Růžena Vacková, Výtvarný projev v dramatickém umění. Praha, Václav Tomsa 1948, str. 386-7Na dvou starověkých komediích. Na komedii Aristofanově „Ženský sněm“ a na Plautově „Pseudolovi“, hraných v jedné sezóně 1941/42 (prvá s menšími nároky na Poříčí a druhá velmi náročně v Prozatimním), uvědomili jsme si jasně nepřekročitelnost určitých meznic ve vztahu mezi hrou a provedením. Za Plachého režie, s pomocí mladého výtvarníka Vyskočila, uskromnila se inscenace „Ženského sněmu“ jenom na „výpravu“, s mělkým pozadím náznakových domků a s jediným jenom významovým detailem: karikaturou na feidiovskou Parthenos, patronku Athén, umořenou a utahanou příživnictvím. Plné, stíněné i barevné, avšak vždycky rovnoměrné osvětlování, dalo vystoupit plastice postav a situací. Plautův „Pseudolus“ v režii Jiřího Frejky a s výtvarnou spoluprácí Trnkovou byl přetížen výpravností. Záležela spíš v režisérských složkách inscenace, v choreografických průtazích a náznacích, v náročně zvýtvarňovaných seskupováním postav, v rozmnožování dějových point přitahováním nových a nových lidí, zejména dívek jako kulis ze živých obrazů, ale byla to právě také výtvarně obrazová složka režie, která nadměřovala podívanou nad děj a jádrové postavy. Nebýt naprosto vynikajícího Peškova Pseudola, který vydržel tanečně obrazovou soutěž, který s hereckou bytností vnikl do každé sestavy, která byla nakomponována vskutku jako obraz, ať ve výjevech se starým kuplířem nebo v rozpravě s chlubivým vojákem, byla by z plautovské skladby zbyla jenom výpravnost podívané. Fakt, že se komedie ustrojená na herce a na pregnantnost dialogu a situací, snese raději s primitivním nedostatkem než s přemírou obrazivých živlů, dokázalo proti Pseudolovi představení mladých konzervatoristů s představením Plautových Strašidel.