Search

Start Over Original context has metadata only true Harvested from Dramata

1466. Tady je máte /

Creator:
Stehlíková, Eva
Type:
subordinate record
Description:
Stehléková, Eva: "Tady je máte", in. Program Městských divadel pražských, č. 330, k premiéře hry T. M. Plauta - J. Knautha Tlučhuba 5. 7. 1979TADY JE MÁTE:chvástavého vojáka, toho tlučhubu, zbabělce a budižkničemu, nadutého a omezeného zupáka - a jeho protihráče, nadaného architekta podvodů a lží, mazaného sluhu všech pánů. Dva věčné typy pod komickou maskou. Napsal je sám život a na prkna, která už více než před dvěma tisíci lety znamenala svět, je poslal Titus Maccius Plautus, nekorunovaný král římské komedie. Nevymyslel je, stejně jako nevymyslel jedinou ze svých jednadvaceti her. Nebyl to originální autor objevující nové dramatické kontinenty. Svou činnost dokonce skromně označoval jako překládání. Jeho komedie ovšem nebyly překlady v dnešním slova smyslu, byly to spíše jakési volné úpravy starších řeckých kusů, s nimiž Plautus nakládal zcela po svém. Krátil je a nastavoval, po libosti pozměňoval, sešíval horkou jehlou dohromady. Dělal si pramálo starostí s jejich kompozicí. Jen několik z jeho her má stavbu efektně vyváženou. Většinou v nich plyne děj živě a přirozeně jako by byl jen pouhou improvizací, jedinečné komické situace hýří mistrovským dialogem, marnotratně překomplikované zápletky střídá bezprostřední klauniáda. Z jemných a uhlazených her Plautových předchůdců se v jeho rukou stávaly ježaté a hubaté komedie, zvučící jadrnou mluvou římské ulice, šťavnatým vtipem a nepřekonatelnými slovními hříčkami. Odpůrci označovali jeho metodu za nedbalou, obdivovatelé předráželi této nedbalosti epiteton geniální.Netřeba dokládat, že obdivovatelů bylo vždycky víc a že k nim patřilo i vrtkavé římské obecenstvo, které bylo schopno pohrdnout divadlem a odejít za provazolezci nebo gladiátory, když jejich představení slibovalo barvitější a více vzrušující podívanou. Plautus byl zkušený divadelní praktik, dobře divadlu i svému obecenstvu rozuměl, mohl si dovolit, aby jeho hry propadly, neboť divadlo jej živilo, psal tedy komedie, jaké se Římanům líbily. Dostalo se mu největšího ocenění, jaké mohlo dramatika potkat. Stal se klasikem, a přesto nezkameněl. Byl čten, studován, napodobován. Za sto let po jeho smrti byli prý lidé, kteří podle jediného verše poznali, zda jde skutečně o Plautovu hru nebo o šikovnou nápodobu. A to jistě nebylo lehké, uvážíme-li, že ve starověku kolovalo pod jeho jménem na sto třicet komedií. A co víc - byl hrán nepřetržitě několik století. V zasypaných Pompejích byla nalezena vstupenka na představení jeho hry Kasina, v jejímž pozdním, neoplautovském prologu se praví, že chytré obecenstvo má staré hry rádo stejně jako staré víno, neboť dobře ví, že nové komedie nestojí za nic a jejich cena je menší než cena nových peněz. Ve středověku se na čas ztratil v prachu studoven, přestože byl prohlašován za nemravného pohanského autora, byl čten, opisován, a jen díky tomu se jeho komedie dožily renesance, kdy začaly znovu pronikat do divadla. A Plautovy látky, jeho charaktery, jeho situace, jeho mediální um - to vše se stalo věčně tryskajícím zdrojem, z něhož se od té doby dodnes napájí moderní komedie. Ještě nyní potkáváme jeho postavy na jevištích v nových kostýmech. Občas se jmenují Falstaff, Harpagon, Scapin, Figaro, Pomet, Chlestakov. Slyšíme jej z her Williama Shakespeara, Bena Johnsona, Moliéra, cítíme z komedie dell' arte, Goldoniho, Holberga, Beaumarchaise, Ostrovského, Klicpery, jeho dědictvím nepohrdl Kleist, Giraudoux Figueiredo, Voskovec a Werich... Někdy se s úžasem ptáme, co způsobilo tak neuvěřitelnou životaschopnost těchto komedií, které se v době svého vzniku podobaly spíše naší dnešní operetě. Jejich děj je pro nás vcelku naivní a jednoduchý. Obvykle se točí kolem lásky mladého muže k dívce, kterou chytrý otrok pomáhá získat proti vůli rodičů a ze zajetí kuplíře nebo vojáka. Charaktery těchto komedií jsou z větší části ustálené a jejich funkce v ději je stabilizována. Kuplíř, ať už v mužské nebo ženské podobě, bývá nesympatický, chamtivý a bezcitný. Voják je ješitný chvastoun a trouba. Zamilovaný mladík je uvzdychaný jelimánek, jeho otec prostoduchý stařík schopný zapomenout na své šediny a stát se rivalem vlastního syna, v čemž mu zabrání také jeho věčně rozčilená manželka, hádavá a štěkavá saň. Komedie by nebyla komedií, kdyby kuplíř s vojákem neprohráli a nebyli ošizeni, kdyby se rozhněvaní neusmířili a mladík nezískal tu, po níž jeho srdce touží, ať už je to něžné poupátko, ztracené dítě počestných rodičů, nebo fikaná a lstivá nevěstka.A komedie by se nestala komedií, kdyby nebylo nejkrásnější postavy Plautových her, jeho otroků, hybného motoru bláznivě roztočeného kolotoče komických situací. Plautovi otroci si umějí vždycky poradit. Jejich nezměrná inteligence jim umožňuje, aby se svým nezdolným vtipem a lstí ubránili všemu a všem, dokonce i těm, kteří jsou pány nad jejich životem a smrtí. V postavách svých nejlepších otroků jako by Plautus překročil divadelní konvenci své doby; uložil do nich životní zkušenost těch, kteří nic nemají, nic neznamenají, od století do století jdou a mohou zvítězit nad tupou mocí jen svým humorem. Někteří z otroků jsou vykresleni tak sugestivně, že jsme někdy ochotni hledat v nich rysy samotného autora. Představujeme si ho jako propuštěného otroka, který se živil jako herec či kulisák, při těžké práci ve mlýně skládal komedie, proslavil se... Ale to jsou jen dohady a kombinace. Plautus není ani první, ani poslední z geniálních dramatiků, jejichž lidská tvář zmizela v propadle času. Co na tom, jeho ústa k nám stále mluví prostřednictvím jeho komedií. Nejsou všechny stejně bujné jako ta, kterou dnes uvidíte, ale všechny jsou jako staré, dobře uleželé víno. Ve všech je uloženo kus prastaré lidské moudrosti, všechny v nás dokážou probudit nakažlivou radost a osvobodivý smích. Efezos, v němž se tato hra odehrává, leží na teritoriu Věčné Směšnosti. Tam si budeme s Plautovými postavami jistě dobře rozumět.Dr. Eva Stehlíková
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

1469. text z programu festivalu Skupova Plzeň

Creator:
sine
Type:
subordinate record
Description:
K inscenaci:BANIALUKA znovu objevuje tvorbu Helmuta Kajzara (1941-1982) jednoho z nejpozoruhodnějších polských dramatiků, režisérů a teatrologů druhé poloviny 20. století. Kajzarova Antigona je poetickým převodem Sofoklovytragédie. Představení v režii Boguslawa Kierce (1943) je antický příběh, viděný očima současnosti, nejen o moci, ale i o vztahu člověka k vlastnímu tělu a o hodnotě, jíž je každý lidský život. Tragédie člověka, společnosti i každého jednotlivce, který proto, aby mohl zůstat věrný sám sobě, svým citům a svým morálním hodnotám, musí zaplatit nejvyšší cenu. Příběh o jedincích silných i slabých, bezmocných tváří v tvář osudu. Zajímavá interpretace věčného konfliktu mezi srdcem a rozumem může být východiskem k diskusi o Sofoklově a Kajzarově světě, a také o umění a odvaze k volbě v současném složitém světě. Otevřené a mimořádně tvůrčí pojetí divadelní formy. Scénografie asketická a zároveň nabízející bohatou symboliku. Skvělé herecké výkony a nahé dřevěné loutky, manekýni, symboly lidské bezbrannosti.Režisér představení Boguslaw Kierc � básník, esejista (vydal 28 knih) a herec, byl blízkým Kajzarovým přítelem a výjimečným znalcem jeho tvorby, spolupracoval na mnoha významných inscenacích her Helmuta Kajzara.http://www.banialuka.pl
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

1470. The Lost Women of Troy

Description:
Inscenace třetího ročníku izraelské herecké školy The Yoram Loewenstein Acting Studio z Tel Avivu byla v jediném představení uvedena 20. 4. na scéně HaDivadla jako součást festivalu hereckých škol Encounter 2018 v Brně. Herečka Michal Uziel získala za své ztvárnění Hekuby cenu festivalové poroty.Textová složka inscenace je adaptací Euripidových Trójanek, kterou v r. 1984 napsal izraelský dramatik Hanoch Levin. Hra se poměrně věrně drží dějové struktury předlohy, pouze zcela vypouští božský aspekt (Poseidóna a Athénu), takže se posiluje důraz na osamocenost hrdinů v jejich jobovském utrpení.Určujícím scénografickým prvkem jevištního ztvárnění je skutečnost, že celá plocha jeviště je pokryta tenkou vrstvou vody. Ta v průběhu představení máčí těla trójských žen, a zanechává tak viditelnou stopu násilí, které na nich řečtí muži páchají. V zadní části jeviště, které je zcela holé a černé, stejně jako kulisy ohraničující hrací prostor, se nachází na výšku na podestě postavený kvádr, jakási vitrína, do níž hned na začátku představení vstoupí Helena a beze slova sleduje dění až do okamžiku, kdy má začít jednat. Minimum rekvizit zahrnuje papírovou loďku se světélkem, která propluje přes přední část jeviště ve chvíli, kdy Andromaché pohřbívá mrtvého Astyanakta, a Astyanaktova plyšového medvěda. Kostýmy odkazují k první polovině 20. století, postavy Řeků jsou oblečeny do nespecifických uniforem. Herecký styl má nejblíže k psychologickému realismu s mírou patosu odpovídající poetickým kvalitám textu, jenž zachovává rétorický styl antického dramatu. Režie nepracuje s vizuálními metaforami, soustřeďuje se na herecké ztvárnění. Výrazným režijním momentem je závěr inscenace, kdy trójské ženy a řečtí muži přicházejí v řadě na protilehlé strany jeviště a jako v tanečním sále se „spárují“ podle logiky předchozího děje a začínají tančit ploužák, ženy se však postupně vyvinují z obětí mužů a odcházejí.EP
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

Limit your search

Show values starting with
more »

View distribution

Current results range from 1535 to 2024

View larger »