Pohádka o komediích z amfor na odpadky a o panu MenandroviŽil byl ve starém Řecku dramatik jménem Menandros. Proslavil se jako autor mnoha úspěšných komedií, které se hrály, opisovaly, citovaly, přepracovávaly po celý starověk, takže se jejich tvůrce stal stejně populárním, jako jeho předchůdce, proslulý Aristofánes. Není tedy divu, že když začal novověk kategorizovat a klasifikovat celou dosavadní kulturu a vzdělanost lidstva, korunoval Menandra na krále období tzv. nové attické komedie. Věc však měla jeden háček, a ne nepodstatný. Z Menandrova díla bylo totiž v té době známo jen několik zlomků a citátů, které nedávaly prakticky žádnou představu o skutečné podobě prací svého autora. A tak až do začátku našeho století byl Menandros jen obsáhlým encyklopedickým heslem a místo divadelním prknům patřil jen stránkám učených divadelněvědných tlustopisů, které nejsou, jak známo, to nejpříhodnější prostředí pro žádného dramatika, pro autora komedií tím spíš.Když roku 1905 postoupila civilizace nezadržitelným tempem až do města Káhiry, začali tam i se stavbou kanalizace. Při výkopech k tomuto účelu zcela prozaickému narazila jednoho dne motyka negramotného egyptského nádeníka v místech někdejší antické Afroditopole na starou amforu s odpadky. A právě v ní se mezi zbytky listin jakéhosi římského advokáta našly zlomky pěti Menandrových her. Nález se stal světovou senzací především proto, že z komedie Epitrepontes byly tehdy nalezeny plné dvě třetiny textu, které umožnily rekonstruovat celý kus a po půldruhém tisíciletí uvést opět Menandra na světové jeviště, i když ne v podobě zcela autentické. Dopisovatelé se totiž nemohli opřít o žádný jiný původní a celistvý dramatikův text. Navazovali proto spíše na schéma římské komedie Plauta a Terentia, kteří sice z Menandra vycházeli, ale rozhodně nemohli zpětně poskytnout ke znovuvytvoření jeho díla všestranně spolehlivý základ. Český divák měl možnost poprvé Epítrepontes poznat v pražském Komorním divadle roku 1946 v překladu a doplnění Vladimíra Šrámka pod názvem Čí je to dítě.A v roce 1956 nová světová senzace... Známý švýcarský sběratel a mecenáš, pan Bodmer na procházce alexandrijským tržištěm mezi prodavači památek pravých i padělaných spatřil v jednom krámku útlý svazeček, vytržený z nějakého obsáhlejšího rukopisu. Když zjistil jeho obsah, ihned jej zakoupil a o dva roky později s velkou slávou ve vlastní edici vydal. Na jedenácti listech onoho zlomku byl totiž úplný text Menandrovy komedie Dýskolos i s komentářem, že hra byla uvedena v Athénách o slavnosti Lenájí roku 316 př. n. l. se slavným Aristodémem ze Skarfy v hlavní roli a že vynesla šestadvacetiletému autorovi poprvé v životě vítězství v dramatické soutěži. Po svém znovuobjevení začal být Dýskolos překládán i vydáván po celém světě a dočkal se také několika inscenací. Do češtiny jej převedl už v roce 1962 opět Vladimír Šrámek, a to pod titulem Dědek. Není to jediný možný název; bohatost, šťavnatost a chutnost naší mateřštiny nabízí mnoho dalších eventualit, Mrzout, Naštvanec, Hrubián, Nepřítel lidí, Sršatec, Misantrop, Nelida, Škarohlíd, Protiva anebo Morous, pod kterýmžto názvem se dnes v našem divadle objevuje jediná úplně dochovaná Menandrova komedie na českém jevišti poprvé.Jaroslav Someš