the diverging reality of the world characterized by social contradictions and struggles, in which an effort to bind the world by traditional authority and religion must ultimately fail. Yet, authority is a relative concept and so its scope of application varies in different stages of social development., and Peter Dinuš.
V sociální a politické teorii dnes stojíme před úkolem komplexního uchopení paradigmatu globálních interakcí charakterizovaného pluralitou sociálních aktérů a zájmových konfliktů. Založení kritické teorie globálních interakcí je spojeno s řešením teoreticko-metodologických otázek i věcných problémů analýzy a interpretace. Jde o poměr kritické analýzy reálných procesů a normativněutopické projekce sociální změny. Věcné problémy jsou spojeny s analýzou předpokladů a překážek utváření globální společnosti a politiky a s tím, jak jsou vymezovány ve své komplexitě., In social and political theory today we are presented with the task of arriving at a complex understanding of the paradigm of global interaction in which there is a plurality of social actors and conflicts of interest. The grounding of a critical theory of global interactions is connected with a resolution of theoretico-methodological questions and of detailed problems of analysis and interpretation. At issue is the relation between a critical analysis of realistic processes and normatively-utopian projections of social change. The detailed problems are connected with an analysis of the assumptions and obstacles when creating a global society and global politics, and with the question of how they are to be defined in their complexity., and Oleg Suša.