Search

Start Over Original context has metadata only true Harvested from Dramata Date Unknown

24. Amfitryon po jamácku

Creator:
(jih)
Type:
subordinate record
Description:
(jih): Amfitryon po jamácku. In: Brněnský večerník, Brno, 11. 9. 1990. ?Svěžest, lehkost a jakási samozřejmá dovádivost, jsou hlavními rysy AMFITRYONU, tentokráte po "jamácku". Posluchač nyní už třetího ročníku režie Zdeněk Dušek si vloni pro svou studijní prověrku zvolil Plautovu verzi antického příběhu o záletném Iovovi a nešťastném paroháči Amfitryonovi a dal tak příležitost svým ročníkovým hercům především k reji pohybových kreací a gagů. Nicméně, i jako režisér se představil Dušek ve světle více než příznivém: zvládl práci s prostorem (hraje se na aréně minimálních rozměrů), představení má potřebný temporytmus (který snad jen trochu zaskřípe ve scénách "na vážno", kdy nestíhá ani herecká vybavenost) a i složité převtělování a vícerole zvládl vtipně, s minimem půvabně netradičních rekvizit (plavací kruh; síťovka a lampión jako pokrývky hlav a podobně) a přitom přehledně. Mladí herci (K.Vaníčková, M. Sláma a J. Novák) hrají s chutí a nepředstíraným elánem, ani jednou se fraška nezvrhne v podbízivé lechtivé vulgárnosti a hodinka uteče divákům v příjemné oddychové pohodě. Škoda tedy, že nedělní vystoupení v Bílém domě bylo za šňůrou po vlasti moravské, Amfitryonovým posledním.
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

25. Antická komedie

Creator:
Křesadlo, Karel
Type:
subordinate record
Description:
Křesadlo, Karel: "Antická komedie", Jiskra, Jihlava 7. 5. 1974Československá premiéra v Horáckém divadle Na první pohled by se zdálo, že lidé, věci a události staré více jak dva tisíce let, jsou neodvolatelně mrtvé a nemají dnešku vůbec co říci. Jenže životnost výjimek o lidi se neřídí strohým řádem času. Rozhodujícím faktorem je zde to, co se v myšlence říká a jak se podařilo postihnout smysl a obsah obecný lidskému vědomí ve všech epochách.Proto antika a její kultura stále láká nejen vědce, ale všechny, kdo hledají poznání, krásu, umělecký zážitek. Antické divadlo, obzvláště komedie, nejsou na našich scénách příliš častým hostem. Pokud jste se však přece jenom někdy s antickou veselohrou setkali, pak nejspíše byl jako její autor podepsán pan Plautus.Ano, Titus Maccius Plautus, Říman nízkého původu, se dostane na jeviště přece jen nejčastěji. Pocházel z Umbrie a v Římě patrně pracoval u divadla. Napsal dlouhou řadu komedií, z nichž se zachovalo zásluhou římského učence Varrona 21 jeho děl. Plautus obvykle přepracovával řecké hry tzv. nové komedie, zvláště díla autorů méně známých. Často spojoval různé předlohy v jednu. Životnost jeho komedií spočívá zvláště v tom, že je přizpůsoboval vkusu svého publika, které tvořil římský lid. Řecké předlohy ztrácely v jeho rukou svou uhlazenost a eleganci, posilováním fraškovitých prvků však nabývaly dravé komické síly a neobyčejné svěžesti. Plautus projevoval ve svých hrách demokratické smýšlení, jež bylo blízké lidu, z něhož vyšel a jehož sympatie a antipatie sdílel.A možná, že jste se setkali s Plautem, aniž jste o tom věděli. V novodobém dramatickém umění totiž řada významných dramatiků různých národů zpracovávala a napodobovala jeho náměty. V této společnosti nechybějí ani tak významná jména, jako jsou Shakespeare, Moli?re a Lessing.Výjimku netvoří ani nejnovější vklad jihlavského Horáckého divadla do repertoárového souboru našich scén. Uvedením komedie "Tlučhuba" (původní název Chlubný voják) začíná divadlo splácet svůj dluh antické klasice. Je třeba ocenit - přestože je to komedie, tedy útvar divácky nejvděčnější - že jde zároveň o dílo, které se na našem jevišti objevuje poprvé.Plautův "Tlučhuba" se k nám dostal přes NDR, kde zaujal tamějšího dramatika Joachima Knautha, jenž ho upravil do moderní podoby.Základní motiv hry je prostý a mnohokrát se s ním ještě setkáme v celé historii divadla: hloupý, zato však ješitný a nadutý pán, a prohnaný, chytrý sluha. A pak samozřejmě žena, která působí neustálé zápletky a nesnáze. Před režií i celým souborem však ležel nesnadný úkol respektovat klasické dílo a zároveň vytvořit hru blízkou a sdílnou dnešnímu divákovi. Možno říci hned, že se to podařilo a obecenstvo se bavilo velice dobře.Režisér Ladislav Panovec vytvořil velice živé, pulsující představení, plné šťavnatého řízného humoru, který však nikde nesklouzává do laciné frivolnosti. Na jevišti se pohybují lidé z masa a kostí, s horkou krví, sympaticky otevření i ve svých nectnostech. Inscenace, uplatňující šťastně řadu vtipných nápadů, pracuje jak se slovem, tak ve značné míře i s pohybem.Scéna (výprava E. Millchovská) je tvořena důsledně z antických architektonických motivů, její barevná jednoduchost je v kontrastu s hýřivou barevností kostýmů. Také ty se inspirovaly v antické módě, zároveň však jsou dotvářeny karikujícími prvky (patrně podle zásady co kdo nemá v sobě, musí mít na sobě, jak ukazuje jednoduchost oděvu Palaestriova vůči ostatním).Představitelé hlavních rolí se zhostili svého úkolu se zdarem a s obdivuhodnou vitalitou. Jiří Hanák v titulní roli Pyrgopolinica, "velkého" vojáka a verbíře, a hlavně náfuky, chvastouna a ješity, působil skutečně mohutně. Zpočátku svou karikaturu hlavy přímo dunící prázdnotou skoro trošku přeháněl, později však již vedl svého hrdinu přesně v rovině jeho typu. Michael Junášek jako Palaestrio, hlava všech intrik a hybná páka děje, měl roli takříkajíc nejcivilnější. Nekarikoval, musel svoji charakterovou kresbu nanášet jemnějšími barvami. Pracoval s jemnějším humorem, ovšem ve smyslu tohoto krevnatého představení, z něhož občas probleskovalo chlapecké uličnictví.Občana efeského Periplektomena, bodrého muže, jemuž jde hlavně o dobré bydlo, který však přesto nepohrdne žádnou taškařici, vytvořil Pavel V. Wuršer. Jeho hrdina je svérázný chlapík, upovídaný, zvědavý, jenž statečně nese svůj velký břich a menší inteligenci. Jeho občasné cholerické výbuchy jsou spíše součástí jeho povahy, než že by mohly někoho lekat; vždyť konec konců jde hlavně o to mít se dobře a být chytřejší než soused. Příležitost ke karikatuře až moderního "rozpolcení" měl v roli Skeledra J. Rava a poradil si s ní osvědčenými prostředky.Ačkoliv je zde žena hlavním objektem děje, nevytváří hra velké ženské role. Snad trochu větší příležitost měla V. Kalendová jako Akroteleuclum, i zde však šlo spíše o náznaky než o hluboké prokreslení.A aby vám nic nechybělo, není zapomenuto v "Tlučhubovi" ani na šťastný konec a mravní ponaučení na závěr.KAREL KŘESADLO
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

Limit your search