Umělecký vývoj vídeňského Eduarda Kasparidese (1858-1926) prošel třemi etapami. V osmdesátých letech 19. století se věnoval konzervativní temnosvitné historické malbě. V devadesátých letech vytvářel obrazy v duchu hlavního proudu soudobého středoevropského symbolismu, který vycházel z vlivů mnichovské secese. Kolem roku 1900 se Kasparides přeorientoval z figurativní tvorby na symbolistickou krajinomalbu. Přerod v krajináře byl tradičně vykládán cestou do Švédská v roce 1897. Důvod je ale třeba vidět v dění na vídeňské výtvarné scéně. Roku 1898 zorganizovala Vídeňská secese výstavu obrazů Fernanda Khnopffa. Výstava měla vliv na vývoj vídeňského malířství přelomu století. Mimo jiné Khnopff zaujal dvěma typy krajin. Šlo o pohled do lesního interiéru založený na hustém dekorativním seskupení svislých kmenů stromů a záběr klidné vodní hladiny, v níž se odráží okolní prostředí. Oba typy krajinomalby začala nedlouho po výstavě vytvářet řada vídeňských malířů především z okruhu Secese, v čele s Gustavem Klimtem a Wilhelmem Bernatzikem. Po Khnopffově výstavě se krajina stala ústředním tématem i Kasparidesovy tvorby. Důležitou součástí jeho pohledů do krajiny byla vodní hladina zrcadlící okolí. Kasparidesova závislost na Khnopffovi není tak jednoznačná jako u Klimta. U Kasparidese jde spíše o ovlivnění obecným trendem v soudobé malbě, který Khnopffova výstava podnítila. Kasparides nezachycoval úzké výřezy z krajiny, které posunovaly malbu směrem k abstrakci, jak je to patrné u Khnoppfa, a hlavně u Klimta. Kasparidesovy obrazy nebyly tak radikální a kompozičně často vycházely z pozdně romantického krajinářství. Kasparides byl na přelomu století členem Hagenbundu. Po odchodu Klimtovy skupiny z Vídeňské secese v roce 1905 se Hagenbund propracoval do pozice nej progresivnějšího uměleckého sdružení ve Vídni. Kasparides z něj vystoupil v roce 1904, kdy se umělecké postoje spolku stále více radikalizovaly. Hagenbund pro něj byl ideální platformou v době, kdy představoval spojnici mezi konzervativním a moderním. Kasparides syntetizoval mnohdy protichůdné malířské styly. Patří mezi malíře, kteří unikají pozornosti, protože nepředstavují žádný z pólů konzervativní - avantgardní. Nicméně právě tito autoři tvořili kvantitativně největší část špičky soudobé výtvarné scény. and The Viennese painter Eduard Kasparides (1858-1926) underwent three stages in his artistic development. In the 1880s, he devoted himself to conservative historical chiaroscuro painting. In the 1890s he made paintings in the spirit of the main current of Central European Symbolism, which was based on the influences of the Munich Secessionists. Around 1900, Kasparides reoriented himself from figurative painting to Symbolist landscape painting. His transformation into a landscape painter was traditionally construed as having happened on a trip to Sweden in 1897. The reason for it must be seen, however, in the events of the Viennese art world itself. In 1898, the Viennese Secessionists organised an exhibition of paintings by Fernand Khnopff which influenced the course of Viennese painting at the turn of the century. Among other things, Khnopff was attracted to two types of landscapes: views in the midst of forests of wooded interiors based on dense decorative groupings of vertical tree trunks and scenes of calm watery surfaces reflecting the surrounding environment. Not long after the exhibition, several Viennese painters, particularly those from the circle of the Secessionists headed by Gustav Klimt and Wilhelm Bernatzik, began making these two types of landscapes. Following Khnopff’s exhibition, landscapes became a central theme of Kasparides’ work as well. Water surfaces mirroring the surroundings became an important part of many of his landscape scenes. Khnopffs influence on Kasparides’ is not as unequivocal as his influence on Klimt, however. In Kasparides’ case, it is more a matter of being influenced by a general trend in the painting of the day sparked by Khnopff’s exhibition. Kasparides did not depict narrow sections of landscape, pushing the painting towards abstraction, as is apparent in the work of Khnopff and particularly in that of Klimt. Kasparides’ paintings were not as radical and their composition was often based on late Romanticist landscape painting. At the turn of the century, Kasparides became a member of Hagenbund. After Klimt’s group left the Viennese Secession in 1905, Hagenbund worked its way to becoming the most avant-garde artistic group in Vienna. Kasparides resigned in 1904, at a time when the stances taken by artistic groups were becoming more and more radical. Hagenbund had been an ideal platform for him at a time when it represented a link between conservatism and Modernism. Kasparides frequently synthesised opposing styles of painting. He is one of those painters who escaped attention because they represented neither conservative nor avant-garde extremes. Nonetheless, it is just such artists who formed the greatest portion, quantitatively speaking, of the top artists in the art world at the time.