V roce 1959 přednesl Richard Feynman na setkání Americké fyzikální společnosti na Kalifornském technologickém institutu (California Institute of Technology - Caltech) památnou přednášku, jež se považuje za jednu z prvních diskusí o využití procesů na atomární úrovni pro nové technologie. Tehdy vyslovil památnou větu „There’s Plenty of Room at the Bottom“, která se stala synonymem pro současnou éru nanotechnologií. V přednášce mj. představil vizi, jak snížit velikost počítačových obvodů až na jednotlivé atomy a dokonce nastínil možnost klinické aplikace malých funkcionalizovaných nanočástic uvnitř těla jako součást lékařské terapie. Není třeba zdůrazňovat, že se tehdy tyto vizionářské představy setkaly s jistou nedůvěrou. Současnost a hlavně budoucnost však Feynmanovy smělé vize předčí. and Pavel Jelínek.
The paper adresses the debate between Donald Davidson and W. V. O. Quine on the nature of meanings and knowledge. It is argued that Davidson´s misgivings, though interesting, are not devastating for Quine´s version of empiricism, which is not easily translateble into traditional philosophical categories, Tomáš Marvan., and Obsahuje použitou literaturu
This article argues that understanding any space or site relies on a knowledge of its fourth dimension - the timescape. It will explore this by situating the investigation in the museum - a place of heightened contrivance which could easily be shallowly interpreted as "mere style". It will defend a new method of investigating museum temporality which combines both phenomenology and literary theory, and will replace the idea of geo-epistemology with geochronic epistemology: an understanding of context and situation which takes on time as well as spatial location. In so doing, it moves on from notions of the museum as a place out of time, situating it in the networks of meaning, power and politics in which we have lived and are living. Thus, "the whole space of the exhibition" as Lyotard said, "becomes the remains of all time": the Museum on the Edge of Forever., Tento článek pracuje s argumentem, že porozumění jakémukoliv prostoru či místu se odvíjí od znalosti jeho čtvrtého rozměru – krajiny času. Toto tvrzení probádává tak, že zasazuje výzkum do muzea – místa se zvýšenou mírou machinace, již by bylo snadno povrchně interpretovat jako "pouhý styl“. Článek obhajuje novou metodu zkoumání temporality muzea, jež v sobě kombinuje fenomenologii i literární teorii a nahrazuje myšlenku geoepistemologie geochronickou epistemologií: porozuměním kontextu a situaci, jež je umístěno jak v čase, tak v prostoru. Tím, že tak činí, se článek posunuje od pojetí muzea jakožto místa mimo čas a zasazuje jej do sítí významů, moci a politiky, v nichž jsme žili a stále žijeme. Takto se "veškerý prostor výstavy“, jak poznamenal Lyotard, "stává pozůstatkem všeho času: muzeem na okraji věčnosti., and Jennifer Walklate.